Helloween poster 2013

Helloween, Gamma Ray, Shadowside

Helloween, Gamma Ray
Datum: 23.3.2013
Místo: Zlín, Zimní stadion Luďka Čajky
Účinkující: Helloween, Gamma Ray, Shadowside

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, což evidentně neplatí pro společné turné Helloween a Gamma Ray s titulem Hellish Rock, které se po úspěšném prvním dílu z let 2007 a 2008 dočkalo pokračování s přízviskem Part II. Obrovská fanouškovská základna obou kapel nemohla nechat nikoho na pochybách, že se turné dotkne taky našich končin, takže se v pátek 22. března dočkali fanoušci v Praze a o den později pak ve Zlíně. Kdysi takřka znepřátelené kapely, jejichž ústřední postavy spolu v začátcích kariéry sdílely jedno pódium, se umoudřily a zjistily, že spolu jim to jde (sype) nejlíp, takže se v rámci tohoto turné vydali podporovat své aktuální počiny, i když v případě Gamma Ray mám to podezření, že jejich letošní EP vzniklo jen proto, aby měli důvod zase vyrazit na túru, ale toť můj názor.

Brány promrzlého stadionu se otevřely o trošku později, než bylo plánováno, a roli klasického rozehřívače obecenstva obstarala záhy brazilská parta Shadowside, o které jsem do té doby vůbec neslyšel a ani jsem si nijak nezjišťoval, o co jde, takže jsem byl zvědavý, s čím mě čtveřice překvapí. Hned v průběhu první skladby jsem měl jasno, že tohle nebude nic pro mě, takže jsem se v klidu přesunul na tribunu a promrzlý usrkával pivo. Celkem průměrný heavy metal s tvrdším hudebním podkladem, který se místy pohyboval na hranici thrash metalu, mě nebavil, a když k tomu připočtu mizerný zvuk, tak jediné, co stálo za řeč, byl projev zpěvačky Dani Nolden, která měla správně řízný rockový vokál, jenž mi připomněl drsnější verzi Doro Pesch. Jediný vyloženě pamětihodný moment, který jsem si z jejich půlhodinového vystoupení odnesl, byla živelná předělávka klasiky “Ace of Spades” starých bardů Motörhead, která nebyla špatná a na kterou taky publikum patřičně zareagovalo. Ovšem kvůli Shadowshide jsem se do Zlína netáhl, takže na ně nebudu kydat hnůj.

Gamma Ray už mě ovšem zajímali, takže o to víc mě zklamal hned zezačátku špatný zvuk, který jim byl toho večera nadělen. Neuvěřitelně přehulené kytary mnohdy Kaie Hansena zastínily, až jsem se musel vydat v průběhu “The Spirit” k ostrůvku vyhrazeném pro zvukaře zjistit, jestli mám v uších nasráno já nebo on, ale i v jeho blízkosti nebyl zvuk žádná hitparáda, takže bych to tipl na něj. Špatná akustika zimáku výsledku taky nepřidala, ale po pár písních jsem si zvykl. Gamma Ray se u nás poprvé představili bez letitého bubeníka Dana Zimmermana a šlapalo jim to slušně, takže Michael Ehré nebude jako náhrada žádné ořezávátko. Nutno říct, že výkonu Hansenovců nechybělo nasazení, ale dle mého názoru měli nevhodně zvolený setlist, o čemž svědčily i vlažné reakce publika. Nevím, jestli byli všichni promrzlí, ale očekával jsem z řad diváků vřelejší přijetí. Osobně si umím představit větší šlágry než zmíněnou “The Spirit”, “Empathy” či “Rise”. Došlo i na dvě skladby z nového EP “Master of Confusion”, a sice na titulku plus “Empire of the Undead”. Celkem zbytečné EP jsem dosud neslyšel a na základě těchto písní to rozhodně nehodlám měnit, protože mě nepřesvědčily o ničem jiném, než že se Hansen začíná na nových počinech skladatelsky utápět v čím dál větším průměru. Z dalších skladeb, které zazněly, zmíním ještě úvodní pecku “Anywhere in the Galaxy”, hymnu “To the Metal” a klasický přídavek “Send Me a Sign”, jasně největší odezvu však měla “nečekaně” “Future World” z prvního dílu “Strážce sedmi klíčů”. Vystoupení Gamma Ray ve mně nechalo pocity spíše negativní.

Headlineři Helloween konečně pochopili, že hrát donekonečna stále stejné odrhovačky se mnohým fanouškům začíná zajídat, a kostru sobotního vystoupení tak tvořily skladby z jejich poslední studiové desky “Straight Out of Hell”, která nijak výrazně nevybočuje z průměru posledních alb německých nestorů, nicméně mě mile překvapilo, jak dobře skladby z této desky fungovaly naživo. “Wanna Be God” jakožto intro z pásky před úvodní “Nabataea” působila daleko líp než z desky, kde jsem pro ni nenašel význam. Oproti Gamma Ray se malinko zlepšil zvuk, ale někdy po “Straight Out of Hell” se kupodivu začal opět horšit, jako by si zvukař pohrával s pultíkem jak se mu zachtělo a za přehulenými kytarami se ostatní ztráceli. Navíc jsem měl občas pocit, že Sascha Gerstner a Weiki nejsou úplně sehraní, protože kytary byly místy mimo. Andi Deris a jeho živé výkony už se stávají legendární, ale tentokrát měl dobrý večer a i ve výškách se cítil mnohem jistěji, než je jeho dobrým zvykem, a dokonce se vykašlal na delší projevy, takže jejich set slušně odsýpal. S výběrem skladeb jsem s výjimkou cajdáku “Hold Me in Your Arms” neměl žádný problém, došlo dokonce i na mou oblíbenou “If I Could Fly”, na kterou se lidi kolem mě moc netvářili, ale já ji mám rád. Vrcholy pak přišly s “Live Now!”, ve které si Andi hezky rozezpíval publikum, aby mu pomohlo s refrénem, melodickou “Waiting for the Thunder”, “Steel Tormentor” a klasickou “I’m Alive” či “Dr. Stein”. Že bubeník Dani Löble není žádný Mike Portnoy, není novinka, a jeho sólo na mě působilo zbytečně a natahovaně, jinak však předváděl dobrý výkon. Šlo se do finále a pro druhý přídavek se k Helloween přidal Kai Hansen a společně tak předvedli průřez skladbami “Halloween”, “How Many Tears” a “Heavy Metal (Is the Law)”, ve kterých si milovníci starých časů přišli na své. Na úplný závěr zazněla ještě povinná “I Want Out”, ve které se ke Kaiovi přidali jeho strunoví kumpáni z Gamma Ray a lidé byli i přes krutou zimu ve varu. Nebýt špatného zvuku, který celý večer doprovázel, a špatně poskládaného setlistu Gamma Ray, jenž mi prostě nesedl, tak se jednalo o povedený večer.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.