Hellenic Darkness 2015

Hellenic Darkness 2015

Hellenic Darkness 2015
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Desire for Sorrow, Kawir, Rotting Christ, Secret of Darkness, Varathron

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):
Metalgate

První pohled (H.):

Před dvěma lety se v Praze odehrála jedna akce, pro niž by sice označení festival (ve smyslu opravdu klasického festivalu) bylo asi příliš honosné, přesto zde byl cítit jasný dramaturgický záměr – jak už přímo z názvu Hellenic Darkness plyne, šlo o koncert řeckých kapel. Tehdy se tu představili Rotting Christ po boku smeček Dead Congregation a Ravencult plus nějaký ten český support k tomu. A právě po dvou letech se tato akce dočkala svého pokračování se vcelku nepřekvapivým názvem Hellenic Darkness 2015, jehož hlavním tahákem byli opětovně Rotting Christ, tentokrát ovšem v doprovodu Varathron a Kawir – a samozřejmě i toho českého supportu navrch.

Rozjezd večera obstarávaly dvě domácí kapely, přičemž tou první z nich byli Desire for Sorrow, kteří v loňském roce vydali svůj velký debut “At Dawn of Abysmal Ruination”, jímž vzbudili poměrně slušný rozruch a také poměrně protichůdné reakce od těch hodně nadšených až po ty absolutně odmítavé, které kapelu označovaly za sice solidně hrající a profesionálně se tvářící, přesto pořád jen kopírku muziky Cradle of Filth. Nemám důvod nějak tajit, že se řadím spíš do toho druhého tábora a živé provedení na mém názoru nezměnilo zhola nic – až doposud jsem se totiž koncertnímu počínání Desire for Sorrow vyhýbal a na Hellenic Darkness jsem je viděl poprvé. Jasně, rozhodně kapele neupírám, že umí hrát, že se snaží, aby to na tom pódiu k něčemu vypadalo, obecně je z jejich počínání cítit sebejistota a sebedůvěra, jenže ani cool plachty nebo vlajky na pódiu podle mě průměrnou muziku prostě nezachrání. Navíc ať si říká kdo chce co chce, ta Krejdl of Filcka z toho fakt smrdí tak mocným způsobem, že mluvit o obšlehu je prostě na místě. Proti samotnému koncertnímu přednesu nemám víceméně nic, protože je na tom vidět, že se chlapci fakt snaží, ale je asi jasné, že když člověku ta hudba přijde jako kravina, ani ty koncerty jej nebudou moc bavit. Vydržet se to dalo, někoho to možná i bavilo, mě osobně to však moc nebralo…

Oproti tomu Secret of Darkness jsem živě viděl snad stokrát. Skupina aktuálně vydala novou placku “Neotericus universum”, z níž se ten večer hrálo především, ale něco málo z předchozího “(In)Humanity” taktéž zaznělo. Osobně jsem novinku v její studiové podobě ještě neslyšel, nicméně mi přišlo, že Secret of Darkness svou muziku posunuli ještě kousek víc k death metalu a možná i trochu k technice (ale samozřejmě zase ne tolik, aby z toho byl technical death metal… to jen aby si někdo nemyslel), každopádně mě to docela bavilo. Samotný koncert byl tak dost povedený, a i když jsem Secret of Darkness viděl fakt mnohokrát, přišlo mi, že tohle bylo jedno z nejpovedenějších setkání. Poprvé jsme se potkali v době, kdy ještě ani neměli venku svoje první ípko, a tehdy to byla taková obyčejná lokálka… nyní bylo znát, že se Severočeši stačili za tu dobu vyhrát, na pódiu jim to dost šlapalo a zejména zpěvák Vojta docela řádil a publikum pořád hecoval. Lidé naštěstí reagovali a připravili Secret of Darkness více než slušnou odezvu. Jasně, do nějakého výjimečného koncertu to pořád mělo hodně daleko, ale i tak jsem se poměrně bavil a vyhrazený čas uběhl příjemně rychle (na čemž se ale jistě podepsal i fakt, že Secret of Darkness stačili zahrát snad jen pět nebo šest písniček včetně jednoho přídavku).

Nyní už nastal čas, aby akce dostála svého názvu, protože konečně mělo dojít na onu helénskou temnotu o třech chodech. Jako první se slova ujímají Kawir a klidně se vsadím, že na začátku jejich koncertu si úplně všichni v sále pomysleli jednu a tu samou věc. Jakmile na pódium přišel polonahý baskytarista, všem, kdo sledovali i zvukovou zkoušku, nejspíš bleskla hlavou humorná myšlenka, že snad do půl těla nepřijde i ten kytarista. Když o pár vteřin později kytarista do půl těla skutečně přišel, humor se změnil na zděšení. Já se samozřejmě nechci nikomu posmívat, že má nějaké to kilo navrch, ostatně já sám taky nejsem extrémně vysportovaný atlet, ale ty vole – když vážím 200 kilo a mám takovou vanu, že by i Halina Pawlowská mohla jen tiše závidět, tak se přece nesvlíkám na veřejnosti. A nejhorší na tom bylo, že ani tak to nebyl nejvtipnější muzikant na pódiu, protože tenhle titul si u mě odnesl zpěvák Phaesphoros – ten sice zpívat uměl a hlavně čistý vokál byl skvělý, o tom žádná, akorát u toho zpívání tak neskutečně přehrával a dělal takové ksichty, až jsem měl místy co dělat, abych se nezačal chlámat. Nevím, jestli to měl být jakože rituál, čemuž by odpovídalo i to, že byl na rozdíl od svých polonahých kolegů oblečen do kutny, ale připadalo mi to spíše směšné.

Hudebně se mi Kawir líbili… upřímně se přiznám, že ze všech tří přítomných řeckých skupin znám jejich tvorbu nejméně, vlastně spíš jen okrajově, ale živě mě to určitě zaujalo, mělo to povedené momenty (třeba zmiňovaný čistý zpěv velká paráda), dokonce to mělo i kvalitní atmosféru, akorát jen v případě, že člověk zavřel oči a pouze poslouchal. Hudebně super, vizuálně spíš nepovedený vtip.

Večer se definitivně přehoupnul do své druhé půle a slova se ujímají Varathron. Většina lidí ten den nejspíš dorazila kvůli samotným Rotting Christ a v tomhle jsem byl asi výjimka, protože já jsem byl skutečně nejvíc zvědavý právě na Varathron – ani ne tak kvůli tomu, že Rotting Christ už jsem viděl několikrát a Varathron ani jednou, jako spíš kvůli setsakra povedené loňské desce “Untrodden Corridors of Hades”. S takhle kvalitním materiálem v zádech jsem toho od nich čekal fakt hodně, bohužel ale musím, že realita zůstala za mým očekáváním. Možná to bude i tím, že jsem si z novinky nevšiml snad jediného tracku a to jsem si myslel, že ji znám opravdu dobře… jenže starší nahrávky jsem neslyšel tak strašně dlouho, že už se nedá tvrdit, že bych je znal, a skutečně žádná písnička mi nebyla moc povědomá. Samozřejmě nechci vzbudit dojem, že jsou starší věci hovadina, ale živě to znělo možná až moc přímočaře a třeba to, co mě na aktuálním albu tak bavilo (atmosféra), jsem tam nějak moc neslyšel.

Nedá se tvrdit, že by snad Varathron dělali něco vyloženě špatně – hoblovali poměrně solidně, image v kapucích byla dostatečně metal, ale nebyla nijak přehnaná (a tudíž spíš úsměvná) jako v případě Kawir, muzikanti se snažili a hlavně vokalista Stefan Necroabyssious byl správný zloun. Kdybyste ho potkali v noci na ulici a on se na vás takhle zatvářil, okamžitě položíte peněženku na zem a utíkáte. Jednoduše nedokážu říct, co přesně se na tom setu nepovedlo, protože formálně to bylo všechno v pořádku, jen jsem z toho neměl nějak zvlášť kulervoucí pocit a nedokázalo mě to strhnout. Nicméně uznávám, že problém mohl být i v tom, že jsem od Varathron jaksi čekal vrchol večera a ono nic… kdo k jejich koncertu přistupoval bez větších očekávání s tím, že se nechá překvapit, asi měl oproti mně tentokrát výhodu.

Sice ještě nejsme na konci celé akce, pojďme si však už nyní trochu zabilancovat. Ze čtyř dosavadních vystoupení prozatím vedou Secret of Darkness, jejichž vystoupení však bylo stále jen slušné. Desire for Sorrow mě nijak nebavili a KawirVarathron se zkouknout dali, v obou případech to však bylo trošku zklamání. Zatím ta bilance nevypadá nějak zvlášť pozitivně, což? Inu, bylo to tedy na samotných Rotting Christ, aby čest večera zachránili a výsledný dojem alespoň nějak vylepšili. A víte co? Ono se jim to vlastně povedlo…

Smečka s jedním Tolisem vepředu u mikrofonu a druhým Tolisem vzadu za bicími totiž živě vážně umí a opětovně to potvrdila. Setlist byl takový standardní a nepřekvapivý – pár kousků z poslední desky “Κατά τον δαίμονα εαυτού” jako “In Yumen – Xibalba”, “Χ ξ ς'” nebo “Grandis Spiritus Diavolos”, něco málo ukázek z předchozích dvou alb (“Nemecic” a “Χαος γενετο (The Sign of Prime Creation)”“Theogonia” a z “Aealo” bohužel jen “Noctis era”), novodobá hitovka “Athanati este” a pak samozřejmě pár starých válů jako “Non serviam”, “The Sign of Evil Existence” nebo “King of a Stellar War”, což jsou věci, jež Rotting Christ hrají pořád dokola. Tohle je ovšem asi tak jediná věc, již lze vytýkat, protože jinak to byla paráda.

Setlist Rotting Christ:
01. Χ ξ ς’
02. P’unchaw kachun- Tuta kachun
03. Athanati este
04. Κατά τον δαίμονα εαυτού
05. Nemecic
06. King of a Stellar War
07. The Sign of Evil Existence
08. Transform All Suffering into Plagues
09. Societas Satanas [Thou Art Lord cover]
10. In Yumen – Xibalba
11. Grandis Spiritus Diavolos
12. Χαος γενετο (The Sign of Prime Creation)
13. Noctis era
– – – – –
14. Non serviam

Kapela jela na plné obrátky a řečtí nezmaři to rozhodně nešidili – ať už šlo doprovodné hudebníky, Themise Tolise, jenž zpoza bicích hnal koncert neúnavně kupředu, nebo Sakise Tolise, což je prostě parádní frontman, který rozhodně umí s publikem pracovat. Co si budeme povídat, koncert ubíhal jedna báseň, a i když se hrálo přes hodinu, rozhodně jsem se nenudil. Základní set zakončený pomocí “Noctis era” byl vtahu jak nic a Rotting Christ už se klidili z pódia, aby se na něj za chvilinku mohli samozřejmě zase vrátit a zakončit svůj výstup s kultovkou “Non serviam”. Během ní se k Rotting Christ připojila i většina členů Varathron a Kawir a společně celý večer dotáhli do konce – celé to působilo jako parta dobrých kámošů, kteří jsou rádi, že měli možnost vyjet tisíc kilometrů daleko a spolu zahrát spolu trochu toho svého řeckého metalu. Žádné hvězdné manýry se nekonaly, a i když se ten večer hrál black metal, což by přece jen měla být zlá muzika, v tenhle moment bylo vidět, že samotní muzikanti jsou za tuhle akci vážně rádi a užívají si ji.

Úplný závěr akce tedy proběhl ve velkém stylu, o tom žádná, ale jinak mám pocit, že jsem toho od samotných účinkujících čekal o malinko víc. Rotting Christ byli výborní (ačkoliv vlastně odváděli jen svůj standard), ale druhou nejlepší kapelou byli Secret of Darkness, což není zrovna věc, jakou by člověk očekával na oslavě řeckého metalu (což samozřejmě není nic proti Secret of Darkness!). Alespoň zvukově se však podnik povedl a naštěstí nenastalo situace, kdy by nějakému účinkujícímu podrazil nohy sound (kolegové Inquisition & spol., kteří si na Chmelnickém ozvučení vylámali zubu měsíc nazpět, by mohli povídat) a snad s výjimkou uřvaného začátku Desire for Sorrow (což se ale velmi rychle spravilo) jsem nezaznamenal žádný problém – na rozdíl od kolegy ani u Rotting Christ.

Přes všechny výtky k výkonu některých skupin je ovšem koncept a myšlenka celého Hellenic Darkness nadmíru sympatická a upřímně se mi líbí, že taková věc probíhá – zvlášť s tematickým zaměřením na Řecko, protože já jsem měl řecký metal vždy rád a místní scéna je podle mě velmi silná. Pokud se tedy někdy uskuteční třetí Hellenic Darkness (klidně už s jiným headlinerem, aby nebyli furt ti Rotting Christ), bude to jenom dobře – ostatně v Řecku je těch skvělých kapel mraky (a není nutné zůstávat jen u obligátních Septicflesh, kteří napadnou většinu lidí… namátkou třeba Necromantia, Nightfall, Acherontas, Devathorn, Deviser a tuny dalších), takže stačí jen vybírat…


Druhý pohled (Ježura):

Pokud si dobře vzpomínám (kecy, jasně, že si vzpomínám, to já jen tak pro větší drama), na prvním Hellenic Darkness se Rotting Christ svým prvním vystoupením, které jsem viděl, postarali o suverénně nejlepší koncert roku 2013, k němuž jsem měl tu čest se nachomýtnout. Jejich návrat pod hlavičkou stejné akce tak pro mě byl jasným signálem k uskutečnění další výpravy na akci svým pojetím minimálně u nás velmi ojedinělou, a i když jsem s výjimkou headlinera o vystupujících kapelách slyšel maximálně letmo, očekávání byla stejně dost vysoko. V mainstreamu nepříliš provařená řecká scéna mě totiž už vícekrát přesvědčila, že skrývá nejednu mimořádně vypečenou smečku, a nebyl tedy důvod předpokládat, že by Varathron a Kawir měli činit výjimku.

Vezměme to ale popořadě. Desire for Sorrow respektive jejich debut “At Dawn of Abysmal Ruination” šli doposud úplně mimo mě, a tak jsem byl poměrně zvědavý, nakolik mě to osloví, i když jsem vzhledem k páně šéfredaktorovu informačního servisu nečekal žádné přehnané zázraky. Výsledek? Zázraky se rozhodně nedostavily a Desire for Sorrow měli co dělat, aby mě vůbec udrželi v sále. Navzdory vší (dlužno dodat opravdu zřetelně viditelné a nestrojené) snaze o co nejlepší dojem mě to totiž po hudební stránce dost ukrutně nudilo. Prostě jakože-black metalová hoblovačka plná kláves, pod jejichž příkrovem se ale prakticky nic nedělo. Neříkám, že to bylo vyloženě zlé a v závěru jsem pár solidnějších motivů nakonec přeci jen zachytil, ale vzato kolem a kolem prostě slabý průměr, z něhož jsem si neodnesl vůbec nic.

To druzí Secret of Darkness se předvedli v o poznání příznivějším světle. Jejich vystoupení mě chytlo v podstatě okamžitě, a to jak živelností, s jakou se muzikanti projevovali, tak nečekaně zajímavou muzikou. Mělo to pořádné koule, ale Secret of Darkness přitom působili dost odlehčeně a přirozeně, takže když po čtyřech písničkách přišla stopka, docela mě to rozladilo. Sice jsme se dočkali ještě přídavku, ale i tak to bylo vzhledem podanému výkonu kapely dost málo. Jak se ale říká – dobrého pomálu a v tomhle případě to určitě platilo. Zábava to byla vážně solidní a já doufám, že to nebylo naposledy, co mě Secret of Darkness takhle potěšili.

O existenci Kawir jsem se poprvé dozvěděl ze soupisky Hellenic Darkness, ale po příjemné zkušenosti s předloňskými řeckými předkokany jsem stejně čekal přinejmenším uspokojivý zážitek – a Kawir nakonec nezklamali. Na pohled to vážně bylo poměrně ujeté, ale samotná muzika mně naštěstí pomohla na to divadýlko přistoupit, díky čemuž jsem si to celé užil. Mělo to atmosféru, mělo to dokonce i nějaký ten vlastní ksicht a především z toho byla do daleka cítit poctivost, s jakou to Kawir drhnou už déle než dvacet let, takže ve výsledku z toho vzešla alespoň z mé strany naprostá spokojenost a velice příjemný hudební zážitek.

Jsa namlsán recenzí na “Untrodden Paths of Hades”, jsem si od Varathron sliboval rozvážný a působivý black metal plný nápadů a atmosféry – a v tomto mě milí Řekové poměrně zklamali. Z jejich setu se totiž vyklubala přímočará a agresivní hoblovačka, která byla mým představám na hony vzdálená. Jakmile jsem se ale smířil s tím, že to zní jinak, než jsem čekal, začalo mě to bavit. Varathron tlačili na pilu opravdu příkladně a byl to vážně solidní nářez, při němž se v předních řadách sálu hned několikrát rozjel solidní mosh pit. Varathron se takhle prohoblovali celým setem, lidé se jim za to náležitě odvděčili a já byl také spokojený. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že posledně byl řecký support o kus lepší, a tak jsem raději vložil své naděje na opravdu kulervoucí vystoupení v Rotting Christ, kvůli kterým jsem se na Chmelnici vydal a od kterých by bylo cokoli slabšího než opravdová šleha povážlivým zklamáním.

Protože jste si o výkonu hlavních hvězd večera stejně přečetli v kolegově části reportu, nemá smysl to uměle natahovat, a můžu tedy bez obalu prohlásit, že Rotting Christ ani tentokrát nezklamali a naopak potvrdili, že jim to naživo šlape jako málokomu. Kýžená šleha se totiž opravdu dostavila a tohle vystoupení mohlo posloužit jako učebnicový příklad stoprocentního výkonu. Ohromné nasazení všech muzikantů však publikum oplácelo stejnou měrou, a podařilo se tak vytvořit opravdu výtečnou atmosféru, kdy kapela sypala do lidí jednu bombu za druhou a lidi zase hnali kapelu k ještě odevzdanějšímu výkonu. Ačkoli ale byli Rotting Christ opravdu famózní a za jejich výkon před nimi musím smeknout až ke kotníkům, musím se přiznat, že posledně mě to sebralo ještě o kus víc. Určitě se na tom podepsala skutečnost, že před dvěma lety to bylo poprvé, co jsem tyhle řecké veterány viděl, a tehdy to pro mě byl tak trochu splněný sen, ale hlavní důvod vězí jinde – ve zvuku. Ne, že by to nešlo poslouchat, to určitě netvrdím, ale i když se to ke konci zlepšilo, naprostou většinu koncertu jsem si musel z velké části domýšlet kytary, a to je při charakteru muziky Rotting Christ poněkud problém. Zamrzelo to o to víc, že všechny čtyři předcházející kapely měly zvuk jak víno, a je vážně k vzteku, že si to musela odskákat zrovna ta, na kterou jsem se těšil zdaleka nejvíc. Na zcela brilantním výkonu Rotting Christ to ale samozřejmě nemění vůbec nic stejně jako na skutečnosti, že jsem si to vážně užil a nelituji jediné koruny, které jsem do tohoto podniku vrazil.

Shrnutí? Hellenic Darkness ve svém druhém vtělení potvrdila, že akce takového formátu má nejen smysl, ale je také přitažlivá pro fanoušky. Nová Chmelnice sice rozhodně nebyla vyprodaná, ale v pozdějších fázích večera už rozhodně nebylo od věci hovořit o plném klubu a to se na výsledném dojmu nakonec podepsalo alespoň z mého pohledu opravdu příznivě. Publikum se totiž ukázalo v dobrém světle a de facto všem kapelám přichystalo takovou odezvu, že si nikdo z vystupujících nemohl stěžovat – ba naopak. A výkony tomu (až na jednu výjimku) rozhodně zavdaly důvod, takže celkově vzato u mě panuje naprostá spokojenost a už teď jsem zdravě zvědavý, jaká sestava se urodí na příštím ročníku, který nás nejpozději do dvou let (alespoň doufám) čeká.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.