Země: USA Žánr: progressive rock Datum vydání: 30.5.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. The Contemplation of the Cosmologer 02. Calculation and Walkaway 03. The Set Up 04. The Blow Off 05. Unspeakable Highways 06. A Burden of Secrets 07. The Snowflake Defines the Weather 08. Frankenstein on the Red Line 09. The Steppes of Sighs Part 1 10. The Steppes of Sighs Part 2 11. New Metal from Old 12. The Barbarian [Emerson, Lake and Palmer cover] Hodnocení: 2,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Prog Sphere Promotions

Jen málokdy si před psaním recenze zjišťuji, jak si recenzované album vedlo u českých či světových kritiků. Je to sice lákavé, ale pro opravdu osobní úsudek neovlivněný subjektivními názory někoho dalšího je čtení cizích recenzí fatální. U Jasona Rubensteina jsem udělal výjimku, na album jsem měl dosti vyhraněný názor, a tak jsem neměl nejmenších pochybností, že by ho snad bylo možné vyvrátit. Nebylo, ovšem co jsem se dočetl, mě překvapilo. Jak je možné, že album, jehož poslech mi přijde téměř bolestivý, je jinými vynášeno do nebes?

Jason Rubenstein není úplný nováček, jeho hudební minulost sahá do poloviny 90. let minulého tisíciletí. “New Metal from Old Boxes” je podle oficiální biografie jeho šestým počinem, ovšem ani na oficiálních stránkách nejsou informace o starších albech k dispozici. Tak či onak lze usuzovat, že na “New Metal From Old Boxes” poprvé představuje Rubenstein svou tvorbu širšímu publiku.

A kde se pohybujeme hudebně? Rubenstein sám se hlásí k pokračovatelům dlouhé řady progresivně rockových interpretů a má pravdu v tvrzení, že právě na tomto žánru jeho hudba stojí. Všichni ti slavní umělci, na něž odkazuje, však mají jedno společného: k přenesení svého skladatelského génia na hudební nosiče jim dopomáhaly nesmírně talentované kapely složené z dalších výborných umělců. A kapela je to první, co Rubensteinovi chybí. Ten totiž za svůj primární nástroj označuje klávesy, a na “New Metal from Old Boxes” je to až moc znát. Výsledek totiž zní příliš uměle či počítačově, chcete-li.

Vše začne už u samotného zvuku alba. První věcí, která progresivním velikánům nikdy nechyběla, byly emoce a ty zde naprosto chybí. “New Metal from Old Boxes” je chladné, odtažité a tím pádem naprosto nepřístupné. To však není vše, neboť je také instrumentální. V důsledku se tak může jevit jako svým zvláštním způsobem nekonečné. Nemyslím nekonečno časové, jako u desek, které ne a ne skončit. Spíše prostorově. Nekonečno v prostoru má tu zajímavou vlastnost, že ať jste kdekoli, vždy si budete připadat jako byste byli v jeho středu. Kamkoli se podíváte, vidíte nekonečno. A právě takové je “New Metal from Old Boxes”. Rozhodně mi nepřísluší tvrdit, že je monotónní. Spíše svou rozmanitost používá pořád stejně. Ať se zaměříte na kteroukoli jeho část, nikdy si neodnesete dojem, že došlo k nějaké razantní změně a nikdy nepoznáte, kterou ze skladeb vlastně posloucháte.

Rubenstein staví na prog rocku, jenže jako by si z něho vybral jen jeden prvek, který opakuje do zblbnutí. Jde o sóla, která však nejsou sóly v klasickém slova smyslu. Nejenže jsou všechna “virtuální”, tedy všechna, pokud jsem správně zpozoroval, vznikla na klávesách použitím různých efektů. Postrádají navíc strukturu, vývoj – Rubenstein jednoduše chvíli hraje něco, chvíli něco jiného a jeho hudba je tak sérií skoků z místa na místo bez náznaku jakéhokoli vývoje. Problém mám však i s podkladovou stopou, která vynikne právě ve chvílích, kdy sóla utichnou. Podklad totiž zní jako demo, které si muzikant připraví v počítači před cestou do studia. Nebo spíše jako dema, ze kterých bude teprve vybírat, s čím do studia půjde.

Abych jen neteoretizoval, rád předvedu několik příkladů. Hezky poslouží druhá píseň “Calculation and Walkaway”. V první polovině Rubenstein střídá několik výraznějších motivů, mezi nimiž se vždy vrátí k jednomu “kytarovému” riffu. V sólech klávesy trylkují a mezi nimi posluchače do otupění nudí ten samý kolovrátkový riff. Krásný příklad nulového vývoje či soudržnosti. Pokud je dobrá hudba spojitá, analogová, pak “New Metal from Old Boxes” je jasným příkladem číslicového, digitálního přístupu. Jenže takhle hudba nefunguje. Přitom ani Rubenstein není tak mimo, aby to nevěděl. Když si počkáte do druhé poloviny písně, najednou zjistíte, že to může fungovat, pokud tomu autor udělí hlavu a patu. Místo skákání z jedné noty na druhou zde asi minutu rozvíjí jedinou melodii. Není to ta nejlepší melodie, ale je to stále ona, mění se, postupuje. Ostatně od toho zde máme anglické slovíčko “progressive” – od postupu a vývoje, ne od nesouvislých skoků. Další podobně působivý moment najdeme například v “Frankenstein on the Red Line”, jenže tím výčet musím ukončit. Album jsem poslouchal mnohokrát a vždy jsem se snažil věnovat mu pozornost, ale žádné další jsem nenašel. Možná tam jsou, jenže já to nevím, byl jsem ztracený v moři nekonečna.

A tak si říkám: ať si ostatní recenzenti myslí, co chtějí. Můžete mě nařknout, že jsem “New Metal from Old Boxes” nepochopil, a třeba je to pravda, rád o tom podiskutuji. Radši budu za hlupáka, než nebýt upřímný. Jedna z recenzí, jež jsem o albu četl, končila slovy “toto je soundtrack toho nejlepšího dne”. Jiná v úplném závěru vyjmenovala přednosti alba a dodala: na tohle můžeme být jakožto druh hrdí. Abych dodržel tradici, pokusím se tedy také skončit epicky. Jednou možná přijde den, kdy bude Rubenstein udávat směr progrese v rockové hudbě. Do té doby třeba “New Metal from Old Boxes” pochopím.