Infant Death - Violent Rites

Infant Death – Violent Rites

Infant Death - Violent Rites

Země: Norsko
Žánr: thrash / black metal
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Apocalyptic Empire Records

Tracklist:
01. Troops of Dead
02. Vomit Funeral
03. Burning Wild
04. Subhuman Elimination
05. Mutilation Hammer
06. Blasphemy Prevails
07. Purified Remains
08. Malicious Lust
09. Exploder
10. False Prophesies

Hrací doba: 30:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jelikož jsem se dlouho recenzentsky nevěnoval kapelám, které jsou dostatečně negativní, zlé a vzteklé, musím to napravit něčím doopravdy true. Infant Death jsou z Norska a podobně jako Aura Noir, Obliteration, Deathhammer, Nekromantheon nebo Condor se věnují našlapanému oldschool metalu, kde zkazky o perzekuci pozérů mají svou váhu. Kapela o třech lidech (kteří se objevují například v Gangrenator, Katechon ale i Thorns a mám důvodné podezření, že zdejší bubeník tříská do bicích také v Gjendød), rachotí už nějakých pět let a za tu dobu vydala celkem tři dlouhé desky, plus pár zářezů o kratší stopáži. Nepovím vám, jak starší věci znějí. Poslední, loňské elpíčko „Violent Rites“ jsem totiž objevil celkem nedávno a stále jsem se nestačil náležitě dovzdělat, ale dá se s jistotou tvrdit, že dřívější věci budou mít do popu také velice, velice daleko.

Pusť si „Troops of Death“ a zdechni, ty kurvo!!! Pardon, měl jsem na mysli, abyste se pokusili vcítit do intenzity, která z této úvodní skladby alba sálá. Hrne to slušně, ne? A bude hůř! Infant Death, věrni svému názvu, neznají míru slušnosti či přiměřenosti, a proto bych je v klidu označil za jednou z nejextrémnějších thrashmetalových kapel, jaké jsem měl tu čest poznat. Jak už historie ukázala, snaha posunout tento žánr do krajnosti obvykle skončí jako death nebo black, ale myslím, že Infant Death jsou užitou riffáží stále primárně thrashoví, na čemž nic nemění ani občasný černý riff a mnohé sypačky. Každopádně, když Infant Death roztočí svůj masomlejn na nejvyšší výkon, tak lítají třísky a nebohý metalista nestíhá mlátit hlavou a raději jde mlátit druhé. Samozřejmě ony nejvzteklejší pasáže jsou dávkovány pozvolna a celé album se rozhodně nenese v duchu neustálého, bestiálního ubíjení posluchače jak je tomu třeba u „War Cult Supremacy“. Solidně vyhrocené jsou rovněž vokály, které zřejmě nebudou po chuti úplně každému, ale ujetého jekotu až vřískotu, jak to předvádí třeba Deathhammer, se obávat nemusíte. Agrese a posedlost ovšem nejsou všechno. Na jednu stranu Infant Death umí, očima laika samozřejmě, s kompozicemi trochu pracovat a k dementním „chugga-chugga“ pasážím o ničem se neuchylují. Ale 100% „Violent Rites“ teda taky není.

Známkou opravdu kvalitní desky je, když vraždí celá. Jisté výkyvy v intenzitě či kvalitě lze samozřejmě odpustit i těm nejlepším, ale když poslouchám třeba „Pleasure to Kill“, „I.N.R.I.“, „Beneath the Remains“, „Spectrum of Death“, „The Awakening“ nebo „Nifelheim“, tak mám jistotu, že během následujících 30-40minut nic kloudného neudělám, protože ta neskutečně našlapaná alba to prostě nedovolí. „Violent Rites“ má pouhou půlhodinu a musím říct, že za druhou půlkou už mi skladby splývají, a zároveň strmě klesá i nadšení a posedlost, které během úvodu desky nabobtnají fest. Poslechů „Violent Rites“ mám za sebou opravdu dost, album, či spíše jeho část, mě nakopává prdel tak jako tak, ale rozhodně je otrava se po dvaceti minutách sápat po přehrávači a přepínat skladby, když původní záměr je pustit si nahrávku celou.

Určitě se v posledních letech objevily objektivně lepší thrashovky, ale od „Evil Power“ již zmíněných Deathhammer jsem tak parádní trve oldschool zlo neslyšel, takže si nedokáži představit, že by se skutečným metalovým maniakům mohlo „Violent Rites“ nelíbit. Metacyclosynchrotron se osobně zaručuje, že nespoutaná energie a námrd tady prostě jsou, dalšími ukazateli nechť jsou kapely a desky vyjmenované výše. Takže poslouchejte, hrozte, křivte hubu a obracejte kříže, já se prozatím porozhlédnu po dřívějších nahrávkách a kontaktu na chiropraktika.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.