Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 10.6.2014 Label: Eleven Seven Music Tracklist: 01. Sangre por sangre (Blood for Blood) 02. Demons in the Dirt 03. Soul Killer 04. Moth 05. Cross to Bier (Cradle of Bones) 06. DMF 07. Gift 08. Hush 09. Say When 10. Black December Hodnocení: Kaša – 5,5/10 Thy Mirra – 7/10 Průměrné hodnocení v redakci: 6,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Kdo by to byl řekl, že Hellyeah, kteří vznikli před lety jako takový bočák metalových prominentů z různých žánrů, to nakonec dotáhli ke čtvrtému albu a nevypadá, že by to měli v dohledné době zabalit, protože jim to šlape svým způsobem stále dobře. Bohužel se borcům kolem Vinnieho Paula a Chada Graye nedaří zastavovat všeobecně klesající tendenci svých počinů, takže “Blood for Blood” je opět o něco horším albem než předchozí “Band of Brothers”, které jsem sice od jejího vydání až donedávna neslyšel, ale v době vydání mě celkem slušně bavilo.

No, a nyní, s železnou pravidelností dvouletého odstupu, na který tahle superkapela najela se svým druhým albem “Stampede”, je čas vydat novou placku, takže pánové servírují svým fanouškům v pořadí čtvrté album, které je ovšem možné brát jako takový pomyslný nový začátek. Oproti předchozím počinům je “Blood for Blood” vůbec prvním, na němž neobstarává kytaru zakládající člen Greg Tribbett z Mudvayne a po dlouhé době prvním albem bez baskytaristy Boba Zilly v kapele. Ti v loňském roce opustili sestavu bývalých a současných členů Mudvayne, Pantery nebo Nothingface, což je společnost sama o sobě dostatečně zajímavá. Kytaru tak tedy drží v rukách pouze Tom Maxwell a na basu hraje novic Kyle Sanders, což byste beztak ani nepoznali, takže zbytečné to rozvádět.

Protože nejsou Hellyeah žádní novici, tak věřím, že o jejich hudbu už nejeden příznivec moderního metalu s nu-metalovými vlivy určitě zavadil, takže nemusím zdlouhavě chodit kolem horké kaše a do detailu představovat hudební náplň. Jen v krátkosti. Základem byly vždy kytary a explozivní bicí Vinnieho Paula, přičemž občas se dostalo i na akustické country prvky, které jsou pro texaskou partu celkem pochopitelné, a na vrcholku toho všeho ční skvělý Chad Gray, jehož hlas se stále velmi dobře poslouchá, přestože už asi nikdy nepředvede takovou formu, jakou disponoval na prvních albech domovských Mudvayne. S Hellyeah se postupně obrátil od nu-metalu směrem ke klasičtějšímu pojetí tvrdé hudby a jeho vokál je tak o něco melodičtější. Ovšem, aby nebylo mýlky, i on umí pěkně potrápit své hlasivky, takže když se jeho kumpáni odhodlají k neurvalé panterovské řežbě “Say When”, tak si Chad může vyřvat duši.

I na “Blood for Blood” se pokračuje v nastaveném duchu, kdy se Vinnie Paul, Tom Maxwell a Chad Gray rozhodli, že s každým albem jakoby trochu zhutní spodky, vytvrdí kytarové riffy a bicí se stanou ještě rychlejší. Ne všechny skladby sice snesou podobná měřítka a najdou se tam i nějaké ty poklidnější songy jako klasická metalová vyřvávačka “Soul Killer” nebo balada “Moth”, která mi vychází jako to nejslabší z alba. Ačkoli je fakt, že je to píseň výraznější než některé kousky z druhé poloviny “Blood for Blood”, jež za tou první zaostává. Mluvím hlavně o “DMF” a “Gift”, které se vyloženě neztratí, což je dáno i nízkým počtem skladeb, který se tentokrát zastavil na povzbudivém čísle 10, ale že bych na ně nemohl zapomenout, to zase ne. “Black December” na závěr taky není žádná výhra, protože funguje na vlnách prvoplánové líbivosti a vyloženě zajímavých momentů se jí nedostalo, takže ji beru tak, jakože není.

Naproti tomu veskrze kladné body bych Hellyeah udělil především za ostřejší skladby plné razance jako “Sangre por sangre (Blood for Blood)”, “Cross to Bier (Cradle of Bones)” a “Demons in the Dirt”. Ty všechny jsou svým způsobem typické Hellyeah metalové nářezy, jež v refrénu lehce zvolní, ale protože jsou postaveny na hutných kytarových základech, tak to nevyznívá tak uměle a šroubovaně jako třeba v závěrečné nudě “Black December”. Už zde padla krátká zmínka o “Say When”, jež zcela určitě překvapí stupněm agrese, která se jejích útrobách vměstnala a je to skvělé oživení skomírající druhé půle. Ne snad, že by přebytek energie v tomto songu nahradil nedostatek nápadů, ale i když zrovna “Say When” je jinak nezajímavá píseň, tak těmi neurvalými pasážemi se na to velmi snadno zapomíná.

Hellyeah před vydáním alba nezapomněli informovat své příznivce o pokroku v tvůrčím procesu a s velkou slávou nezapomněli vyhlásit všude do světa, že “Blood for Blood” bude prvním albem bez takového toho párty songu, který na předchozích albech nikdy nechyběl. Že už nám pánové vyrostli a nemají vždycky chuť pařit, což bych chápal, ale nechápu, proč pak dojde na skladbu jako “Hush”, která sice není tak “párty” jako “Hell of a Time” ze “Stampede”, ale ten její rádiový odér podpořený klasickou španělkou této škatulce přímo nahrává. Nicméně, abych to nezakecal, písnička to není špatná a její ústřední melodická linka se mi líbí hodně.

Když budu vycházet z čistě matematických počtů, tak se na “Blood for Blood” hvězdných Hellyeah nachází celkem pět skladeb, které se mi líbí a pět songů, bez nichž bych si svůj život dokázal přestavit. A ono je to tak asi i správně, protože to album je bezpochyby tím nejhorším, které (nyní) čtyřčlenná parta dala během své nedlouhé kariéry dohromady, takže se musím ohánět průměrným hodnocením. Přestože na poměry Hellyeah je “Blood for Blood” slabý podprůměr, tak oproti konkurenci je zde přeci jen několik trumfů v rukávu, z nichž tím nejsilnějším je charakteristický Chad Gray, jenž táhne Hellyeah alespoň k žánrovému průměru.

Další názory:

Hellyeah se ke mně dostali po dlouhé době a poslední deskou, kterou jsem skutečně poctivě sjížděl, byl jejich debut z roku 2007. Docela jsem byl zvědav, kam se pánové pod velením Vinneho Paula za těch sedm let posunuli. No… podle všeho se teda neposunuli vůbec nikam. Vážně, je to pořád ten samý jižanský rock-metal, zdá se mi, že lehce přitvrdili… ale možná ani to ne. Co mě ale příjemně překvapilo, je, že to vlastně šlape a funguje stejně jako první deska. Jo, je to pořád to stejné, ale nemůžu říct, že bych se při poslechu nějak nudil. Je fakt, že mě z desky asi nejvíc baví věci, co jsou víc do country, protože právě tohle Hellyeah aspoň trochu odlišuje od další miliardy současných metalových kapel. Jmenovitě jsou to “Hush” a “Black December”. Očividně je třeba dát jasně najevo, jak vlastně Hellyeah vznikli, jakožto kapela Vinnieho Paula, takže bicí hrajou na albu výraznou roli, a dokonce mi to v některých momentech, připomíná Slipknot, když se Chad Gray dostane hlasem do polohy podobné hlasu Coreyho Taylora. No, jako co si budeme povídat, Pantera to není, že jo, ale “Blood for Blood” rozhodně neuráží, spíš naopak, a kýžená invence se snad dostaví někdy příště no…
Thy Mirra