Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 15.8.2013 Label: Folter Records Tracklist: 01. Kast loss 02. Burn the Kings 03. Blodstorm 04. The Dark Traverse 05. Djevelens lende 06. Myra 07. Specculum 08. Klabautermann Hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook / twitter K recenzi poskytl: Metal Promotions

Na světě jsou dvě věci, které jsou zcela jistě nevyčerpatelné – lidská blbost a zásoby norského black metalu. To první snad nemá cenu rozebírat, to druhé nás ovšem zajímá o něco víc. V Norsku žije přibližně 4,5 milionu obyvatel a black metalových projektů je tam asi stejně tak. Člověk jich zná spousty, ale pak stejně odněkud vyleze další nová smečka, která páchá hudební zlo již od 90. let. Přesně to je případ i Isvind, jejichž vznik se datuje na konec roku 1993 pod jménem Ice Wind, které ovšem příliš dlouho nevydrželo, neboť trio z Osla pod tímto názvem natočilo pouze jeden demáč “The Call of the Ice Wind”, pak svou sestavu zredukovalo na duo a přejmenovalo se na Isvind. Následovalo pár dalších demosnímků, jedno ípko “Muspellz Sónir” (1995) a nakonec velká deska “Dark Waters Stirs” (1996). Poté přišel rozpad na docela dost let, ale po čase se v roce 2011 vynořilo comebackové album “Intet Lever” a nyní dvojice Goblin a Arak Draconiiz přichází s třetím dlouhohrajícím počinem “Daumyra”…

Recenzovat album jako “Daumyra” je ve své podstatě strašně jednoduché a strašně těžké zároveň. Proč? Protože se jedná o nahrávku, jejíž celý obsah lze vlastně docela jednoduše shrnout do jedné jediné věty. To je – vcelku logicky – ona jednoduchá část. Ta těžší spočívá v tom, že až člověk řekne tu esenciální a zásadní větu, nebude mít po zbytek recenze moc co psát. Nicméně zaznít to musí, tak jdeme na to – “Daumyra” je typický severský black metal střihu 90. let v té nejkrystaličtější podobě a se vším, co k tomu patří. A tím je řečeno naprosto vše.

Ano, je to tak. Na “Daumyra” nenajdete nic jiného než staromilský black metal, který se nese v duchu let dávno minulých, jako by ta deska zapomněla, že okolo už proběhlo téměř 20 let. Věřím, že si všichni dokážete představit, jak to asi zní, protože něco podobného už asi každý z nás někdy v nějaké podobě slyšel. Mohlo by se tedy zdát, že se jedná o nepříliš originální záležitost pouze pro staromilce, což je vlastně i pravda, nicméně na druhou stranu… jsou případy, kdy bych v tom neviděl úplný problém, přičemž Isvind mezi takové právě patří. Možná to bude tím, že do jisté míry jsem také staromilec, starou black metalovou školu mám rád a svým způsobem jsou mi podobné nahrávky, které jdou vyloženě přímo proti proudu času, hodně sympatické a mají pro mě kouzlo. Z tohoto důvodu na mě zafungovalo i “Daumyra” – z čehož také nepřímo vyplývá, že takováhle alba mají smysl i dnes, protože svého posluchače si to najde.

Co se týče hudební stránky, nepřímo již bylo řečeno vlastně všechno. Norský pravověrný black metal byl vždycky hodně specifický, a přestože se jej mnozí snažili a stále snaží napodobit, místní skupiny vždy měly charakteristický zvuk a atmosféru, čímž disponují i Isvind a také se toho drží jako klíště. V hlavní roli se představuje syrový sound a mrazivé riffy; velká část “Daumyra” se nese spíše ve středním tempu, ačkoliv nějaké pořádně vichřice se samozřejmě také objeví, například hned v úvodní “Kast Loss”, kde palba nastoupí po téměř dvouminutovém intru, nebo “Specculum”. Někdy se Isvind vytasí s typickou severskou melodikou (“Burn the Kings”), jindy se zase pustí spíš do trochu (v uvozovkách) epičtější skladby jako třeba v případě “Myra”. Tím pádem je vlastně “Daumyra” i přes svou zdánlivou ortodoxnost dostatečně různorodé album, aby po celou svou délku dokázalo bavit.

Občas si člověk při poslechu vzpomene na nějakou jinou smečku, například ze začátku “Blodstorm” jako by na mě dýchnul dávný projekt Storm, jedna pasáž “The Dark Traverse” by se zase neztratila mezi pozdější tvorbou Taake, nicméně celkově se dá tvrdit, že “Daumyra” má dostatečně vlastní ksicht na to, aby to znělo původně, byť – jak již několikrát zaznělo – se Isvind drží svého kopyta a drhnou black metal podle receptu, který již byl dávno vynalezen. Na druhou stranu, u kapely, jež právě v té době už existovala a hrála, se to dá pochopit. Jediného vybočení z nastavených mantinelů (nebudeme-li počítat již zmiňované intro “Kast Lost”, jež se skládá z šumění větru a deště) jsem si všiml až v úplně závěrečné “Klabautermann”, kdy se na chvilku ozve čistý vokál.

Myslím, že je dost zřejmé, komu je nahrávka určena. Pro posluchače, kteří jsou v black metalových hvozdech spíše turisté, to rozhodně nebude žádné terno, bez problémů si i nadále vystačíte se Satyricon nebo Immortal. Kdo se ovšem řadí mezi příznivce čistokrevného black metalu pěkně postaru, toho dle mého skromného názoru nemůže “Daumyra” zklamat, jelikož nabízí přesně to, co se fanouškům podobné muziky líbí, a navíc to nabízí v kvalitě více než dobré.