Hradby samoty IV

Hradby samoty IV

Hradby samoty IV
Datum: 4.-5.7.2014
Místo: zámek Rosice
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Allerseelen, Deutsch Nepal, Instinct Primal, Raison d’être, Tábor radosti

Sobota: Bocksholm, Einleitungszeit, Hluková sekce, Lazy Bastards, Ľahká múza, :Of the Wand and the Moon:, Teatro Satanico, Yarrdesh

Akreditaci poskytl:
Hradby samoty

První pohled (Stick):

Navštívit festival Hradby samoty s pořadovým číslem čtyři, to byl pro mě skutečný žánrový experiment, protože pod svými křídly shromažďuje hudební (či zvukové?) spolky, o kterých jsem až na výjimky ještě snad neslyšel. Po loňských Rosicích tentokrát padla volba na brněnský hrad Veveří, jehož hradby skvěle dokreslovaly atmosféru a umocňovaly dojmy z událostí nadcházejících. Prostory hradu byly pro festival dostatečně vděčné, takže jsme se dočkali dvou “scén”. Na té první, hlavní, vystupovaly po oba večery kapely a projekty. Na té druhé, dá se říct klubové, se střídali různí DJs, valící všechny druhy klubové hudby, od techna až k nějakému breakcoru. V podstatě si každý přišel na své, koho nebavilo interpretační umění pozvaných umělců, mohl se vyřádit u techna. Co se týče občerstvení, výdejní okénka s pivem byla první den největší slabinou festivalu díky ohromně dlouhým frontám. K dispozici však bylo i nealko nebo nějaké to jídlo (včetně vegetariánského guláše). Přes den běžel na hradě běžný provoz, tudíž byly otevřené klasické hradní putyky. Bylo dost zajímavé pozorovat pohledy běžných návštěvníků, když zmerčili návštěvníky festivalu. Nutno říct, že vše ale proběhlo v nejlepším pořádku a atmosféra byla většinu času velice uvolněná.

Pátek:

V pátek bylo první vystoupení plánováno na půl osmou, avšak došlo ke zpoždění a začalo se o něco později. Prvním vystupujícím byl český ambientní projekt Instinct Primal. Ten předvedl ambient, při němž využívá všemožných zdrojů zvuku, včetně nahrávek ze svého okolí, z města i přírody. Vystoupení bylo doplněno o prapodivný filmový snímek, který při těch zvucích působil dost zvráceně. K jeho smůle však po čase selhal systém Windows, a tím pádem bylo po projekci. I přesto šlo ale o docela příjemné vystoupení na úvod, na kolena jsem z toho sice nepadal, ale bylo vidět, že pán za notebookem pracuje s citem.

Dalším vystupujícím měl být Deutsch Nepal švédského umělce Petera Anderssona. Ten se ale opozdil, tudíž jej nahradili rakouští Allerseelen se svou militantní vizí elektronické hudby. Popravdě na mě působili dost rozpačitým dojmem. Zvláštní melodie a prapodivný projev zpěváka Kadmona nezachránila ani sličná rytmická sekce a záhy jsem propadl těžké letargii a nudě. Tohle se mi teda do vkusu dalece netrefilo a mám takový dojem, že jsem nebyl úplně jediný a kapela se nemohla chlubit zrovna silným diváckým obsazením. Dorazivší Deutsch Nepal se nakonec musel obejít bez svého vybavení, které se cestou někde ztratilo. Přesto vystoupil a předvedl další z působivých představení, své ambientní plochy doplňoval o zvláštně hypnotické vokály a i přes omezené možnosti, které mu nakonec zbyly, rozhodně nezklamal.

Po tomto vystoupení však přichází vrcholný dvojblok celého večera v podobě dark ambientního projektu Raison d’être, jehož hudební plochy podbarvovaly sugestivní záběry polorozbořených domů a jiných ne zrovna pozitivní náladu navozujcích prostor. Své vystoupení doplňoval využíváním netradičních “nástrojů”, tudíž bylo i co pozorovat, nejen vnímat, že tam někde za počítačem sedí pán, který pouští muziku a obrazy. Stejně tak český Tábor radosti, který u nás už několik let patří ke špičce elektronické experimentální hudby, nezklamal. Předvedl možná nejatmosféričtější vystoupení na celých Hradbách samoty. Vše bylo na svém místě, včetně padnoucích strašidelných masek, projekce a temného takřka rituálního ambientu. Naprosto všeobjímající kombinace, která vtáhla a do svého konce nepustila. Pak už nebylo moc na co čekat, únava si nemilosrdně řekla o slovo.

Sobota:

Pohodová sobota utekla a opět přišla půl osmá a byl čas vyrazit na noisovou kolaboraci Hluková sekce. Pětice se s tím nesrala a valila do lidí absolutní hlukový bordel, vytvářený všemi možnými způsoby, z nichž nejzajímavěji působila tenisová raketa, na které docházelo k prznění plyšáka mikrofonem. Nechyběla ani vojenská helma, skleněná láhev od vína a jiné hlukové libůstky. Výsledkem byla naprostá stěna, která vyčistila hlavu od veškerého bordelu a na další interprety bylo možné nastoupit s čistým štítem. Jak jsem doma noise nikdy neposlouchal, tak z výkonu Hlukové sekce jsem byl jednoduše unešen.

Nadšení mě trochu opustilo při vystoupení Ľahké múzy. Členové kapely se promenádovali v prapodivných oblečcích po areálu už notný čas před vystoupením a na mé tváři při pohledu na ně panoval spíše pobavený úsměšek. Ale možná tomu jenom nerozumím. Nicméně jsem byl zvědavý na jejich hudební produkci. Nu, musím říct, že v mých očích na plné čáře prohráli. Pseudoatmosférická hudba s rádoby gotickým nádechem, kytarou opakující dokola jeden motiv, statická “tanečnice”, která měla asi vytvářet gotický dojem, ale působila spíše směšně. A jako bonus zpěvačka. To bylo skutečné strašidlo, a i když se jí nedá upřít jistý hlasový rozsah, to co předváděla do této hudby… to bylo něco příšerného. No, tohle se mi do vkusu víc než netrefilo. Ale věřím tomu, že své fanoušky si to najde, ale tohle asi nikdy ocenit nedovedu.

Naštěstí byl čas na hlavní představení soboty i celého festivalu. Dánští :Of the Wand and the Moon: byli velkým příslibem napravení zkažené chuti po šílenství se jménem Ľahká múza. Ovšem pánové to trochu přepískli se zvučením, takže se poněkud natahovala časová propast. To však bylo zapomenuto ve chvíli, kdy spustili první skladbu “Sunspot”. Bylo vidět, že na kapelu se tu těšilo opravdu nejvíce lidí, prostor u první scény se takřka zaplnil a celé publikum si vychutnávalo neofolkový um Kima Larsena. Jedinou kaňkou na celém vystoupení byla zpětná vazba, která trápila nástroj Kima Larsena a kterou se nedařilo po celý čas vystoupení osdstranit, tudíž občas nepříjemně do skladeb vskočila. Doprovázeli ho hráč na elektrickou kytaru a klávesovou foukací harmoniku a bubeník. I ve třech lidech však předvedli silné vystoupení. Zazněly zásadní skladby, i skladby z novinky, a všechny fungovaly skvěle. Parádní momenty přišly ve chvíli, kdy se zapnul efekt na elektrické kytaře a písně dostaly skoro až post-rockový kabátek, který jim nesmírně slušel. Už tak vydatná atmosféra totiž díky tomu vždy vyletěla až někam do stratosférických výšek. Že vystoupení bylo úspěšné, dosvědčoval i vytoužený přídavek v podobě překrásné “Watch the Skyline Catch Fire”. Pro mě osobně nejlepší vystoupení z celého dne i celého festivalu.

Dánský zážitek mě tak vyšťavil, že poté mi švédská kolaborace Bocksholm (Peter AnderssonRaison d’être a Peter AnderssonDeutsch Nepal) nějak nedokázala proniknout do palice. Přesto si vybavuju, že nešlo o duchaprázdný ambient, ale o vcelku zajímavou kolaboraci s výbornými závěry a demonstrativním postojem s kazetou jako symbolem. Já se však spíše těšil na na Teatro Satanico z Itálie. Vlastně ale nějak nedokážu posoudit, jestli se mi to vystoupení líbilo, nebo ne. Prazvláštní úvod, kdy Devis Granziera odzpíval a capella jakýsi tradicionál, ve mně vyvolával prazvláštní dojmy. A ty v podstatě přetrvávaly po celou dobu, co jsem se vystoupení účastnil. Chvílemi nadšení, chvílemi rozpaky, nějak jsem se nemohl rozhodnout. Nakonec jsem se odebral na Stage 2, kde se chystal k vystoupení pražský ujetec Yarrdesh. Jeho experimentální avantgardní jazz death metal, který odehrál společně s basákem za asistence počítače, neměl chybu. Totální ujetost a hráčská ekvilibristika naprosto učarovaly a vůbec nevadilo, že nás tam bylo jenom pár, vskutku toto vystoupení stálo za to a já doporučuji každému, kdo by měl možnost tuto performance vidět, ať se tomu určitě nebrání. Po živém aktu pak přišel elektronický set, což bylo to nejtvrdší a neujetější elektro, co jsem kdy slyšel, absolutní šílenost.

Však bylo na čase jít se podívat na (pro mě) poslední kapelu, kterou jsem byl schopen plně vnímat. Tím byl slovenský elektronický akt Einleitungszeit. Úvod působil dost prapodivně, ale když už se oba pánové konečně dostavili na pódium a spustili svou performanci, bylo co sledovat a co vnímat. Elektronické zvuky byly totiž doplňovány flexou používanou na desku na podlaze, ale i na zpěvákově těle. Měl na sobě totiž oblečenou zvláštní vestu, kterou měl ke všemu z nehořlavého materiálu. Vyexponovaný závěr vystoupení bylo završeno menší ohnivou show, což bylo svého druhu jediné vystoupení na letošních Hradbách. Hodně temné elektro podbarvené temným vokálem. Celé vystoupení mělo zvláštní odlidštěnou atmosféru a musím říct, že jsem se nenudil ani chvíli. Chtěl jsem se následně podívat i na Opening Peformance Orchestra, ale vzhledem k velmi pokročilé hodině, která vznikla díky průtahům v průběhu večera, jsem zjistil, že už nejsem jakkoliv schopen ten hluk vnímat, a tak jsem se odebral s prvními paprsky světla na lože.

S tímto se v podstatě blížím ke konci letoších Hradeb samoty, které se dají považovat za další úspěšný ročník. Věřím, že i na příští rok organizátoři vyberou působivé místo konání a přizvou neméně zajímavé projekty z celého spektra zvukové i hlukové tvorby. Když to bude v mých silách, určitě bych se jel podívat znovu.


Druhý pohled (Atreides):

Letošní již čtvrtý ročník undergroundových Hradeb samoty byl mou osobní premiérou. Ačkoliv jsem některá jména znal, celý festival pro mě byl tak trochu krokem do neznáma a docela jsem nevěděl, co čekat, poněvadž více než dvě třetiny jmen mi byly záhadou až do doby, kdy se ukázaly na pódiu. Páteční večer sliboval slušnou nadílku kvalitního nášupu a snad vše, nač jsem se těšil, dostálo očekáváním. Instinct Primal jsem prvně zmerčil v pražském Chapeau Rouge, kde se mi dostalo velmi příjemného zážitku, a nejinak tomu bylo i v případě úvodního vystoupení celého festivalu. Velmi příjemný začátek ovšem zazdili na můj vkus až nechutně fádní Allerseelen, spravit hořkou pachuť tak musel až Peter Andersson se svým projektem Deutsch Nepal. Vzhledem k technickým problémům se nám dostalo nevídaného vystoupení, které než co jiného připomínalo improvizaci z toho, co zrovna bylo po ruce – a ačkoliv šlo o vystoupení velice krátké, pocity z něj byly zatraceně silné, až vstávaly chlupy na zátylku. Ambientní Raison d’être jsem nakonec vychutnal během polehávání před budovou – a i tak šlo o velice příjemný zážitek, během kterého jsem čerpal síly na vystoupení pátečního headlinera, Táboru radosti. Jejich kombinace dark ambientu a pódiové prezentace plné masek, psychedelické projekce a neprostupného moře umělé mlhy bylo hypnotizující, uchvacující a do jisté míry nepopsatelné, to se prostě musí prožít. Jeden z vrcholů festivalu. Po skončení jejich setu byly na programu ještě Alfarmania a Napalmed, nicméně vzhledem k neznámosti jmen jsme spokojeni po předchozím vystoupení nakonec zvedli kotvy směr Brno a zamířili do postelí.

Sobotní večer začal mírným zpožděním, díky kterému naše výprava nestihla set Hlukové sekce. Podle ohlasů, včetně kolegy nademnou, to vypadá na promarněný zážitek, takže můžu jen litovat, že jsem jejich noisově-experimentální set minul. Ľahká múza, která patřila do skupiny jmen, o kterých jsem sem tam zaslechl, tak začala můj večer dosti prapodivně. Ačkoliv instrumentální směska goth rocku a industrialu zněla docela dobře, pěnice, na kterou se s trochou štěstí dalo koukat, se zcela určitě nedala poslouchat, aniž by sluchovému ústrojí nehrozila újma na zdraví. Set Ľahké Múzy jsme proto strávil na druhé stagi pařením na Aidana Zaala, jehož set i projekce stála za to a pařilo se na ni téměř samo. Po něm jsme se přesunul za ostatními a vyčkávali setu legendárních :Of the Wand and the Moon: v čele s Kimem Larsenem, kterému se za těch téměř patnáct let na neofolkové scéně podařilo vydobýt nemalého jména. Ačkoliv vystoupení provázely technické obtíže se zvukem, víc jak hodinový set utekl jako voda – a že to stálo za to. Kimův hluboký hlas a akustická kytara byla doprovázena skromnou bicí soupravou a uhrančivým pánem svírajícím elektrickou kytaru (nebo jakési prapodivné foukací klávesy, bylo-li toho za potřebí), která dodávala celému vystoupení post-rockový háv posouvající celé vystoupení docela jinam. Fungovaly jak staré věci, tak i mně podstatně bližší skladby z posledního alba “Lone Descent“, geniální závěr právě v podobě titulky “Lone Descent” zakončené sebevražednou noisovou pózou a následnou poklidnou “Watch the Skyline Catch Fire” pak byl skvělým rozloučením s publikem. Silnému dojmu z celého setu napomohla i neskutečná skromnost všech hudebníků, která se nejvíc projevila právě při závěrečných ovacích. Bylo však vidět, že pánové si své vystoupení užili stejně jako nadšené publikum.

Zbytek večera jsme pak strávili především kolem druhé stage, která v tu dobu byla v režii Lazy Bastards. Jakkoliv by si čtenář mohl myslet, že po relativně klidném neofolkovém prožitku je nálož breakcoru, tekna a hardcoru doslova pěstí na oko (a takhle zpětně bych mu dal za pravdu), onoho večera to docela fungovalo a obé jsem si dokázal užít. Kupodivu i bez drog. Závěrem? Festival považuji za výsostně podařený, a ačkoliv by se našlo několik much (takhle namátkou třeba špatně zvládnutá organizace u výčepu, především v pátek), nic to nemění na tom, že hudebně jsou Hradby samoty jedním z nejlepších hudebních zážitků letošního léta – a že jich zatím nebylo málo, jakkoliv je teprve půle července. Mimochodem, volba místa konání, totiž hradu Veveří, byla rovněž skvělá a jen podtrhla tajemnou atmosféru celého festivalu.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.