Infinita Symphonia - Infinita Symphonia

Infinita Symphonia – Infinita Symphonia

Infinita Symphonia - Infinita Symphonia
Země: Itálie
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 18.6.2013
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. If I Could Go Back
02. The Last Breath (Slideshow)
03. Welcome to My World
04. Drowsiness
05. In Your Eyes
06. Fly
07. Interlude
08. Waiting for a Day of Happiness
09. X IV
10. Limbo

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Symphonic metalová a v našich končinách poměrně neznámá kapela Infinita Symhponia z Itálie v červnu vydala své druhé, tentokráte eponymní album. Na minulém počinu “A Mind’s Chronicle” se objevili hned dvě zvučná jména, Fabio LioneRhapsody of Fire a Tim “Ripper” Owens známý především z Judas Priest. Na aktuálním počinu je taková persóna pouze jedna, a to Michael Kiske. Otázkou zůstává, jestli má čtveřice Italů hudebně co nabídnout, anebo jen vsází na známá jména, která si může dovolit.

Hned na úvod prozradím, že možnost A je správně. Symphonic metal v podání Infinita Symphonia, který kapela samotná označuje coby “symphonic power prog metal”, vsází na pestrost a rozmanitost a je dosti samostatný sám o sobě, hostující zpěváky pak vnímám spíše jako reklamní tah, kterým o sobě chce dát vědět. Minulé album “A Mind’s Chronicle” mě úspěšně minulo, takže nemůžu posoudit, jaký (a jestli vůbec nějaký) vývoj v tvorbě nastal, ale tvrdit o současné hudbě Infinita Symphonia, že jde o symphonic/heavy tak, jako se o to pokouší Encyklopaedia Metallum nebo teta Wikipedie, je krajně zavádějící. Na “Infinita Symphonia se totiž mísí tolik různých vlivů, že i s označením metal bych měl občas problém a vůbec, album je především symfonií žánrů vlivů a prvků z nejrůznějších koutů tvrdé hudby. Nutno uznat, že velice povedenou a kompaktní. Gianmarco Ricasoli, který má dle všeho na triku většinu hudby, má své dílo slušně promyšleno. Nic se neděje nahodile, veškeré změny mají své opodstatnění. O něco horší už je to s jednotlivými stavebními prvky, které mi občas přijdou buď dostatečně nevyužité nebo jako vyložená klišé. Aby nedošlo k mýlce, po skladatelské stránce nemám albu co vytknout, jen je to místy až příliš hluché a nijaké na to, aby se to nedalo ořezat o pár minut nebo alespoň ozvláštnit nějakou třešinkou na dortu.

To platí především o power metalových partech, kde sice sem tam zazní nějaký slušný riff, táhnou je ale melodie a sóla, které mě vážně baví. Nejspíš nejde o nic, co by se zapsalo do historie, ale jsou ve správný čas na správném místě a rozhodně nejsou bez nápadu. Kapele ale sedí i tvrdší, agresivnější poloha a její hudba bez problémů snese i growling, právě “Drowsiness” je parádní vál od začátku do konce. Totéž můžu bez problémů tvrdit i o opaku. Balada “In Your Eyes” je sice textem kýč až na půdu plnou cukrkandlů, hudebně ovšem velmi příjemná a barvitá záležitost, navíc okořeněná ženským vokálem. Takhle nějak si představuji dobrou baladu. Nejsilnější skladbou je pro mě ale “Fly” s pořadovým číslem šest. Když pominu přítomnost Michaela Kiskeho, instrumentálně jde o nejlepší a nejvyzrálejší kousek. Dynamický, svižný, se skvělou melodií, riffem, gradací i závěrem. O instrumentálních vykonech jednotlivých hudebníků škoda mluvit, pánové své nástroje ovládají s naprostou jistotou. Vyzdvihnout bych chtěl hru bubeníka Ivana Daniela – nápaditá, nevšední, skvělá, hodně mě svým výkonem zaujal.

A tím se dostávám k pěveckým výkonům, jež jsou snad to nejlepší, co na albu naleznete. Zpěvák kapely Luca Micioni (který má krom jiného na svědomí většinu textů) má skvělou barvu hlasu, nemluvě o rozsahu a síle. Dokáže být jemný stejně jako agresivní, sedí mu balady i ostřejší tempa a do pozitivněji laděné hudby sedne jako prdel na hrnec. Pár štětků má i Gianmarco Ricasoli, především v tvrdších částech, na starosti má též growling. Na albu se nacházejí dva hosté, zpěvačka Daniela Gualamo obohacuje svou přítomností baladu “In Your Eyes” a pak již zmíněný Michael Kiske, který má několik částí na “Fly”, kde se střídá s Lucou. Oba dva jsou spíše třešinkami na dortu a jejich přítomnost není nijak zásadní, ale diverzita a jakási symfonie vokálů, která kapele vyšla na výbornou, dokáže jen potěšit.

Myslím, že album si solidních sedm bodů zaslouží. Největším trnem v patě je fakt, že nehltám power metal po tunách. Kdyby ano, hodnotím ještě výš, ale že jsem sviňa vybíravá, která nežere kde co a hlušina ani vymlácená sláma mi nevoní, myslím, že sedmička je adekvátní. Jako celek je “Infinita Symphonia” dobrá deska, která příjemně ubíhá a mnohdy zaujme když ne nápadem, tak výkonem. Nejde o nic převratného a při bližším průzkumu některé ingredience občas skřípají mezi zuby, ale na pomezí symphonicu, poweru a mírné progrese je to pořád nadprůměr, který fanouška žánru může jen potěšit.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.