Helleborus - The Carnal Sabbath

Helleborus – The Carnal Sabbath

Helleborus - The Carnal Sabbath

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.6.2016
Label: Satanath Records / Black Plague Records

Tracklist:
01. Helleborus Black
02. Coils
03. Edge of Black Waters
04. Colored Spores of Yuggoth
05. Draconian Discipline
06. The Poison of Sleep
07. Temple of Seventh Death
08. A Gift of Renewal
09. The Carnal Sabbath

Hrací doba: 54:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Asher Media Relations

Helleborus se na první pohled tváří jako mladá formace, ale jak už tomu v mnohých případech bývá, za novým jménem nestojí úplní zelenáči. Abychom se dopátrali původu téhle chásky, musíme si představit formaci Akhenaten. Ta sice taktéž nepatří zrovna mezi veterány, ale pár let již funguje a na kontě má dvě alba – to aktuální nese název „Incantations Through the Gates of Irkalla“ a vyšlo loni. Tuhle smečku tvoří bratrská dvojice Jerred a Wyatt Housemanovi. No, a Helleborus je jejich dalším projektem. Akorát teda když už dělají novou kapelu, mohli si alespoň vyrobit nové fotky, protože používat v obou formacích jeden a ten samý fotoset mi přijde jako nesympaticky lenivé ojebávání…

Samozřejmě se nabízí otázka, v čem se Helleborus a Akhenaten liší, když sestava je tedy zcela totožná a dokonce i styl je +/- obdobný, jelikož se v obou případech jedná o (v základě) black metal. Odpověď na tuhle otázku je docela jednoduchá, neboť v rámci Akhenaten bráchové míchají extrémní metal s orientálními prvky Blízkého východu. Helleborus je tedy zjevně tím konzervativnějším z obou projektů, protože zde se jedná „jenom“ o black metal bez dalších elementů navíc.

Bylo by ovšem vcelku krátkozraké tvrdit, že Housemanovic hoši v rámci Helleborus rezignovali na jakýkoliv koncept. Už jen jméno skupiny je zajímavé, jelikož jde o latinský název čemeřice, tedy rodu rostlin, jehož druhy jsou povětšinou jedovaté a kvetou v zimě, díky čemuž se jim občas říkává zimní růže. Květina to ostatně dopracovala i do loga kapely. Textově pak Helleborus – jistě vzhledem ke jménu tušíte správně – směřují do mystiky a esoteriky. Zdali je to výborné téma či jen zaměření poplatné současným proudům v black metalu, to již ponechám na vašem zdravém uvážení a osobním vkusu.

Každopádně, zatím se to jeví relativně zajímavě, jenže je tu i nějaký ten háček. Vraťme se opět k Akhenaten, jejichž produkce vypadá papírově rovněž velmi dobře. Reálná situace je ovšem taková, že tu hudbu udržují v poslouchatelných sférách ty orientální prvky a vlastní metalová stránka je tuze průměrná. Stále vám Helleborus zní zajímavě i přes tenhle první náznak něčeho nekalého? Dobrá tedy, přidejme další zásah – bráchové kvalitu toho svého metalu moc nepozvedli ani v rámci nového projektu…

Je to prostě tak. Jakkoliv se Helleborus mohou na první pohled tvářit jako něco, co by mohlo stát za pozornost, skutečnost je na tom o poznání hůře. Měl-li bych totiž jejich debut „The Carnal Sabbath“ nějak shrnout, nepříliš oblíbený výraz „průměr“ je jasným favoritem, jak to celé vystihnout. Nejedná se o nahrávku, jejíž konzumace by vám přivodila střevní potíže, ale její úroveň stačí leda tak na to, abyste si to párkrát pustili, neuráželo vás to, ale pak to jednoduše zahodíte, protože se nejedná o záležitost, která by vám toho mohla předat nějak víc. Ještě jinak řečeno, Helleborus nehrají špatně, ale ani nijak zvlášť dobře; mají papírovou úroveň, ale nedokážou nabídnout nic navrch oproti formálnímu standardu. Ten je bezesporu splněn, jenže asi všichni tušíme, že to je trochu málo.

Helleborus

Jeden z velkých neduhů „The Carnal Sabbath“ vidím v jakési roztříštěnosti. Jako by se Helleborus nedokázali rozhodnout, zdali chtějí být symfonickým resp. melodickým black metalem, temným zlo-blackem nebo black’n’rollovou jízdou. Střídavě se tedy pokoušejí o všechny jmenované polohy, což ve finále znamená, že to pořádně není ani jedno z toho. Američané se tedy dle mého názoru zasekli někde na půl cesty už jen v té vizi, co by vlastně chtěli hrát. Paradoxem pak zůstává, že i přes tuto roztříštěnost působí „The Carnal Sabbath“ poněkud jednotvárně.

Druhým velkým problémem „The Carnal Sabbath“ pak je nepříliš vybroušená skladatelská úroveň. Vlastně se potvrzuje to, co jsem již prohlásil stran Akhenaten – bráchové ten metal hrají tuze obyčejně, zaměnitelně, patří do té obrovské masy bezejmenné šedi. Hudba Helleborus to jen potvrzuje. Tu a tam se sice nějaká solidnější pasáž objeví (napadá mě třeba „Colored Spores of Yuggoth“), ale mezi několika málo takovými povedenějšími momenty se nacházejí dlouhé minuty nepříliš záživné muziky. Ani nemluvě o tom, že ani ty nejlepší chvilky nejsou zas až takové pumelice, takže i ony se začínají vcelku rychle ohrávat, jak stoupá počet poslechů.

Vzato kolem a kolem je „The Carnal Sabbath“ prostě obyčejná a nevýrazná nahrávka, jejíž útroby nenabízejí nic, bez čeho by se posluchač neobešel. Sice se produkce Helleborus strávit dá, ale nějak si nevybavuji jediný důvod, proč by se člověk měl k takovému trávení uchylovat. A když by to udělal, tak prostě jen pár poslechů a zahodit, na víc to nemá. Slabý průměr.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.