Země: Velká Británie Žánr: folk / heavy metal Datum vydání: 23.4.2010 Label: D.T.M. Productions Tracklist: 01. Hark the Herald 02. Calling on All Heraldic Beasts 03. Bash the Bishop 04. Seek the Grail 05. Axe Wielding Nuns 06. Jaldaboath 07. Bring Me the Head of Metatron 08. Jacque de Molay 09. March to Calvary 10. Da Vinci’s Code Hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook

Když jsem poprvé slyšel o kapele Jaldaboath, byl jsem úplně vedle a nevěděl, co to může být zač, i když mi to jméno bylo svým způsobem povědomé. Stačila cca minuta hledání po internetu, aby mi to docvaklo – jasně, The Meads of Asphodel. Jaldaboath je jeden ze zakládajících členů těchto známých anglických šílenců, od nichž se v roce 2002 trhnul. Od té doby o něm moc slyšet, jen čas od času vypustil novinku svého jednočlenného projektu Ewigkeit, aby konečně před třemi lety založil kapelu novou, jíž dal do vínku název po sobě samém, čili Jaldaboath, a aby toho nebylo málo, pozval si ke spolupráci dalšího dávného kumpána, který kdysi prošel řadami The Meads of Asphodel (byť se u nich ohřál jen jeden rok) – bubeníka známého jako The Mad Mullah (za časů Meads) nebo také The Mad Monk (v současnosti). K sobě si přizvali ještě jistého Sira Bodricka (co je tenhle frajer zač, to vážně netuším) a v letošním roce vypustili debut “The Rise of the Heraldic Beasts”.

Přímo se nabízí přímé srovnání s novinkou “The Murder of Jesus the Jew” od The Meads of Asphodel, která vyšla dva měsíce po “The Rise of the Heraldic Beasts” (resp. abych to uvedl na pravou míru, “The Rise of the Heraldic Beasts” vyšlo už v dubnu u malého labelu Death to Music, ale takřka ihned po albu skočili rakouští Napalm Records a v září jej vydali znovu). Stručně řečeno, oba projekty jsou už úplně někde jinde. Jisté paralely by se daly nají pouze ve smyslu různých vtípků, které obě skupiny do své hudby komponují, a do jisté míry ne úplně vážného pojetí (přinejmenšim určitě ne ortodoxního), ale tím to asi tak končí. Zatímco The Meads of Asphodel se postupem času dopracovali k absolutně nezřízené avantgardní šílenosti, která nemá jakékoliv hranice, Jaldaboath vedle nich působí celkem jako hodní beránci (i když možná trochu zhulení hodní beránci (smích)). Ne že by byl ten jejich folk metal se středověkým nádechem špatný, ale víte jak – ujetý experiment má prostě větší koule (smích).

Ale teď už k samotnému “The Rise of the Heraldic Beasts”. Metal-archives se nám snaží vnutit, že Jaldaboath valí kombinaci folk metalu a black metalu, ale moc tomu nevěřte, jelikož toho black metalu, ať poslouchám jak poslouchám, se tam moc doposlouchat nemohu. To už blíže k pravdě mají škatulky samotného Grand Mastera Jaldaboatha, jenž hudbu kapely nazývá kupříkladu “crusader core” nebo “tumultuous teutonic templar thrash”. Alespoň z toho totiž jasně vyplývá, že “The Rise of the Heraldic Beasts” bude mít co dočinění se středověkem. A světe div se (pozor, teď to přijde!), opravdu tomu tak je. Právě tohle je jedna z velkých předností desky – konečně někdo totiž dělá folk metal, který se neopírá o národní (či ještě lépe severské) pohanské tradice (že drtivá většina těch kapel má k pohanství stejně blízko jako moje smradlavé fusekle teď ponechme stranou), ale využívá možností středověku. Nemálo sympatická je taktéž notná dávka nadsázky, jíž Jaldaboath ten svůj cirkus bez skrupulí opepřili (stačí se podívat jen na solidně úchylné video válející se někde tady okolo).

Tohle všechno je sice pěkné, ale, hnát na srdce, stačí to k dobrému albu? Rozhodně ne. Jaldaboath však mají tu výhodu, že to celé naroubovali na prostě a jednoduše dobrý materiál. Ne, není to nic výjimečného, žádná absolutní bomba, která by změnila vaše vnímání hudby, “jenom” dobrý metal. To ale také není tak úplně k zahození, což? Začátek desky člověka pěkně strhne, první čtyři položky jsou vyložené hitovky. Zajímavě zní trochu přibasovaný sound (nebo se mi to jen zdá?), takřka všudypřítomné jsou klávesy, různé trouby a podobné věcičky – prostě aby ten středověk zněl trochu jako středověk. Moc zábavné jsou rovněž texty, což samozřejmě souvisí s tím již zmiňovaným nadhledem, v tomto ohledu exceluje například taková “Bash the Bishop” s neodolatelnými hláškami typu “Přišlo mi na mysl, že biskup je pravděpodobně píča” (smích).

Je pravda že někdy v polovině “The Rise of the Heraldic Beasts” začne posluchačova pozornost mírně opadat, než se však stihnete začít nudit, vtáhne vás zpátky do děje závěr alba. Znalce zaujme už hříčka “Bring Me the Head of Metatron”, a to především díky návaznosti na předchozí působiště samotného Jaldaboatha (pro nezasvěcené – Metatron je zpěvák The Meads of Asphodel). Výborná pecka je “Jacque de Molay” s výraznou basovkou a hlavně těmi “nástroji navíc” (já prd poznám, co to je zač, určitě nějaké klávesy či co (smích)). “March to Calvary” už je pak jen instrumentálním outrem, po němž ještě následuje bonusová “Da Vinci’s Code”, která zaujme především lehce orientálním nádechem.

Suma sumárum? “The Rise of the Heraldic Beasts” není nic, co byste si prostě museli sehnat, protože se to musí slyšet, což ale neznamená, že by to nebyla velice dobře poslouchající záležitost, jejímž sehnáním na druhou stranu nic nezkazíte. Nedostanete sice nějaké geniální veledílo, bude to jen solidní fošna, která vás alespoň na nějaký čas zabaví. A to také není špatný výsledek. Je sice otázkou, jak dlouhý ten “čas zábavnosti” bude, já sám za sebe však mohu říct, že i nějaké dva měsíce po (znovu)vydání mě to stále baví. Rozhodně to nesjíždím denně, to rozhodně ne (od toho mám stále ještě pořád-novinky Deathspell Omega, Aborym a Massemord, hehe), ale sem tam si to pustím a poslech si, dalo by se říct, i užiji. Řeknu vám to asi takhle – za zkoušku to rozhodně stojí a když vás to chytne, tím lépe pro vás…