James Cole - Orfeus

James Cole – Orfeus

James Cole - Orfeus

Země: Česká republika
Žánr: experimental hip-hop
Datum vydání: 31.5.2016
Label: Bigg Boss

Tracklist:
01. Silencio
02. Orfeus
03. Eurydice
04. Showyourface
05. Démon (feat. Ektor, Vladimir 518)
06. Getbornagain
07. Girl in a White Dress
08. Clive (feat. Oto Klempíř)
09. Gaia
10. Golden Bark
11. Porno Movie Star
12. Grace
13. Feel Me Flow
14. Wishtin

Hrací doba: 64:27

Odkazy:
web / facebook / twitter

Občas se říkává, že studium Filozofické fakulty mění lidi. Jasně, studium vysoké školy člověka nějakým způsobem poznamená vždycky. Nehledě na fakt, že někdo by mi tu jistě mohl vpálit slavný Lorenzův motýlí efekt – když mávnutí motýlích křídel v Brazílii prý může vyvolat tornádo v Texasu, tak je jasné, že takový zásah do života jako absolvování univerzity člověka změní. Nicméně zrovna o Fildě kolují vtipy, že z cynických parchantů, kteří se baví nad vtipy o židech a holocaustu, do roka udělá sluníčkáře (dneska je tenhle pojem populární, tak musím jít s dobou a taky ho občas použít, žejo).

Samozřejmě, vtip je vtip. Ale na každém šprochu pravdy trochu. A když se člověk podívá na současného Jamese Colea, jenž právě studuje filozofii na výše jmenované fakultě, tak se chtě nechtě vkrádá myšlenka, jestli to fakt jenom vtip. Týpek, který dělával Supercroo – co Supercroo, ani nemusíme tak daleko do minulosti, stačí se podívat jen na to, co předváděl tři roky zpátky na albu „Moby Dick“ – dnes jde do internetové televize a s image rádoby intelektuála tam káže jak Ježíš a předvádí ultimátní cvičení na téma patos na sto a jeden způsob. Ojedinělý úlet? To těžko, když i kampaň (zjevně sponzorováno Red Bullem…­ oukej, asi je to umění nebo tak něco) k nové desce je hned v úvodní části (na další už jsem neměl koule) po okraj natřískaná tak patetickými kecy, že třeba já se stydím sám před sebou jen za to, že na to koukám.

No, a vzhledem k tomu všemu jsem se novinky „Orfeus“ docela bál – obzvlášť v kombinaci s tím, že už předem byl avizován obrat i po hudební stránce. Jednoduše jsem se obával, že album bude stejná sračka jako výše jmenované Jamesovy kydy. Nakonec ovšem nedokážu úplně jednoznačně říct, zdali lze v případě „Orfea“ mluvit o průseru, anebo snad o trefě do černého… výsledek je jednoduše rozporuplný. Strašně moc rozporuplný. A to nemá souvislost s tím, o čem jsme se bavili výše, ale čistě jen co do hudební stránky, protože odteď už jen o ní.

Předně je nutno ocenit jednu věc. „Orfeus“ je album, na němž se James Cole skutečně vydal jinam a měl odvahu se pokusit o něco, co se od něj nečekalo. Je patrná snaha vymanit se z těsných okovů hip-hopu a vytvořit nadžánrovou desku. To je hodně těžká věc, ale když se povede, jsou to vážně parádní záležitosti. James Cole ovšem zůstal tak někde napůl cesty a ne vždy to funguje. Na jedničku makají třeba metalové kytary, jejichž oblibou se Cole nikdy netajil, naopak je známo, že metalovou muziku má rád. Není však na místě čekat vyloženě metalové skladby – kytara je používána ke gradaci experimentálně hip-hopového základu, ale ve všech případech tuto roli zvládá bravurně. Nejkřiklavějším příkladem budiž titulní „Orfeus“, v níž mát kytarový nástup v refrénu takovou sílu, že je na jeden z vrcholů nahrávky okamžitě zaděláno. Podobně dobře to ovšem dopadlo i v „Silencio“ a „Showyourface“.

Na druhou stranu, „Silencio“ a „Showyourface“ odhalují i jeden z podstatných neduhů „Orfea“. První půle obou písní je v podstatě o ničem a vesměs se jedná jen o nudné čekání na příchod kytary. Minimálně v případě úvodní „Silencio“ bych se vůbec nedivil tomu, pokud by bylo záměrem ukolébat posluchače a pak jej přikovat, jenže tři a půl minuty ničeho jsou prostě moc. Onen zmiňovaný neduh pak tkví především v tom, že se James Cole v některých pasážích desky prostě točí v kruhu a utápí se v nezáživném rádoby experimentování, které však bude působit experimentálně leda tak na průměrného posluchače hip-hopu, jenž nevidí za hranice svého základního žánru, ale zkušenějšího posluchače, na nějž „Orfeus“ dle všeho míří spíš, to na zadek neposadí, má-li za sebou průzkumy skutečně avantgardních stylů.

Abychom se ale nezamotali do podobného blekotání jako samotný James ColeDVTV, pojďme na to konkrétně. Některé tracky jsou nuda jako svině, tak si na ně ukažme – „Getbornagain“, kýčovitá „Girl in a White Dress“ (suverénně nejhorší věc na fošně, hejt!), přiteplená „Gaia“ (pár solidních motivů to nezachrání), „Wishtin“. Třeba v těch posledních dvou je patrná právě ta snaha o nadžánrovost, protože s hip-hopem už to má společného máloco, nicméně se mi zdá, že zde ještě není tolik zkušeností s podobnými věcmi, aby z toho nelezla rozplizlá břečka.

Pak jsou tu songy, které nejsou tak extrémně nudné, ale pořád jim něco schází a do dokonalosti mají daleko. Do téhle kategorie spadá třebas „Démon“, kde se na featech objevují Ektor a Vladimir 518 – v obou případech výkony ujdou, ale žádný zázrak (hlavně Vladimir na své poměry spíš průměrný, umí i lépe… ale není to překvapení, na featech bývá často trochu slabší). Akorát ten trochu blbý refrén tenhle kousek sráží, což je škoda, protože jinak to nezní zle a i přímočařejší beat je v rámci alba osvěžující (byť je pravda, že na první poslech se mi ten song nelíbil vůbec). Obdobně mají mouchy i „Golden Bark“, „Grace“ a „Feel Me Flow“, v nichž mě možná trochu paradoxně nejvíce dráždí samotný James Cole. Je sice chvályhodné, že se pokouší experimentovat i hlasově a zkoušet něco nového, schopnosti na to jistě má, ale zrovna zde mi to tedy nesedí ani za mák. Vlastně bych obecně řekl, že když se pustí do zpěvu (a tím myslím skutečně zpěv, nikoliv rap nebo cokoliv jiného), občas působí až příliš afektovaně.

Dále bych do téhle sorty rozporuplných songů zařadil i bohémskou „Porno Movie Star“, která se do celkového ladění desky svou náladou ani textem nehodí (ačkoliv to do jisté míry platí i o „Démonovi“) a nezachrání ji ani příjemná saxofonová vsuvka (byť sama o sobě patří k nejzajímavějším pasážím alba). No, a nakonec tu je ještě „Eurydice“, jež už sice patří k tomu lepšímu, co se na nahrávce nachází, ale pořád mi tam cosi schází a několik chvilek mi neleze do uší.

Vylučovací metodou nám zbývají dvě písně, k nimž už připomínek nemám a mohu je pasovat na jasné vrcholy desky. Rozhodně jde o titulní „Orfeus“, o níž už ostatně byla řeč. Dalším pak je osmá „Clive“, v níž se daří tvořit výborné napětí a na níž je vidět i to, že zvolená cesta nemusí být špatná, protože je to složené chytře a má to nějaké charisma.

James Cole

Akorát je škoda, že ty opravdu bezvýhradně povedené kusy jsou jenom dva. Většina písní „Orfea“ se zasekla někde před cílem, což je škoda, neboť potenciál v nich bezesporu je. Naopak hodně zamrzí několik regulérně vatových věcí, jejichž přítomnost je poněkud paradoxní, protože a) z celého počinu je naprosto zjevně cítit, že tomu byla věnována značná péče a úsilí; b) to má zbytečných 64 minut, které by šlo v pohodě zkrotit, kdyby zůstalo dejme tomu deset skladeb a zahodila se ta vata. No, a poslední záležitost, co mi vadí, je použitý jazyk. Volbu angličtiny pro většinu songů považuji za špatný krok a radši bych dal přednost češtině. Ale když už trvat na anglickém jazyku, tak to v něm udělat celé, ne míchat dvě řeči (čtyři písně jsou česky), protože to působí dost rušivě.

James Cole se mému pohledu na svět možná lidsky vzdálil, ale i přesto nemohu popřít, že základní myšlenka a přístup k nahrávce jsou vcelku sympatické, dokonce i chvályhodné. „Orfea“ lze ovšem brát jen jako takový prvotní nástřel, odrazový můstek a první pokus se pohnout jinam. Zvolená cesta je zajímavá a má velký potenciál, takže já osobně bych nebyl vůbec proti, pokud by pokračovala. V případě vychytání současných dětských nemocí by to totiž mohlo být skvělé. Nicméně jako ultimátní umělecký statement „Orfeus“ příliš nefunguje, protože na něco takového posluchači nabízí prostě málo.


6 komentářů u „James Cole – Orfeus“

  1. Supercroo vůbec nevedu a od Jamese jsem slyšel max tak Milou přívětivou píseň o sraní. Všechny ukázky tady v recenzi + Eurydice, která se válí na YT, mě ale docela oslovily. Asi tomu dám šanci…

    1. Ukázky, co se válejí v recenzi, a Eurydice jsou suverénně čtyři nejlepší songy na desce ;) :D

      Spíš si poslechni Moby Dicka, to je pecka jak sviň…

      1. Tyjo, Moby Dicka jsem tehdy otočil pak do půlky a dál nic, nějak mi to nesedlo :-D Ale je fakt, že tou dobou jsem byl s hip hopem ještě docela na štíru…

        1. No, je pravda, že i Moby Dick je vlastně docela divnej a není to úplně jednoduše stravitelný album. Taky mi to na první poslech znělo jak pičovina, ale o to zábavnější to pak je…

  2. mě se náhodou Girl in a White Dress líbí, a to mě od něj bavili vždycky hlavně ty tvrdší věci jako MONSTRUM :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.