Země: Itálie Žánr: death metal Datum vydání: 26.3.2012 Label: Prosthetic Records Tracklist: 01. Through the Triumphal Arch 02. Reforging the Crowns 03. Desecrated Souls 04. Resurgence of the Empire 05. Spears of Sacred Doom 06. Sealed into Ecstasy 07. Redeemer of Atrocity 08. Regicide 09. The Sun Worship 10. The Seas of Light 11. Theogony Hodnocení: Ježura – 8,5/10 Madeleine Ailyn – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp

Svět – a ten hudební obzvlášť – je samé překvapení. Člověk (nebo alespoň já) se tak nějak podvědomě brání služebně mladším extrémním smečkám (myšleno těm, které nezačínaly na přelomu 80. a 90. let), zatížen předsudky, že to bude neposlouchatelný výblitek, poplatný éře, kdy spousta muzikantů i fanoušků přísahá na slovíčko core. Jenže jak už vám asi pomalu dochází, Římané Hour of Penance hrají na poněkud jinou notu, která mi na první poslech bez přehánění vyrazila dech. Víc takových překvapení…

Žánrová škatulka, kterou Hour of Penance přisuzují Metal Archives, zní technical brutal death metal, za čímž se ovšem může skrývat kdeco. Tentokrát je to “kdeco” zastoupeno prvotřídním, rychlým, drtivým a kompozičně promakaným death metalem, který mě po loňském objevení Fleshgod Apocalypse nadále utvrzuje v domněnce, že Itálie nemusí produkovat jenom prvoplánově epické nesmysly typu posledních Rhapsody of Fire. Album “Sedition” je totiž nesmlouvavým a tvrdým direktem, který je radost schytat. A čím že mě Hour of Penance tak dostali? Popravdě, asi vším, protože tady nechybí nic, co od pořádného death metalu vyžaduji.

Výborná je práce bicích, které i při své rychlosti a jakési lehkosti neztrácejí na přesnosti a drtivé rytmice. Je vyloženě slyšet, jak bubeník žene dopředu zbytek kapely, a je to opravdu pekelná jízda. Za svůj výkon se ani v nejmenším nemusí stydět rovněž zpěvák Paolo Pieri (který má shodou okolností na svědomí i jednu z kytar, ale o tom později). Jeho nasraný vokál to všudypřítomné peklo vynikajícím způsobem uvozuje, a když se vytasí se zničujícím frázováním, které víc než co jiného připomíná kytarový riff, srdce zaplesá. Jeden příklad za všechny – věnujte pozornost skladbě “Sedition Through Scorn” a hned poznáte, o čem mluvím. V lehkém kontrastu proti sebelepšímu, ale pořád vesměs standardnímu death metalovému vokálu jsou tu zastoupeny rovnež pasáže, kde se pěje sborově – ať už je to klasický řev nebo naléhavý čistý vokál. Ať tak či onak, v obou případech tyhle momenty znatelně zahušťují atmosféru a bez debat přispívají k vynikající podobě celku…

Doteď jsem chválil, ale nesklouzl jsem k nepokryté adoraci. Toho se však nevyvaruji v případě kytar, protože to, co na “Sedition” předvádějí oba kytaristé, se dá popsat jako naprosto dechberoucí. Čekal jsem, že to asi bude technické a brutální, ale opravdu jsem nečekal, že to při zachování obou těchto charakteristik bude album od podlahy po strop naplněno vynikajícími melodiemi. Setkáte se s nimi všude – u sól a vyhrávek by to nebylo nic divného, ale tady mají melodii i pro death metal typické drtivé riffy a přitom je to pořád naprosto nekompromisní nářez. Motivy se zbytečně neopakují, a když ano, je to jen ku prospěchu věci. Ta muzika je pestrá, energická a plná života. Stručně řečeno – neustále se něco děje a to něco je opravdu prvotřídní klepec, který nedovolí polevit v pozornosti. A když posluchač tohle všechno dostává v koňských dávkách a pod tlakem, říká si, k čemu jsou vůbec potřeba drogy, když je něco takového mnohem intenzivnější a řádově levnější.

Jak jsou pak na tom jednotlivé skladby? Neméně zdařile. Mně osobně asi nejvíc učarovala v pořadí pátá “Ascension”, což je prostě naprosto ultimátní bomba se vším všudy a nic menšího. Ostatní ale o mnoho nezaostávají a mnohdy si říkám, že mám rád naprostou většinu tracklistu. Pravda, při posledních dvou skladbách (“Deprave to Redeem” a “Blind Obedience”) mě občas napadne, že by to mohlo být ještě o kapánek lepší, ale to je dost možná jenom naprosto nepodstatný subjektivní dojem. Faktem totiž zůstává, že je “Sedition” ukázkovým příkladem, jak může vypadat opravdu, ale opravdu nápaditý a nehorázně našlapaný death metal, znatelně tíhnoucí k technickému charakteru.

“Sedition” je pátým albem, které Hour of Penance vydali. Z těch předchozích jsem letmo slyšel akorát dva roky starý počin “Paradogma”, který mě na až tak neuchvátil, ale “Sedition” mě naprosto uzemnilo hned na první poslech a tento stav doposud trvá. Už z principu tak nemohu souhlasit s hodnocením redakční kolegyně, a moje hodnocení zakotví na hodnotě 8,5/10, přičemž kdyby to šlo, tak bych ještě tak dvě nebo tři desetinky přidal. “Sedition” je prostě povinností pro každého, kdo holduje death metalu, a kdybyste se rozmýšleli, zdali do téhle desky zainvestovat, určitě tak učiňte. Pořád si ale dovedu představit, že to může být ještě o malinko lepší, takže si pro příště nechám nějaký ten prostor, protože pokud Hour of Penance tuhle laťku ještě překonají, budou praskat litosférické desky, jak velký to bude nářez…

Další názory:

Omluvte mě, že se nezajímám o situace a komplikace, které probíhají ve všech kapelách na světě. Občas okolo mě něco projde, ale tak nějak mě zajímá spíš ten výsledný produkt a ten si oproti “Paradogma” z mého pohledu trochu pohoršil. Trochu znamená o malou píď, kterou bychom mohli, ale nemuseli zanedbat. Za prvé tam postrádám v některých částech větší dravost a neurvalost ve vokálech. Za druhé mě rozčílili některými lacinými pasážemi, které mi přišly značně “primitivní” a nehodící se k té části kreativnosti, která v té muzice zbyla, viz “Ascension”; a samotný úvod “Transubstantiatio” bych taky nepovažovala za nějaký trhák, pokud vás to má upoutat a sdělit vám to, že ta deska stojí za to. Nakonec to zachraňuje šokující neurvaný skok na druhou skladbu v pořadí. A zatřetí, trochu mi tam chybí ta černá, psychopatická atmosféra, kterou mělo “Paradogma“. Jednoduše je to příjemné, ale jak jsem řekla: “mniši” hned na začátek, ne tak dravé, ale jinak kvalitní kousek.
Madeleine Ailyn