Hellyeah - Band of Brothers

Hellyeah – Band of Brothers

Hellyeah - Band of Brothers
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 17.7.2012
Label: Eleven Seven Music

Tracklist:
01. War in Me
02. Band of Brothers
03. Rage/Burn
04. Drink Drank Drunk
05. Bigger God
06. Between You and Nowhere
07. Call It Like I See It
08. WHy Doest It Always
09. WM Free
10. Dig Myself a Hole
11. What It Takes to Be Me

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hellyeah byli původně zamýšleni jakožto vedlejší projekt členů Mudvayne a Nothingface, konkrétně zpěváka Chada Graye a kytaristy Toma Maxwella, kteří při společném turné v roce 2000 začali uvažovat o hudební budoucnosti. Tedy klasická bokovka, ve které by se zúčastnění trošku vyblbli. Na dlouhou dobu byl tento projekt, tehdy spíš ještě myšlenka, uložen k ledu a vše začalo získávat konkrétní tvar až v roce 2006. Ústřední dvojice do svých řad zrekrutovala kytaristu Mudvayne, Grega Tribbeta, baskytaristu Jerryho Montanu, kterého zanedlouho vystřídal Bob ZillaDamageplan, a konečně bývalého bubeníka Pantery a Damageplan, Vinnieho Paula, který byl v té době na hudebním odpočinku po vraždě svého bratra, kytaristy Dimebaga Darrella.

Někdy v tuto chvíli se kapela dostala do širšího povědomí metalové obce, a přestože byla od svých začátků považována spíše za nositele odkazu Pantery než za svébytné hudební těleso, vypracovala si svůj (dnes již) charakteristický zvuk, který má sice k Panteře blízko, ale nejedná se o žádnou lacinou kopii, jak by se mohlo na první poslech zdát. “Band of Brothers” je v pořadí třetím albem v diskografii Hellyeah, a pokud bychom měli vycházet z fráze, že třetí album je zásadní v historii kapely, tak novinka je svým způsobem “pouze” dalším albem party, která ve své tvorbě šikovně kombinuje panterovské riffy s troškou jižanského nádechu a nezaměnitelným vokálem Chada Graye.

S každým dalším albem jako by Hellyeah pouze brousili svůj sound a celkové vyznění takovým způsobem, že – ať už je to úmysl či důsledek přirozeného vývoje – se postupně přibližuje legendárním texaským kovbojům. Debutové “Hellyeah” bylo ve své podstatě hodně povedené metalové album a osobně se k němu i po letech rád vracím. Naproti tomu “Stampede”, které vyšlo před dvěma lety, na tom bylo o něco hůře, protože dost trpělo nevyrovnaností jednotlivých kompozic, kdy skvělé písně byly až často střídány těmi slabšími. Pokud bych měl někam zařadit novinku “Band of Brothers”, bylo by to přesně mezi předchozí alba. Sice nedosahuje kvalit prvního počinu, ale “Stampede” strčí hravě do kapsy. Jediné, v čem za svými předchůdci v mých očích trošku zaostává, je absence nosného hitu ve stylu “You Wouldn’t Know” z debutu a “Hell of a Time” z předchozí desky. Tuto funkci by na “Band of Brothers” měla obstarat singlová titulní skladba, ale osobně bych ji označil jako jednu z méně povedených. O produkci se vůbec poprvé postaral Jeremy Parker, a i když mu sekundoval Vinnie Paul, v jehož domácím studiu byla deska nahrána, je to na výsledném zvuku sakra znát. Je mnohem hutnější, metalovější a intenzivnější než kdy v minulosti. Zpočátku jsem měl docela problém s nahallovanými bicími, které zní trochu jako z Panterovského “Far Beyond Driven”, ale nejenže jsem si časem zvykl, dokonce jsem si jejich zvuk oblíbil.

Důkazem proklamovaného přitvrzení a příblížení se Panteře budiž hned úvodní palba “War in Me”. Masivní kytarový riff, agresivní zpěv/řev Chada Graye a bicí Vinnieho Paula táhnou tuhle skladbu po celou její stopáž a nebál bych se jí označit za nejlepší položku alba. Takovou vypalovačku jsem hned na úvod nečekal a ze všech nejvíc mě překvapil Chad, který má sice natolik charakteristický vokál, že z Mudvayne škatulky se už nikdy nevymaní, ale je slyšet, že se se svým vokálem snaží pracovat a občas sklouzne do surového řevu, za který by se ani Phil Anselmo v nejlepších letech stydět nemusel.

Následuje zmíněný singl “Band of Brothers”, který mě příliš nezaujal a ke kterému vznikl klasický videoklip plný siláckých póz a ohně, prostě ve stylu texaského metalu. Skvělá je “Rage/Burn”, která odstartuje v thrashovém stylu a postupně se z ní díky změnám tempa a nálad vyklubala jedna z top písní na albu. Následující “Drink Drank Drunk” působí dost vycpávkovým dojmem, pro kapelu už pomalu poznávací znamení ve formě textu o chlastu ji nevytrhne a později jsem se jí při posleších nemilosrdně vyhýbal. To “Bigger God”, to je jiné kafe, i když se jedná o melodičtější skladbu na “Band of Brothers”, nezní prvoplánově a skvělý pěvecký výkon ji zdobí jako třešnička na dortu.

Pomalu se dostáváme k druhé polovině, kterou otvírá “Between You and Nowhere”, což je typická country/jižanská rocková balada, která na desce má své místo a v jejím středu působí jako ideální moment pro odpočinek. “Call It Like I See It” je průměrná skladba, která snadno zapadne a dimebagovské kytarové kvílení působí šroubovaně a nepřirozeně. Po slabší skladbě přichází opět ta povedenější, nyní v podobě “Why Does It Always”, která vyčnívá výraznou rockovou rytmikou a melodickým refrénem, který ve spojení se zdravě metalovými slokami funguje dost dobře. Závěr alba má na starosti nezáživná rychlovka “WM Freedom” a povedená skočná melodická “Dig Myself a Hole”. Energická “What It Takes to Be Me” tlačí na pilu takovým způsobem, že jsem měl pocit, že chvílemi poslouchám úplně jinou kapelu. I když na mě některé skladby působí tuctovým dojmem, tak si dokážu představit, že na koncertě to musí fungovat skvěle a osobně doufám, že někdy budu mít tu čest osobně kapelu vidět živě, ovšem protože se Hellyeah netěší v Evropě (bohužel) takové popularitě, jako je tomu za velkou louží, tak předpokládám, že se jen tak nedočkám.

Jak jsem již v úvodu vyzradil, “Band of Brothers” sice není placka natolik povedená, aby dokázala konkurovat skvělému debutu, ale předchozí desku překonává na celé čáře. Výsledný dojem je bohužel opět srážen několika slabými skladbami, které nedovolí, aby album znělo dostatečně kompaktně. “Band of Brothers” je tady pro všechny příznivce domovských, ať už současných či bývalých, kapel zúčastněných borců a moderního amerického metalu jako takového. V záplavě množství žánrově spřízněných kapel se Hellyeah určitě neztratí a rozhodně to není jen kvůli zvučné sestavě. Věřím, že mezi fanoušky zavládne všeobecná spokojenost a mě nezbývá než v konečném verdiktu přisoudit “Bratrstvu” hodnocení lehce nadprůměrné.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.