Datum: 27.10.2012 Místo: Praha, KC Vltavská Účinkující: Wintersun, Korpiklaani, Varg, Trollfest, Krampus Akreditaci poskytl: Pragokoncert

Putovní festivaly Heidenfest a Paganfest z dílny německých Rock the Nation jsou zvláštní podniky. Snad každý ročník nabízí minimálně jedno opravdu zajímavé jméno a pak spoustu přinejlepším průměrných kapel, které však většinou zastávají nejvyšší příčky v hierarchii lineupu, čímž atraktivita příslušné akce pro lidi, kterým nestačí jen se ožrat a následně zapařit na skočné rytmy mainstreamového folk metalu, klesá někam blízko bodu mrazu s vědomím, že ty zajímavé kapely se stejně dříve nebo později objeví na nějakém tom lokálním festivalu. Také se často stává, že když už sestava stojí za to, tak se jako na potvoru nepočítá se zastávkou v České republice, takže našinec opět ostrouhá, pokud se mu nechce trmácet do Němec. Ale to už odbíhám. Letošní podzimní svátek folk a pagan metalu (ano, je to děsné klišé, ale zachovejme roli) však proti jiným svým ročníkům nabídl alespoň pro mě docela unikátní situaci – vedle špatných a průměrných kapel se totiž na soupisce objevilo i jméno Wintersun, a to rovnou v pozici headlinera. Překvapilo mě to zejména proto, že jim vedle trojice Trollfest, Varg a Krampus dělali společnost i nesmírně populární Korpiklaani, kteří většinou podobným akcím vévodí z jednoho prostého důvodu – dovedou vyprodat lokál. A jelikož jsem si od Wintersun sliboval hodně, Trollfest na mě dělali dojem že když nic jiného, tak by to alespoň mohla být sranda, a Korpiklaani jsem se pár let cílevědomě vyhýbal, takže už pominula nehorázná přesycenost jejich muzikou, usoudil jsem, že utrpení z poslechu Varg a Krampus za to nakonec stojí.

Pořadatelé celou akci umístili do prostoru Kulturního centra Vltavská, na jehož adresu jsem už naplival hodně síry, leč v poslední době se moje výhrady zejména k úrovni odvětrávání začaly ukazovat jako liché. Nevím jestli někdo do stropu proboural díru, instaloval klimatizaci nebo zprovoznil nějakou stávající, která do té doby stála stranou zájmu, ale i když musím vzít v potaz relativně nevelkou návštěvnost několika posledních koncertů (Heidenfest nevyjímaje), celý večer se v sále dalo bez nejmenších problémů existovat, což je třeba proti stavu z podzimu 2010 obrat o 180° k lepšímu. A když už jsem nakousl návštěvnost, pokusím se to trochu rozvést. Čekal jsem, že je především účast Korpiklaani na turné zárukou ve švech praskajícího podniku, kde si člověk ani nemůže dojít pro pivo, aniž by ztratil svoje místo bez sebemenší naděje na jeho znovuzískání. Tenhle předpoklad se však ukázal jako velmi nepřesný, protože ani na zmíněné lesní muže nebyl sál úplně plný, a to ani nebyl umožněn přístup na balkón – dost určitě proto, aby se již tak ne zcela vysoká návštěvnost nepromítla do zaplnění hlavní plochy sálu ještě více.

Ale teď již k samotným vystoupením. Večer přesně podle vyvěšeného programu zahájili mladí Italové Krampus, jejichž aktuální studiovou prvotinu doprovází hutná mediální masáž, což vnímavější jedince tak nějak předem varuje. Co se ale samotného vystoupení týče, Krampus odvedli dobrou práci, které nemám prakticky co vytknout. Něco ale přece, a to “něco” je naprosto zásadního charakteru – byl bych vrcholně spokojený, kdyby mi celou dobu nepřišlo, že poslouchám a sleduji nějaký revival Eluveitie. Hudba prakticky totožná, jen s jiným obsazením. Napadá mě přirovnání k hollywoodským předělávkám britských sitcomů – styl humoru zůstane podobný, jen se to trochu přiblíží požadavkům většinového publika, nasadí se mladí, krásní a sympatičtí herci a penízky se jen sypou. Kupodivu ale tohle všechno po živé zkušenosti nepřipisuji na účet samotným Krampus. Je to prostě kapela, která si hrála to svoje (dobře, asi špatně zvolený výraz), bavilo ji to, ale objevil ji nějaký vydavatel (NoiseArt Records jen tak na upřesněnou), který s vidinou výdělku zamával smlouvou, protože tohle holt lidi žerou. Taky bych podepsal a vyrazil na velké turné, kdybych uvěřil řečem o tom, jak je moje hudba originální, i když není. Co naplat – kdyby mi bylo 14 a v životě neslyšel žádnou jinou folk metalovou kapelu (neřku-li rovnou Eluveitie), budu z Krampus nadšen. Takhle mi ale opravdu nezbylo, než okukovat fešnou houslistku a trochu litovat ty sympaťáky, kteří věří, že jsou opravdu dobří…

Žezlo převzali Norové Trollfest a již během přestávky bylo zřejmé, že tohle bude svérázné vystoupení každým coulem. Řekněte, kolikrát vám kapela nechala během zvukové zkoušky z reproduktorů znít bzučení nějakého žluto-černého bodavého hmyzu? Další šok přišel se začátkem samotného koncertu. Milí muzikanti totiž na pódium naběhli ozdobeni umělými tykadélky na pružinkách a korunu všemu nasadil prostorově výraznější zpěvák navlečený do pruhovaného kostýmu s křidélky a černou kuklou s nezbytnými tykadly. Tomu říkám entrée! K vizuální dokonalosti pak přispěly i painty, ve kterých jsem nenašel jinou logiku, než dělat si naprosto okatou prdel ze všech trů black metalových omalovánek, co jich jen po světě běhá. Co se týče samotného koncertu, nemám větších výhrad – ba naopak. Poté co se srovnal zvuk (s tím měli ostatně zpočátku problém i Krampus), jsem zjistil, že Trollfest hrají skočnou, chytlavou a zatraceně energickou míchanici všeho možného. Slyšet z toho byl thrash metal, balkánské melodie, občas maličko jazzu a spousta dalších věcí. Bylo to nehorázně pošahané a bylo to super v každém ohledu. Zpěvák tu a tam zaperlil nějakou tou neokoukanou hláškou, všichni přítomní instrumentalisté vyváděli nejrůznější koniny, házeli do publika jeden úsměv za druhým a já se celou dobu velmi dobře bavil. Konečně taky kapela, která to, co dělá, dělá s láskou, ale přitom se nebere ani trochu vážně. Prostě super!

To, co jsem tu prohlásil o Trollfest můžete vzít, převrátit do záporu a aplikovat na následující Varg, protože ti opět předvedli, proč si z nich už pěknou řádku let dělám srandu. Tahle skupina je na západ od našich hranic neuvěřitelně populární a label (stejní NoiseArt Records jako u Krampus) se zjevně snaží dosáhnout stejného úspěchu i na středo a východoevropských trzích. Bohužel, Varg hrají takový hnůj, že z toho každému uvědomělejšímu posluchači vstávají hrůzou a odporem chlupy na krku, zádech a kdoví kde ještě, a jak se opět potvrdilo, nezachraňují to ani naživo. Vystupování na úrovni provinčních no name muzikantů třetí kategorie, navíc plné trapných a kýčovitých póz na mě opravdu neplatí. A když to není podloženo ani nějakou slušnou muzikou, jakože v případě Varg se tak opravdu neděje, nevidím jediný důvod, proč být sebeméně shovívavý. Z celého setu mi přišly ještě relativně snesitelné pouhé dvě skladby, zbytek ale těžká bída. A nepomohla tomu ani hostovačka joikujícího Jonneho Järvely ani zoufale trapné výkřiky o vikinských bojovnících pod pódiem a vybírání toho nejdrsnějšího zmrda ze všech, který měl rozjet circle pit (což se mu tuším nepodařilo, ale mohu se mýlit, protože jsem ze zadních částí sálu dopředu moc neviděl). Velmi úsměvná byla rovněž scénka z počátku koncertu, kdy po několikanásobném mocném provolání názvu skladby (nechtějte ho po mě, ale byl to hned druhý song v pořadí) nepřišla očekávaná odezva, a milí počmáraní Němci chvilku jen nevěřícně zírali. Inu, tak to dopadá, když kapela zvyklá na tisícové davy zfanatizovaných lobotomiků přijede tam, kde se ještě dost hlav vypumpovat nepodařilo. Varg jsem viděl počtvrté (proč proboha?) a počtvrté jsem se přesvědčil, že tohle opravdu není kapela, jejíž tvorba by stála třeba jen za ohlédnutí. Snad se nebudu muset přesvědčovat popáté…

Jak jsem již nastínil v úvodu, koncertům Korpiklaani jsem se v posledních letech vyhýbal jako čert kříži, protože mi bylo jasné, že vidět to samé ve čtyřicáté variaci na jedno téma by mi opravdu moc zážitků nepřineslo. Stačí že si člověk občas omylem pustí nějakou desku. Jenže po těch letech jsem nabyl přesvědčení, že by to možná stálo za pokus, a s tím jsem se uvelebil v okolí zvukaře a byl zvědavý, jestli Korpiklaani náhodou nepřekvapí. Jakkoli jejich muziku prakticky neposlouchám a nepřisuzuji jí jakoukoli reálnou uměleckou hodnotu, tentokrát veselí Finové opravdu překvapili. Prvním jasným rozdílem proti předchozím zkušenostem byla indispozice frontmana Jonneho Järvely, který se kvůli zranění ruky vzdal kytary a věnoval se pouze mikrofonu. Hudbě to nijak neuškodilo (popravdě nechápu, proč Korpiklaani normálně hrají se dvěma kytarami), ale naopak to velmi pomohlo zpěvu. Bylo to totiž vůbec poprvé, co jsem Jonneho ani jednou nepřistihl při falešném tónu. Zbaven břemene kytary se po pódiu pohyboval naprosto přirozeně a musím říct, že mu to jen takhle nalehko s mikrofonem sedělo mnohem víc, než jak jsem byl zvyklý z dřívějška. Kdyby to tak nechali natrvalo, určitě bych se nezlobil. Za zmínku dále určitě stojí velmi živý projev kytaristy Caneho a také nový houslista Tuomas Rounakari, který se několikrát pěkně utrhl ze řetězu a pařil jak pominutý. Krom toho si vystřihl zajímavé sólo a co se mě týče, kapela je nyní bohatší o velmi platného člena. Zbytek kapely si potom jel takový ten svůj slušný standard a celé to fungovalo velmi obstojně. Co se výběru skladeb týče, zazněly jak klasiky, tak nové skladby (vyjmenovat bych ale dokázal tak maximálně čtyři), ale všimnul jsem si jedné zajímavosti – tentokrát se nedostalo snad na žádný chlastací song (“Vodka” a “Tequilla” nebyly určitě a nepamatuji si ani zdánlivě povinné “Beer Beer” nebo “Happy Little Boozer”) a já jsem za to opravdu vděčný, protože celý koncert tím získal na vážnosti, což bych do něj předem opravdu neřekl – stejně jako bych v posledních letech neřekl, že bych si mohl koncert Korpiklaani celkem slušně užít. Stalo se, a i když to rozhodně nebyl žádný hudební orgasmus, byl to určitě nejlepší koncert Korpiklaani, kterého jsem byl zatím svědkem.

Podle očekávání po konci setu Korpiklaani publikum znatelně prořídlo a já se bál, že na headlinera a můj jediný opravdová tahák večera zbude nestoudně málo lidí. Masový odliv obecenstva však postupně ustal, sál zůstal zaplněný tak do poloviny a pohled na postupně připravované pódium sliboval, že se zůstavší dočkají velké show se vším všudy. A když sál potemněl, ožila světla a rozezněly se první tóny intra “When Time Fades Away”, očekávaní publika se dalo krájet. Postupně nastoupili bubeník, basák s druhým kytaristou a dostalo se jim značné odezvy, ale to pravé pozdvižení nastalo až v okamžiku, kdy na pódium vtrhl hlavní mozek kapely, Jari Mäenpää. A když říkám vtrhl, myslím to doslova, protože nadšení, s jakým se mezi ostatními muzikanty zjevil, skutečně dělalo dojem, jako by ho přinesl nějaký divoký vítr. Velmi působivý začátek, to se musí nechat. A neméně působivě se pokračovalo. Na intro navázala pochopitelně první regulérní skladba ze žhavé, očekávané a poněkud rozporuplné novinky “Time I” – “Sons of Winter and Stars” – a jakkoli uznávám, že má celá deska, tuhle skladbu nevyjímaje, svoje mezery, tady jsem zůstal stát s otevřenou pusou a nebetyčná epičnost té muziky mě málem porazila. Skladba navíc získala na dynamice díky několika kratičkým přestávkám a já se prostě nestíhal divit, kde se taková síla vzala. Nejinak na tom byla následující “Land of Snow and Sorrow” a tehdy jsem si začínal uvědomovat, co za tím asi vězí. Paradoxně tomu totiž pomohl ne moc zdařilý zvuk, ve kterém značně zanikly klávesy a samply, které na “Time I” tvoří většinu dojmu, a naopak se dostaly do popředí kytary, které sice nezakryly svůj poněkud prostší charakter, ale zato hnaly muziku neuvěřitelně dopředu a dodávaly celku koňskou dávku energie. Tím spíše pak fungovaly skladby starší, kde hrály kytary mnohem důležitější roli, a celkově to mělo ohromný tah na branku, který dokonale korespondoval s Jariho výkonem. Ten totiž celý koncert pokračoval způsobem, jakým vtrhl na pódium, a bylo na něm vyloženě vidět, jak do hraní dává úplně všechno. Tryskala z něj nakažlivá radost z toho, že konečně může vyrazit před lidi s jiným než osm let starým materiálem a on se ji nesnažil nijak omezovat. Entusiasmus v pravém slova smyslu. Zcela přesvědčivý byl i co se týče zpěvu, a i když se v některých pasážích spoléhal na half playback (z pásky jela stopa čistého vokálu a Jari k tomu přidával svůj scream), musím před ním smeknout, protože veškeré zpěvy, do kterých se pustil, zněly naprosto fenomenálně.

Hrálo se dlouho a proto také dále řídlo publikum, jak se lidé pokoušeli chytit poslední denní spoje. I v téhle situaci se však dařilo poskytovat Wintersun velmi solidní odezvu, která se při nevalném počtu přítomných dala označit jako hromová. Kapela fanouškům oplácela neutuchajícím nasazením, což dohromady vyústilo ve skvělou atmosféru, která naplnila sál až po strop. Není tedy divu, že se muzikanti nechali po konci titulní skladby “Time” vytleskat a vrátili se s přídavkem (i když pošťuchování fans kytarou z backstage moc nezafungovalo). Ti kteří vydrželi se tak dočkali přímočaré pecky “Beyond the Dark Sun” a na samý závěr také mojí oblíbené “Starchild”, a to byl konec. Byl to ale konec slavný, kapela se rozloučila se vší parádou, rozhazování trsátek a pozdravy s fanoušky nebraly konce. Wintersun předvedli vynikající vystoupení, při kterém zazářily nejen časem prověřené klasiky, ale naživo se ukázaly jako funkční i skladby nové, kterých jsem se trochu obával. K tomu přidali ohromný hráčský zápal a energii, s jakou jsem se u vystupující kapely mnohokrát nesetkal. Výsledkem byl opravdu skvělý zážitek, který bych přál zažít každému, kdo má k Wintersun pozitivní vztah.

Jak vidno, Heidenfest 2012 se tedy vydařil a když nepočítám tragické Varg, od kterých se to dalo čekat, hudební zážitky se pohybovaly od těch snesitelných přes obstojný průměr až k těm mimořádným. Wintersun přesvědčili, že jim místo headlinera patří plným právem, Trollfest předvedli výbornou odlehčenou show, která kouzlila úsměvy na tvářích a Korpiklaani překvapili nečekaně slušným vystoupením, a to i přes frontmanovu zdravotní indispozici. Domů jsem odcházel spokojen a Heidenfest jsem si definitivně zaškatulkoval jako hudební akci s potenciálem i pro náročnějšího fanouška. Uvidíme, s čím se Rock the Nation vytasí příště…