John 5 - Careful with That Axe

John 5 – Careful with That Axe

John 5 - Careful with That Axe
Země: USA
Žánr: instrumental rock / country / flamenco
Datum vydání: 12.8.2014
Label: 60 Cycle Hum

Tracklist:
01. We Need to Have a Talk About John
02. This Is My Rifle
03. Flight of the Vulcan Kelly
04. Jerry’s Breakdown
05. Six Hundred and Sixty Six Pickers in Hell
06. Portrait of Sidney Sloan
07. Jiffy Jam
08. Villisca
09. El Cucuy
10. The Dream Slayer

Hodnocení:
Zajus – 3,5/10
Kaša – 3/10
Thy Mirra – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 4,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“Musíme si promluvit o Johnovi.” To je název první skladby novinky kytaristy Johna 5 i moje nešťastné provolání k započetí recenze. Je to mírně přes dva roky ode dne, kdy jsem nesmírně vychválil Johnův předchozí počin “God Told Me To”, a zatímco většina alb po dvou letech již nemá posluchači co říci, právě tohle toho má dodnes na srdci víc než dost. A tak jsem na novinku Johna 5 byl zvědavý, byť ne natěšený, jelikož album poslední se mi dosud nepodařilo oposlouchat. Abych nebyl zbytečně zklamaný, očekával jsem od “Careful with That Axe” (název, po jehož přečtení si vždy doplním tiché “Eugene”) o něco méně než jsem dostal posledně. Ani omylem jsem však nečekal, že dostanu o tolik méně.

Byť jsem to řekl již v dost nápadných náznacích, cítím potřebu prohlásit to jasně a zřetelně ještě jednou: “Careful with That Axe” považuji za průser, a to velkolepý. Pokud bych předloňské a letošní album bývalého kytaristy Marilyna Mansona (a současného kytaristy Roba Zombieho) postavil proti sobě, musel bych použít profláknuté rčení, že je jednoduše nejde poměřovat, neboť patří do úplně jiné ligy.

Je mi jasné, že hodnotit bych měl pokud možno bez ohledu na jiná alba, ale dnes budu paralely k “God Told Me To” nacházet všude. Tato alba jsou totiž jako den a noc a já jednoduše nesvedu skrýt zklamání z toho, jak moc rozdílná jsou. Nestává se často, že bych si dokázal užit sólová alba velkých kytaristů, a není to proto, že bych kytary neměl rád. Problém je v sebezahleděnosti umělců, kteří se bez kontroly kapely jednoduše neuhlídají a přílišným důrazem na svůj nástroj zničí vše, co na něm mám tak rád. Proto bych svá oblíbená alba sólových kytaristů dokázal spočítat na jedné ruce a ještě by mi zbylo dost prstů na vulkánský pozdrav. “God Told Me To” bylo jiné, John 5 na něm dokázal výtečně vybalancovat všechny potřebné ingredience a výsledkem byla jednoduše skvělá muzika. Z tohoto pohledu je svou kytarovou přebujelostí a ignorancí všeho ostatního “Careful with That Axe” vlastně tradičnější.

Dost však obecných keců: co konkrétně mi vadí? Tak začněme už minutu a čtvrt dlouhým intrem sestaveným z útržků zpravodajství (spojující téma nastolí již název alba). Při prvním přehrání si se zájmem poslechnete, co je obsahem, při druhém intro ještě tolerujete a od třetího ho máte tendenci přeskakovat. Jenže přeskakovat kam? Ke druhé skladbě? To si o moc nepomůžete. “This Is My Rifle” začne naprosto stupidním “kulometným” riffem, k němuž se vrátí ještě dvakrát. Vše mezi je proložené prostým sólování, naskládaným bez ladu a skladu tak, jak by to možná udělal Paul Gilbert, kdyby po utrpění mozkového úrazu zkoušel napodobit svůj vlastní styl. O něco lepší je druhá polovina písně, která se ale v tom nejlepším zlomí zpět ve zmíněný “kulometný” riff a je po zábavě. “Flight of the Vulcan Kelly” je až na agresivnější přístup a o trochu lepší základní riff (místo “stupidní” bych použil spíše slovo “primitivní”) vlastně v podstatě stejná. Jenže jestli máte dojem, že už to horší být nemůže, musím vás opravit: může a bude. Opět se vrátím ke “God Told Me To”, na kterém John 5 prokládal skladby s elektrickou kytarou jakýmsi elegantním flamencem, které patřilo k vrcholům alba. Podobnou vychytávku nalezneme i tentokrát, jenže použitým žánrem není flamenco, nýbrž country. “Jerry’s Breakdown” je hloupá odrhovačka, která sice poslouchat jde, příjemné to však není. Mnohem horší je pak podobně laděná “Jiffy Jam”, při jejímž poslechu jejího autora pokaždé posílám do pekel horoucích. Možná ale jen nejsem naladěn na správné vlně.

Zmíněné písně (zákeřně koncentrované v první polovině alba) jsou naprosté dno a od něj se dá dostat jen nahoru a přesně to John 5 v ostatních písních dělá. “Six Hundred and Sixty Six Pickers in Hell” sice kopíruje strukturu výše zmíněných “This Is My Rifle” a “Flight of the Vulcan Kelly”, dělá to však lépe a poslouchatelněji. Johnovo sólo ve třetí minutě má například dokonce jakousi zvláštní atmosféru. “Portrait of Sidney Sloan” je ještě o krok dál nebo spíše zpět, protože hodně připomíná styl předchozí desky smíchaný s tím nejlepším z desky nové. Právě zde vynikne i baskytara, která je dobře slyšitelná a docela zábavná všude (vidíte, nakonec jsem to s tou sebezahleděností možná přeháněl), zde však dostane dokonce hezký sólový part. “Villisca” zaujme hlavně fanoušky Rage Against the Machine, neboť některý její části jméno Toma Morella vyloženě křičí. “El Cucuy” je z mého pohledu vrchol alba, neboť se jako jediná vrací k dříve navštívenému flamencu a nabízí několik opravdu krásných pasáží. Závěrečná “The Dream Slayer” pak destiluje to lepší z tvrdších skladeb alba, tím pádem není vůbec špatná, ovšem k dokonalosti zdaleka nesahá.

Nevím, jak si tak razantní změnu v kvalitě Johnovy tvorby vysvětlit. Zatímco o “God Told Me To” jsem v úvodu prohlásil, že nezastárla ani po dvou letech, z novinky mám dojem diametrálně odlišný. Již po prvním poslechu jsem v diskuzi s redakčním kolegou prohlásil, že je to tak trochu píčovina, a ani čas na tomto názoru nic nezměnil. Některé z lepších skladeb špatné nejsou, ale to jsou výjimky a navíc ani v jejich případě nemluvíme zrovna o bezchybné hudbě. Ty, které špatné jsou, však jsou špatné se vším všudy, tak špatné jak jen to od zkušeného muzikanta, jakým John 5 je, může být. Zklamání je na místě. Rozhořčení si nechám na příště.


Další názory:

Musím říct, že na kolegovu recenzi jsem byl hodně zvědavý. Ne snad, že bych chtěl opisovat, ale když jsem tak poslouchal novinku Johna 5, tak jsem měl úplně stejné pocity a nevěděl jsem, jestli si mám myslet, že opravdu vypustil do světa takovou sračku, nebo jsem já takový ignorant, že v tom nevidím tu skrytou genialitu. Tím spíš, když si vzpomenu, že John 5 umí a třeba “Songs for Sanity” je oproti novince majstrštyk, jenž je hodný bezmezného uctívání. Vlastně i “God Told Me To” je velmi povedená placka, kde se to skvělými momenty jenom hemží, takže nechápu, co se s tímhle borcem stalo, když nechal fabriku vylisovat takový shit. “Careful with That Axe” je až prapodivně primitivní a nudná, že se mi tomu nechtělo věřit. Pod vše, co Zajus ve své recenzi uvedl, bych se podepsal vlastní krví, protože to album je vážně špatné. “This Is My Rifle”, “Flight of the Vulcan Kelly” a “Villisca” jsou jedna vedle druhé píčoviny jak mraky. Vyloženě povedenou skladbu, s níž v celé své délce nemám problém, mám na novince jen jednu, a sice “Portait of Sidney Sloan”, jejíž melodické nápady mě fakt baví. I country “Jerry’s Breakdown” nebo španělská “El Cucuy” nejsou špatné, ale takové pecky, abych měl nutkání si je pouštět i v budoucnu, to nejsou. Bohužel, John 5 šlápl s “Careful with That Axe” totálně vedle a budiž mu za to ostudná trojka odměnou.
Kaša

Je třeba vnést do hodnocení trochu kontroverze. Je to tak, že John 5 je jedním z mých nejoblíbenějších kytaristů (vedle Joea Satrianiho a absolutního boha Toma Morella) pro nápaditost jeho skladeb, proto se nemůžu s čistým svědomím zařadit vedle kolegů, kteří dali “Careful with That Axe” tak nízké hodnocení. Uznávám, že můžu být jistým způsobem ovlivněn tím, že právě Johna 5 poslouchám spolu s Animals as Leaders takřka dokola při učení, jakože se tam nezpívá, možná můžu být ovlivněn tím, že dělám v pasáži obchodního centra a celé dny poslouchám v práci ve smyčkách podbízivé shoppingové jingly… pravdou ale je, že se mi “Careful with That Axe” vážně celkem líbí. Fajn, třeba track “Flight of the Vulcan Kelly” mi díky debilní basové lince a kreténskému riffu přijde fakt jako s prominutím totální kokotina, ale to je podle mě asi tak jediný fakt závažný přešlap na albu. Jak jsem říkal, při učení točím Johna 5 celkem fest a mám jeho desky celkem najeté, takže mě jeho country / flamenco experimenty nijak neuráží, již jsem si jaksi zvykl. Co mě naopak hodně baví, je třeba “Portrait of Sidney Sloan”, kde John používá Boss SL-20, což je moje oblíbená kytarová hračka, nebo napříkld zavírák “The Dream Slayer”. Asi žádná z písní se nedá srovnat se songem “Werewolf of Westeria”“The Devil Knows My Name”, kde Johnovi hostuje právě Satriani, a “Careful with That Axe” se nemůže rovnat s mojí nejoblíbenější nabitou “Requiem” z roku 2008, ale určitě to je deska, kterou rád zařadím do učícího playlistu, takže žádná trojka nebo čtyřka, za mě rovnou šest a půl. Prostě jako kytarista žeru Johnův styl. Tečka.
Thy Mirra


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.