Země: Španělsko Žánr: progressive rock Datum vydání: 15.9.2013 Label: selfrelease Tracklist: 01. The Safe 02. Universe of Fields 03. Bagdad I: The Gates 04. Bagdad II: The Market 05. Bagdad III: The Suburbs 06. Sir T. Weaver Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Ilvcia

Většina z nás jistě považuje nějaký žánr za vrchol hudební tvorby. Nemyslím tím jednoduše náš nejoblíbenější žánr, ale žánr, který považujeme za nejnáročnější z pohledu hudebníků. Žánr, který vyžaduje unikátní kombinaci talentu, píle, nadšení a hlavně zkušeností. Pro mě je tímto žánrem progresivní rock. Ne nadarmo se sedmdesátá léta minulého století, kdy progresivní rock kraloval hudebnímu světu, často považují za zlatou éru hudby. Proto na každou kapelu, která se v jeho rozbouřených vlných rozhodne plout, nahlížím zcela automaticky kritičtěji. Jinými slovy si říkám: “A proč by právě tato kapela měla nahrát dobré progrockové album? Co ji odlišuje od ostatních, co dá posluchači navíc?” A v tuto chvíli vstupují do hry Španělé Ilvcia. Podle propagačních materiálů byla Ilvcia založena roku 2010, odehrála několik málo vystoupení a před debutem “In the Nature of Reason” nevydala jediné veřejně dostupné EP či demo. Podle mého předpokladu o nezbytnosti zkušeností tak “In the Nature of Reason” nemůže být dobrým albem. Jenže ono je to úplně jinak.

Pětice hudebníků sice možná postrádá zkušenosti, to jim ale nezabránilo nahrát album, které je až na několik výhrad dobré. Základní hudební hranice jsou vymezeny samotným žánrem, tedy progresivním rockem, a jeho klíčovými představiteli. Ilvcia se zhlédli v Yes, konkrétněji v Ricku Wakemanovi, jehož styl je v klávesách na “In the Nature of Reason” slyšet nejvýrazněji. K inspiraci klasiků se pak přidávají další vlivy, které vše činí mnohem zajímavějším. Sama kapela přiznává oblibu Mogwai či Tool, přičemž zejména vliv prvních jmenovaných vtiskl albu zasněnou atmosféru. Další vlivy pak přicházejí z rodného Španělska, na albu totiž můžeme zaslechnout spletité akustické kytarové melodie typické pro flamenco.

Začněme ovšem těmi několika výhradami, které jsem zmiňoval na počátku minulého odstavce. Většinu z těchto problémů lze totiž nalézt již v první písni, a tak ji z toho důvodu využijme k ilustruci toho špatného, co se na “In the Nature of Reason” odehrává. “The Safe” zní její jméno a jde o nejdelší píseň na albu, konkrétně zde mluvíme o hrací době přesahující dvanáct minut. Úvodní klávesy zní naivně (na navození patříčné atmosféry zní příliš lacině a v daném kontextu nepatřičně), ale po nějakou dobu je vše v pořádku. Jemná kytarová melide se dobře poslouchá, bicí v pozadí zní zvláštně dynamicky, což vůbec nevadí, jenže pak přijde zpěv a vše jde rázem z prudkého kopce dolů. Gerard Marrugat nezpívá vyloženě falešně, ovšem první skladba na albu jako by mu vůbec nesedla. Problém je i v jeho angličtině, která natolik zavání jižanským přízvukem, až je někdy problém zpěvu rozumět. Pokud by zůstal u rodného jazyka, udělal by, i vzhledem k vlivům flamenca, jedině dobře. Celé to navíc kvůli délce a pomalém vývoji působí docela špatně. “The Safe” je utahaná, bez náboje, bez tahu na bránu, jednoduše jako otvírák nepůsobí vůbec dobře.

V následné “Universe of Fields” je už vše jinak. Skladba v první polovině nepostrádá energii, kytara ji táhne nezastavitelně dál až do zlomu, kdy přijde zpomalení, zhutnění atmosféry a několik nádherných melodií. Rozdíl oproti první písni doslova propastný, když vše navíc vyústí v překrásné sólo, z alba průměrných kvalit se rázem stává nečekaný zdroj radosti.

Po dvou klasičtějších skladbách následuje trilogie “Bagdad”. Ta je navíc instrumentální a vysvětluje, proč je album v recenzích označováno za “symfonické”. První část (“The Gates”) je převážně akustická a svou jednoduchostí spíše vytváří prostor pro to, co následuje. Druhá třetina (“The Market”) prostupuje pozitivní náladou a vracející se jednoduchou melodií. V jejích tvrdších momentech zaslechnete ozvěny Rush, díky množství dobrých nápadů navíc působí jako mnohem delší, než ve skutečnosti je, což je efekt, který si obvykle spojujeme spíše se špatnou hudbou. “The Suburbs”, poslední z píseň z “Bagdádské trilogie”, se vyznačuje vlivem post-rocku a skvělou kombinací akustické i elektrické kytary s jemným pianem. Pro mě je tak závěr trilogie zároveň vrcholem alba. Konec desky přináší “Sir T. Weaver”, hodně chytlavá a zábavná kompozice, která se však, co se dopadu na posluchače týče, nemůže rovnat předcházející trilogii.

Vyhodnotit, jaké je “In the Nature of Reason” album, je tak složitá záležitost. Od přinejlepším průměrného začátku do skvělého prostředku udělá kapela ohromný skok, který by na hodnotící stupnici znamenal rozdíl nejméně tří bodů. Kdyby místo úvodní skladby byly třeba dvě kratší, neváhal bych a desku k poslechu vřele doporučil. Některé písně totiž přináší skvělé nápady, až je s podivem, že je teprve tři roky fungující kapela dokázala tak efektivně realizovat. Možná by stálo za zvážení učinit z instrumentálních skladeb hlavní náplň příštího alba, jelikož právě v této poloze zní Španělé nejlíp. I mistr tesař se ale někdy utne a Ilvcia ještě mistři zdaleka nejsou. Netřeba proto lpět na chybách, když můžeme zdůrazňovat přednosti a pouštět si je stále dokola.