Země: USA Žánr: modern metal Datum vydání: 29.7.2013 Label: InsideOut Music Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook

Jméno James LaBrie asi není nutno nijak obšírněji představovat, protože status, jehož dosáhl se svou domovskou kapelou Dream Theater, je dost velký, aby se o nich dalo mluvit o jedné z největších kapel současnosti. To, že to už dávno není “jen” zpěvák Dream Theater, ale realizuje se prostřednictvím sólových alb, taktéž není velká novinka, takže se krátce podívejme na zoubek tomu aktuálnímu, které nese titul “Impermanent Resonance”.

Kdo by, vzhledem k LaBrieovu hlavnímu působišti, očekával várku progresivního rock/metalu, tak bude překvapen, protože k “Impermanent Resonance” se mnohem víc hodí označení moderní metal. Podladěné kytary, melodické vokály, sekané riffy a k tomu svěží klávesy. I tentokrát se LaBrie rozhodl spolupracovat s bubeníkem Peterem Wildoerem, který se krom bicích stará o agresivní growl, čímž nahrávka získává docela jiný rozměr. Jeho vklad švédské death metalové agrese tam je a činí tak album mnohem atraktivnější, než kdyby po celou dobu stálo na bedrech LaBrieho. Ten je samozřejmě vynikající zpěvák, ale pokud budu mluvit jen za sebe, tak ne všechny jeho polohy jsou mi po chuti, takže občasný severský vítr jen vítám. Prim hrají střednětempé a pomalé skladby, kterým nechybí hitový potenciál. Baladická “Back on the Ground”, rockovou rytmikou poháněná “Letting Go” nebo nu-metalová “Holding On” album charakterizují asi nejvíc, přestože jsou každá svým způsobem jiná. Škoda jen, že deska nemá víc hitových vypalovaček jako “Agony” a “Undertow”, které hned z kraje na posluchače vlítnou, a pak už se do podobných otáček dostanou pánové jen sporadicky.

“Impermanent Resonance” sice není kdovíjaké umění, ale mě osobně baví LaBrie víc zde než na eponymním albu Dream Theater. Působí variabilněji, přesto však jistěji a skladby, které mu byly evidentně napsány přímo na tělo, baví opakovaně i navzdory své jednochosti. Peter Wichers (ex-Soilwork) jakožto koproducent nezklamal a podepsal se pod vzdušné, moderní album, za nějž se James LaBrie nemusí stydět.