Země: Finsko Žánr: melodic black metal Datum vydání: 14.3.2014 Label: Inverse Records Tracklist: 01. Tuhkasta 02. Raato 03. Tuo on tuuli nuolen tuoja 04. Hiiden virsi 05. Sumussa soutava 06. Ruumisvedet 07. Kaartuvat 08. Sula pohjaan luut levolle Hodnocení: 6/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Inverse Records

Pořádně se podívejte na ten obal vpravo… jen černá a bílá barva, sníh, les, zakuklená postava, která v ruce drží zvířecí hlavu… co myslíte, co asi tak kapela s takovýmhle přebalem může hrát za muziku? Stačí jenom dodat, že tato formace s dost špatně zapamatovatelným jménem Hiidenhauta pochází z Finska, a asi si většina z vás podobně jako já pomyslí cosi o typické blasfemické špinavé a podzemní odnoži black metalu z této země.

Finsko se rozhodně nerovná jen heavy/power a melancholicky melodické kapely, právě undergroundový black metal tu má velice silné zastoupení a tradici, jež začala už kdysi dávno u skupin jako Beherit. Je tu spousta extrémně kvalitních ortodoxních smeček, jejichž jmenováním bychom klidně mohli strávit nějaké to odpoledne, ale coby příklad klidně postačí kultovní záležitosti jako Horna, Behexen, Satanic Warmaster, Urn, Barathrum, Goatmoon, True Black Dawn a tuny a tuny dalších…

A právě v tomhle Hiidenhauta trochu klamou tělem. Když jsem se totiž podíval na přebal jejich debutové dloubající desky “Noitia on minun sukuni” (doposud má formace na kontě pouze dvě ípka z loňského roku), ani na vteřinu mě nenapadlo, že by mohli hrát něco jiného než onen charakteristický finský ortodoxní black metal. Black metal sice Hiidenhauta v zásadě tvoří, ale jedná se jeho o melodickou a klávesovou formu… tedy takový ten black metal, který většina posluchačů výše jmenovaných kapel za black metal vůbec nepovažuje a vidí v něm spíš hudbu pro malé děti a metrosexuály. Rozbor vkusu ortodoxních příznivců black metalu však právě teď jaksi není na pořadu dne, tak se konečně pojďme zlehka podívat na samotné “Noitia on minun sukuni”…

Melodický black metal sice není úplně abstraktní pojmenování, ale i ten může nabývat vícera podob. Pokud byste třeba nyní čekali nějakou finskou odpověď na Dimmu Borgir, tak je to taky docela vedle… když už, tak maximálně Dimmu Borgir někdy z druhé poloviny 90. let. Jinak jsem si při poslechu Hiidenhauta vzpomněl spíše na jinou norskou klasiku melodic black metalu, a sice Ancient.

Těch skupin by se však jistě našlo víc, jednoduše řečeno se jedná o melodic black metal, jenž svým vyzněním vcelku jasně směřuje do druhé půle 90. let, ale na druhou stranu – a to je mi sympatické – se zároveň nedá tvrdit, že by se jednalo o vysloveně zpátečnickou záležitost. I tak je to ovšem klasika – poměrně čitelný, přívětivější black metal, sem tam nějaký vstup kláves (které pod riffy nehrají nonstop), občas ke slovu dostane i zpěvačka Riena s čistým vokálem, jejíž hlas je přesně takový, jaký byste v takovéhle konstelaci očekávali. Samozřejmě nesmí chybět ani nějaká ta poklidnější pasáž bez metalových kytar a bicích. Nic zvláštního, ale poslouchá se to docela příjemně, o tom žádná.

Snad jediná věc, jež mě vyloženě potěšila a nečekal jsem ji, je výjimečně použitý náznak folku, bohužel se tak stane asi jen na dvou místech “Noitia on minun sukuni”, jmenovitě v podobě vokálu krátce po polovině “Hiiden virsi” a poté přibližně ve dvou třetinách nejdelší “Kaartuvat”. Na jednu stranu je to takhle v pohodě a vzhledem k tomu, že Hiidenhauta očividně nemají potřebu se profilovat jako folkové uskupení, to jako ozvláštnění stačí, na druhou stranu by mi ovšem nevadilo, kdyby tam toho bylo ještě o chlup více, jelikož se jedná o jedny z nejzajímavějších momentů “Noitia on minun sukuni”.

Z konkrétních songů u mě vede již jmenovaná rozmáchlejší “Kaartuvat” (a to nejen díky zmiňované pasáži) a hned úvodní “Tuhkasta”, v níž se dost povedly melodičtější vstupy Rieny do jinak relativně rychlejší písničky. Dále se již tu a tam objeví nějaký obstojnější nápad jako třeba zmiňovaný kousek v “Hiiden virsi”, slušný refrén jako v “Raato” nebo chytlavější riff jako třeba ve šlapavém úvodu “Ruumisvedet”, ale v žádném z těchto případů už se nejedná o nic, kvůli čemu bychom ty skladby museli explicitně jmenovat a nějak pitvat, protože si plně vystačíme s tvrzením, že se to prostě dobře poslouchá. A to platí i o obou kratších instrumentálních vsuvkách “Tuo on tuuli nuolen tuoja” a “Sula pohjaan luut levolle” (z nichž hlavně první jmenovaná se relativně povedla), protože ani ty album nijak nebrzdí.

“Noitia on minun sukuni” je prostě pohodová nahrávka. Není to nic výjimečného, ale hezky to plyne, je to v pohodě stravitelné i pro lidi, jimž podzemní špinavý black metal nic neříká, což je ovšem poměrně logické, když jej Hiidenhauta nehrají. Z druhého úhlu pohledu však ani nemůžete očekávat, že byste od této desky dostali něco víc. Pár příjemných relativně poslechů se s tím strávit dá, o tom žádná, jestli je to ale dostatečný důvod k pořízení, to již samozřejmě ponechám na vašem vlastním uvážení…