Země: Itálie Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 16.6.2017 Label: My Kingdom Music Tracklist: 01. Zero 02. Sole 03. R136a1 04. Eta carinae 05. Sirio 06. RR Lyrae 07. Demiurgo Hrací doba: 46:52 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: My Kingdom Music

Italská formace In tormentata quiete se vždy vyznačovala tím, že se ke své tvorbě snažila přistupovat chytře. A snažila se úspěšně. Již v recenzi na minulou desku „Cromagia“ jsem se přiznal, že eponymní debut z roku 2005 neznám, což bohužel stále platí, poněvadž jsem líná mrdka a taky mám dost práce s poslechem nově vycházejících počinů plus již známých a oblíbených starších majstrštyků, ale budeme-li se bavit o druhém počinu „Teatroelementale“ a právě „Cromagia“, v obou případech jde o inteligentní metalové nahrávky. Pojil se v nich cit pro příjemnou avantgardu, italskou teatrálnost a jemnější black metal, který je black metalem spíš jen formálně, jelikož s esenciální syrovou nenávistí žánru nemá příliš společného. Zde to ovšem nemyslím v pejorativním slova smyslu.

Jinak řečeno, In tormentata quiete měli na svém čtvrtém řadovém počinu na co navazovat. Letošní novinka „Finestatico“ opět dodržuje tradici, že jedna polovina obálky je zcela bílá plocha obsahující pouze logo kapely a název desky. Z toho se dalo usuzovat, že snad ani po hudební stránce nepřijdou nějaké zásadní změny a In tormentata quiete budou plynule pokračovat ve své cestě, jejíž žánrový rámec byl letmo nastíněn výše. A tak se také děje.

Samozřejmě nic proti tomu, ostatně minulá alba byla velmi dobrá, takže se klidně přiznám, že by v mě do určité míry vlastně i mrzelo, pokud by se In tormentata quiete zásadně proměnili a hodili za hlavu svůj dosavadní vývoj. Nicméně se díky tomu nabízí přímé srovnání s předchozími počiny. Minulé „Cromagia“ oproti svému předchůdci dokázalo posunout laťku ještě o kousek výš, ale „Finestatico“ něco takového už nepodařilo a vychází mi jako o chlup horší nahrávka. Jako vždy v tom jistě hraje svou roli subjektivní vnímání, ale čistě na jeho základě mohu říct, že „Cromagia“ mi chutnala o něco víc.

Čímž ale neříkám, že by snad „Finestatico“ bylo špatné. Na počinu lze totiž stále najít množství skutečně vymazlených pasáží, jejichž asi největší koncentrace je v písních „R136a1“ a „Eta carinae“. Když třeba druhá jmenovaná přejde po svých šesti a půl minutách do nádherné klávesové linky, tak snad nikdo nemůže mít pochyb o tom, že In tormentata quiete jejich talent stále neopustil. Sice na nahrávce cítím i nějaké slabší pasáže a motivy, které mi nelezou úplně do ucha, ale naštěstí se jedná o minoritní část hracího času a nikdy se nestane, že by tím trpěla celá skladba. Italové totiž sázejí na rozmanitější a rozmáchlejší struktury, nikoliv na klasické schéma refrénů a slok, tudíž není nutno se obávat, že když vám nějaký moment nevoní, tak jej budete muset poslouchat až do konce songu. Jako příklad mohu uvést „Sirio“, jejíž rozjezd mi úplně nesedl, ale výtečná druhá polovina nabízí dostatek důvodů k tomu, aby člověk nepřeskakoval. Jinými slovy, jakoukoliv ne tak dobrou pasáž dokážou In tormentata quiete rychle omluvit přinejmenším dvěma bravurními nápady.

Celkově vzato mě „Finestatico“ určitě baví, a přestože si „Cromagia“ cením výše, pořád jde o velmi kvalitní nahrávku, jejíž obsah nezní jako každá druhá kapela, která tady okolo běhá. Snad jediná větší škoda je, že In tormentata quiete na novince opustili svůj dřívější folkový nádech… když to ale otočím z druhé strany, Italové jasně ukazují, že ani bez něj nejsou ztracení a že kvalita jejich hudby skutečně vyvěrá především ze skladatelských schopností. A ty jsou stále na výši. Nechci, aby recenze vyznívala jakkoliv negativně, protože něco takového si „Finestatico“ nezaslouží – takhle inteligentní pojetí metalové hudby bychom totiž měli velebit, nikoliv na něm hnidopišsky hledat detaily a miniaturní nedokonalosti. Za slyšení rozhodně stojí.