Ihsahn - Das Seelenbrechen

Ihsahn – Das Seelenbrechen

Ihsahn - Das Seelenbrechen
Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 21.10.2013
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Hiber
02. Regen
03. NaCl
04. Pulse
05. Tacit 2
06. Tacit
07. Rec
08. M
09. Sub ater
10. See

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 7/10
Kaša – 9/10
Skvrn – 10/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když loni v létě Ihsahnovi vyšlo album “Eremita”, od řady lidí zaznívaly hlasy, které hovořily o tom, jak mistr tentokrát nepřináší nic nového, že vykrádá sám sebe a že zejména po “After”, které mezitím stihlo v očích Ihsahnových příznivců vystoupat na Olymp, to zkrátka vůbec není ono. Nakolik to byly oprávněné řeči, teď nehodlám rozebírat, ale zmínit jsem to musel už jen proto, že když se schylovalo k vydání novinky “Das Seelenbrechen”, Ihsahn se nechal slyšet, že tentokrát půjde o něco zcela odlišného, že odhodil všechny své koncepty a album bude tvůrčím znovuobjevením sebe sama. Těžko říct, kolik lidí tato prohlášení vzala vážně, ale ať už jich bylo hodně nebo málo, nakonec musí i ten nejzarytější skeptik uznat, že to, co Ihsahn na “Das Seelenbrechen” přináší, je skutečně velký krok stranou…

Dosavadní Ihsahnovy desky mají přes řadu vzájemných rozdílů společné minimálně to, že šlo o soudržná díla plná komplexního hudebního materiálu, kterými se táhla určitá jednotící linie, a ve výsledku tak měla každá nahrávka nějaký výraz, který když nešlo rozumně popsat, tak si ho byl člověk alespoň vnitřně vědom. Zkrátka extrémní metal se vší svou mnohovrstevnatostí a masivním projevem, byť v různých výrazových obměnách. “Das Seelenbrechen” na to jde úplně jinak. Tohle je – přesně podle citovaných prohlášení – Ihsahnova muzikalita oholená na dřeň a zbavená všeho, co šlo sebeméně postrádat. Teprve od téhle prvotní materie, jakýchsi kmenových buněk Ihsahnovy tvorby, se dál odvíjejí jednotlivé skladby, a já záměrně neříkám, že celé album. Na “Das Seelenbrechen” je totiž k nalezení tolik různých poloh, že by jeden mohl namítnout, že jde o zcela nahodilou sbírku kompozic. Všechny mají ale jedno společné – experiment. A když se na desku podíváte z tohoto úhlu, desítka skladeb se liší vlastně jen v tom, jakými prostředky byl onen experiment veden a do jaké krajnosti se v tom kterém případě Ihsahn rozhodl zajít.

Ihsahn se na “Das Seelenbrechen” uchýlil k poměrně zajímavému kroku. Posluchač totiž není hned s první skladbou vržen do neznáma, ale je velmi nenásilně (a když o tom tak přemýšlím, tak vlastně jen v náznacích) připravován na to, co může respektive bude následovat. Otvírák “Hiber” by se dal označit za takovou klasickou Ihsahnovu skladbu posledních let se vším, co k tomu patří. Přesto už zde jsou zřetelně identifikovatelné první příznaky dalšího vývoje, který má album nabrat. Zaprvé je zde jasně slyšet vliv sedmdesátkové prog rockové melodiky, s níž Ihsahn nepatrně koketoval už na minulé řadovce a kterou nechává plně rozvinout ve třetí “NaCl”. Funguje to velmi dobře už v “Hiber”, ale teprve “NaCl”, která v tomto zachází ještě mnohem dál, naplno prokazuje, že to tato poloha Ihsahnovi opravdu sedí a že ji se svým klasickým výrazivem dovede propojit obratně a přirozeně.

Další odklon od předchozí tvorby, který je v první polovině “Das Seelenbrechen” vystopovatelný, je jakási přehlednost až minimalismus. Hodně je to znát na obou již zmiňovaných kytarových skladbách, které si namísto těžkopádného a masivního riffování většinou bohatě vystačí s lehkonohými, až by se chtělo říct hravými vyhrávkami. Lehkost a hravost jsou vůbec přívlastky, které první polovinu desky poměrně přesně vystihují, a to i přes to, že zbylé tři skladby nemohou být vzájemně i v kontextu této části alba rozdílnější. Ono nakonec stačí rozhlédnout se okolo obou zatím jmenovaných skladeb… “Regen” je skvost, který z melancholického klavírního úvodu bez předchozího varování vybuchne v neuvěřitelně majestátní příval síly, jenž dále graduje až k samému závěru v režii sborů vzdáleně připomínajících “Carmina Burana”. Šílené? Na poměry “Das Seelenbrechen” nikterak zvlášť. Přeskočte na čtvrtou “Pulse” a dostanete na první pohled primitivní a jednotvárnou, ale už na ten druhý ohromně působivou a krásnou skladbu, která je plná vnitřního života a blíží se na dohled hájemství jemné elektroniky a snad i trip-hopu. Jestli to ale doteď bylo víceméně střídání ostřejších a měkčích poloh, které posluchači ani náznakem nenapovědělo, co ho čeká dál, jakákoli nalinkovaná očekávání se mění v prach hned vzápětí…

Po jemně tepající ukolébavce “Pulse” totiž přichází naprostý opak – chorobná, disharmonická a arytmická “noisová” anarchie “Tacit 2”, ve které se hroutí všechna pravidla a zbývá po nich jen neuspořádaná hromádka kytarových ruchů, zničujícího vokálu a zdánlivě náhodných bicích. “Tacit 2” je rozhodně nejvýraznější z řady zvratů, které “Das Seelenbrechen” ve své první polovině nabízí, a zároveň je zlomovým bodem, od kterého se deska zvrhává v čistý experiment. Nepočítáme-li totiž následující “Tacit”, u které si lze trochu vydechnout (byť je sama také velmi variabilní), další skladby jsou skutečně pokusem, čeho všeho lze různými tvůrčími postupy dosáhnout, a vůbec bych se nedivil, kdyby je někteří už odmítli považovat za hudbu. Je tu “Rec”, která svou gradací a sedmdesátkovou psychedelií působí stejnou bodavou nervozitu jako horečnatá snová pasáž, která se opakuje se stále vyšší frekvencí až do náhlého probuzení. Je tu “M”, hudební podklad k vévodícímu přednesu minimalistické poezie, který se zlomí v exaltované bluesové sólování. Je tu i “Sub ater”, která přidává a odebírá vrstvy, hraje si s dynamikou a mění tóniny jako chameleon barvy. A konečně “See”, která celou pravidla popírající sekvenci uzavírá postupným návratem k tomu, co nastolila “Tacit 2”

Celá druhá polovina “Das Seelenbrechen” s posluchačem zkrátka komunikuje úplně jinak, než jak by se dalo soudit podle počátku desky. Jestli jsem v případě “Rec” hovořil o náladě horečnatého snění, tak ta je pro tuto část alba stejně určující, jako je odlehčenost a hravost určující pro část první. Je ale zajímavé, že jakkoli jsou obě poloviny alba naprosto odlišné, drobné charakteristiky každé z nich se nenápadně promítají v té druhé. Ve standardnějších skladbách se tak na pozadí občas objeví lehký industrialový ruch, v těch absolutně nestandardních pak hrají důležitou roli naprosto čisté melodie, skrz které se kouzlí s náladami. I když se tedy “Das Seelenbrechen” může zdát naprosto nekompaktní sbírkou deseti skladeb nebo schizofrenní deskou, jejíž jedna část je pravým opakem druhé, hned z několika úhlů pohledu je vlastně velmi soudržná a rozhodně dává smysl.

Ihsahn

Z toho, co zde už bylo (a ještě bude) napsáno, se dá bez delšího přemýšlení odvodit, že “Das Seelenbrechen” je dílem velmi osobním, dost možná nejosobnějším, které Ihsahn kdy vydal. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že krom své manželky Ihriel, která svým hlasem přispěla do sboru, a bubeníka Tobiase Ørnese Andersena, Ihsahn nevyužil služeb žádného hosta, což se v jeho sólové kariéře přihodilo vůbec poprvé. “Das Seelenbrechen” je tedy svým způsobem čistý odraz Ihsahnova tvůrčího já a jako takové neklade primární důraz na instrumentální stránku věci, jako spíš na tu pocitovou. Přesto ale nemohu nevyzdvihnout práci o pár řádek výše jmenovaného bubeníka, kterého si Ihsahn již podruhé vypůjčil ze spřízněných Leprous. Nevím, jestli si Andersen psal své party sám, či nikoli, ale bicí jsou na “Das Seelenbrechen” naprosto strhující – ať již jde o “normální” skladby nebo třeba úchylnou a ve své úchylnosti famózní “Tacit 2”. Přiznám se, že když jsem se blahé paměti dozvěděl, že už “Eremita” nenabubnuje Asgeir Mickelson, byl jsem zklamaný, ale pan Andersen si mě na “Das Seelenbrechen” více než udobřil.

Není asi třeba dále zdůrazňovat, že “Das Seelenbrechen” není album přístupné každému a že i zkušený posluchač nemusí uspět napoprvé nebo napodruhé. Naštěstí je zde ale hned několik skladeb, které zaujmou právě napoprvé a jsou odrazovým můstkem k dalším poslechům a dalšímu objevování kvalit “Das Seelenbrechen”. A když se nakonec podaří do alba proniknout a naladit mozek na tu správnou vlnu, jde o velmi silný zážitek, protože ačkoli je to na každý pád netradiční hudba a – jak už zde několikrát padlo – experiment par excellence, pořád nejde o nic samoúčelného, a čím déle desku poslouchám, tím více se mi daří zejména její druhou polovinu docenit. I když jsem tedy zpočátku dost nechápavě kroutil hlavou, co to Ihsahn vyplodil za tryznu, čím dál tím více chápu, že přesně tohle bylo jeho prvotním cílem – zhmotnit samé jádro svého hudebního já a nechat ho projevit se v co nejčistších podobách. Závěrečné čtyři skladby přesně takhle fungují a jsou to čtyři podoby oné dřeně, o které jsem mluvil v úvodu.

Ihsahn tedy rozhodně dostál slibům a představil světu desku, která je návratem k nejhlubším kořenům. Ne však žánrovým, ale hudby samotné. Je fascinující, že po více než dvaceti letech nesklouzl k rutině a stále hledá a nachází nové způsoby, jak se vyjádřit skrz hudbu. “Das Seelenbrechen” se sice dost určitě některým lidem nestrefí do vkusu, ale deska je to bez debat skvělá a jejím prostřednictvím se Ihsahn dostává do pozice, ze které může vykročit jakýmkoli směrem, aniž by se musel za čímkoli ohlížet nebo se snažit komukoli zavděčit. Takhle vypadá absolutní hudební svoboda.


Další názory:

Zatímco kolegové okolo mě jsou nadšení až za roh, já jim ten průměr budu muset trochu pokazit. Ne, že by snad Ihsahn nahrál špatnou desku nebo že by se mi to nelíbilo, to ani náhodou – pokud bych měl vynést verdikt líbí/nelíbí, rozhodně bych bez váhání volil tu první možnost, o čemž svědčí i moje hodnocení, jež z obecného hlediska není špatné ani omylem. Jde jen o to, že mi to nepřijde TAK dobré a upřímně nevím, odkud tahají ty devítky nebo dokonce desítky. Samozřejmě, “Das Seelenbrechen” obsahuje mnoho doslova fenomenálních momentů, ale na druhou stranu tu jsou skladby, které mi přijdou relativně horší (relativně na poměry Ihsahna, obecně je to stále vysoko nad průměrem), což je případ třeba hned úvodní “Hiber” nebo třetí “NaCl”, i když obě v sobě pořád mají dost dobré motivy. Vůbec mě pak nebaví taková “Tacit 2” nebo závěrečná “See”. Pokud bych bral to, co mě naopak zaujalo, rozhodně by to byla předposlední “Sub ater”, excelentní “Regen” a zejména fantastická “Pulse”, která je pro mě osobně vrcholem celého “Das Seelenbrechen”. I přes těchto několik záblesků té nejvyšší skladatelské úrovně mi ovšem novinka přijde oproti předchozím Ihsahnovým sólovkám trochu slabší… “Eremita”, “After”“angL” mě bavily více. Rozhodně mi nevadí to, že se Ihsahn pohnul jiným směrem, spíš se trochu nemůžu přenést přes nevyrovnanost materiálu – ani ne tak stylovou, jako spíš kvalitativní… přinejmenším tedy ze subjektivního hlediska, jelikož některé části mi přijdou takřka dokonalé (“Pulse”, “Regen”), jiné mě naopak trochu nudí (“Tacit 2”, “See”). Proto “jenom” 7.
H.

Ihsahn

Začínat hodnocení pátého řadového alba Ihsahna informací, že jej řadím mezi hrsku umělců, od kterých žeru snad vše, pod co se kdy podepsali, asi není úplně košér a neznačí to zrovna objektivní pohled na novinku “Das Seelenbrechen”, ale nemůžu jinak. Samozřejmě, že jsem k poslechu letošního záseku přistupoval s velkými očekáváními, když sám Ihsahn připravoval své věrné, že novinka bude jiná. A nekecal. Je jiná. Přestože je to na první poslech pořád Ihsahn, je “Das Seelenbrechen” odbočkou v jeho dosavadní sólové kariéře, kdy byla předchozí alba v rámci mezí přeci jen mnohem klasičtějšími počiny. I na aktuální desce se najdou skladby, které v jisté míře pokračují v dosavadním vývoji jako “Hiber”, “NaCl” či “Tacit”, ovšem jádro tvoří pomalé, akustické skladby a skoro-ambient, který promlouvá hlavně skrze druhou polovinu alba. Není to ovšem tak, že jsou na “Das Seelenbrechen” vedle sebe položeny různé tváře norského génia, které stojí samostatně jedna vedle druhé, ale můžeme mluvit o pečlivě promyšleném celku, jehož atmosféra se mění s každou další skladbou jiným směrem, aniž by to působilo zmatečně. Líbí se mi úvodní promyšlená “Hiber”, melodická “NaCl” s nádhernou vokální linkou či “Pulse”, ve které jsem měl pocit, že poslouchám Mikaela ÅkerfeldtaOpeth, což platí i o “Regen”, jež pomaličku spěje v impozantní epický závěr. Druhá polovina, která se nese spíše na vlně neurčita a ambientu, má ovšem taky něco do sebe. Floydovská “M” je pro mě asi tou nejzajímavější položkou, jejíž pozvolné kytarové sólo jsem si velmi oblíbil. V konečném výsledku se jedná o Ihsahnovo nejbarvitější album, kterému k dokonalosti chybí jen málo. Nechci se pouštět do přímého srovnávání s předešlými počiny, ovšem “Das Seelenbrechen” jsem si oblíbil hned na první poslech a od té doby mě nepustilo, takže v tomto ohledu jej řadím výš než třeba “angL”. Dvěma slovy famózní deska.
Kaša

Má očekávání od “Das Seelenbrechen” rozhodně nebyla skromná, ale že to bude tak skvostné, jsem nečekal. Norský mág Ihsahn udělal po čtvrté nahrané desce “Eremita” další skok od tvorby legendárních Emperor a nahrál své žánrově nejrozmanitější album. Upřímně, ani nevím, kde začít, jak mile jsem překvapen. Tak tedy postupně… na albu můžeme narazit na klasičtější Ihsahnovy kousky, jako jsou “Hiber”, “NaCl” či “Tacit”, které plynule prokládají skladby ovlivněné nemetalovými vlivy, jako jsou ambient, industrial, trip-hop a další. Nejvíce mi vyrazila dech druhá “Regen”, u které jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, s jakou bravurou může původně black metalový umělec zahrát tak bombastickou, v tomto případě navíc perfektně gradovanou skladbu. Deska těží také z kontrastů, a to jak v rámci jedné skladby, tak v rámci celku. Ne nadarmo vedle sebe v tracklistu stojí přístupná “Pulse” a extrémně neprostupná ujetost “Tacit 2”. O technické preciznosti a hráčskému umění se nemá smysl ani zmiňovat, protože v tomhle ohledu Ihsahn patřil vždycky ke špičce. Naopak atmosféra vyletěla o level výš a s ní i nápaditá práce bicích v podání Tobiase Ørnese Andersena. Bicí překvapivě vynikají hlavně v tišších a pomalejších pasážích, jako jsou ambientní “See” či závěrečná minuta již zmiňované “Tacit 2”. Jmenování toho, co mi na “Das Seelenbrechen” tak imponuje, by vydalo na dlouhý spis, naopak vám teď nedokážu říct jedinou věc, která by mě na desce vadila a obtěžovala. O faktu, že Ihsahn je geniální hudebník svědčí i to, že dokázal nahrát perfektní skladby několika žánrů, což na “Das Seelenbrechen” minimálně stvrdil. Ihsahn nahrál nejpestřejší a dost možná i nejlepší desku své sólové dráhy, která letos bude na metalovém poli hledat konkurenci dost těžko.
Skvrn


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.