Jucifer

Jucifer, Mörkhimmel

Jucifer, Mörkhimmel
Datum: 13.10.2013
Místo: Praha, Final Club
Účinkující: Jucifer, Mörkhimmel

Na úvod dnešního reportu bych si dovolil krátké ohlédnutí za uplynulým rokem (i když do jeho konce ještě nějaký ten měsíc zbývá). Když tak přemýšlím, letošní rok je totiž vyloženě bohatý na velká jména světové sludgové scény. Však považte sami. Začátkem května se u nás ukázali Melvins v doprovodu spřátelené formace Big Business. O dva měsíce později nás hned z kraje července svojí přítomností poctila další legenda, Neurosis. Další (dokonce dvojnásob) kultovní jméno přinesl i osmnáctý Brutal Assault, a to v podobě vystoupení Cult of Luna. To jsou v rozmezí čtyř měsíců hned tři formace světového formátu, které ovlivnily a stále ještě ovlivňují kapely po celém světě. Čtvrtou (a podle všeho letos už poslední) sludgovou kapelou, která se u nás po dalších dvou měsících ukázala, byli Jucifer.

Duo nomádů opět sebralo po vydání poslední desky “за волгой для нас земли нет” svůj karavan naládovaný aparaturou od podvozku až po střechu a vyrazilo do světa na výroční šňůru, nazvanou symbolicky ke dvacátému výročí kapely “Twenty Years of Slaying Ears” – přičemž v duchu alba nezačali GazelleEdgarem nikde jinde než v Rusku. V neděli 13. října se konečně dostali i do našich končin a zavítali do pražského klubu Final (o den později i do Brna), přičemž v Praze byli doprovázeni domácí formací Mörkhimmel. Jejich jméno jsem sice již zaslechl ve spojitosti s jejich loňskou deskou “Zloskřivec”, přesto jsem s jejich tvorbou dosud neměl tu čest. Půlhodinový set nabitý energií byl příjemným začátkem večera a skrovné publikum (odhadem k třiceti platícím) jej řádně ocenilo. Ostrá, řádně ušpiněná palba punku, černočerného metalu a crustu nejenže dokázala rozhýbat pár hlav, ale především mi potvrdila zvěsti o kvalitě, které jsem slýchal snad od všech známých, kteří se s jejich tvorbou blíže obeznámili. Většinou jednodušší punkové rytmy nijak nemusím, ale do hudby Mörkhimmel prostě sedí jak ulité a jsou tou správnou hnací silou na pozadí mrazivých kytar, která dává koncertu drajv. Pamatuji si, že zazněly skladby “Hromada mrtvých krav” a “Insomnia”, většina songů, zejména v první půli vystoupení, však zůstala neuvedena a proslovy mezi písněmi se z důvodu časového presu smrskly na nutné minimum. Upřímně jsem před koncertem trochu litoval, že se v Praze neukáží 5 Seconds to Leave, kteří předskakovali Jucifer v Brně, nicméně Mörkhimmel ukázali, že lepší doprovod si na naší scéně nomádi snad ani vybrat nemohli.

Po krátké přestávce, během které jsem stihl vyrabovat stolek s merchandisem (rozuměj, zakoupil jsem triko s logem kapely), už nastoupili samotní Jucifer. Nikdy v životě bych nevěřil, že kombo pouhopouhé kytary a bicích dokáže udělat takový bordel. Nic jiného GazelleEdgarem nepotřebovali, žádnou nasamplovanou baskytaru nebo druhou kytaru, prostě nic. Jen kytara podladěná tak, že Gazelle drhla šňůry na prádlo, drtící naše uši v rytmu vražedných bicích. Takovou nálož jsem letošní rok ještě nezažil. To, co nám Jucifer naservírovali, byl bez okolků naprosto kulervoucí, mazlavý sludge naroubovaný na esenci čistého dronu, přesně ve stylu posledního alba – jen sílou, zahuleností a odlidštěností překonával desku asi tak o sílu menší atomové pumy. Pokud máte nějakou představu o tom, jak by mohl vypadat očistec, nedělní koncert se té mojí zatraceně přiblížil. Jen s tím rozdílem, že na rozdíl od skutečného očistce se tenhle stačil smáčknout z nekonečna do plus mínus jedné hodiny. Pokud se mě zeptáte, co Jucifer všechno zahráli, moje odpověď by mohla být buď bezpohlavně diplomatická, totiž že se jednalo o výběr z posledních dvou desek “за волгой для нас земли нет” a “Throned in Blood” s jasnou převahou první jmenované, přičemž se možná objevilo i něco z EP “Nadir”. Anebo bych mohl lakonicky prohlásit, že mi to bylo naprosto u prdele, protože jediná skladba, kterou jsem bezpečně poznal, byla vypalovačka z poslední desky Боритесь, чтобы жить свободно :: Fight Hard Life Free”, vše ostatní jsem naprosto minul. Nejen proto, že Gazelle nebyla téměř slyšet, na rozdíl od Edgarova sípavého ječáku. Mimochodem, za svůj výkon má ten chlap mé nejvyšší uznání. Nemám ponětí, jak mohl ze všech sil mlátit do bubnů, řvát k tomu cosi, co by se s trochou představivosti dalo nazvat textem, a neposrat ani jedno z toho. Ale vážně mi bylo jedno, co se hraje, protože tohle byla především neutuchající destrukce sluchového ústrojí a mozkových buněk, proud hutného bahna, který jste nechali prodrtit se jedním zvukovodem tam, aby vám tím druhým vypasíroval mozek z hlavy ven, a až pak to všechno ostatní. Kvůli tomu jsem ostatně na koncert šel a přesně to jsem také dostal, těžko tedy mohu být nespokojen.

Posledních cirka deset minut odehrála Gazelle v kleče před jedním z reproduktorů (velká škoda, že s sebou nevzali svou stěnu poskládanou z malých repráčků, to by bylo teprve cool) se snahou vypálit nám poslední zbytky mozku vazbením, načež se s krátkým, skromným rozloučením odebrali do backstage. Lepší to snad ani být nemohlo. Totiž, možná i mohlo, kdyby zahráli pár mých opravdu oblíbených kusů, jako je třeba “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers”, udělali by mi neskutečnou radosti i skladbami ze starších alb “L’Autrichienne” a “If Thine Enemy Hunger”. Ty by se ale do celého settingu nehodily ani omylem, naopak by rozbily hutnou, doomovou atmosféru, proto je lepší, že se jich Jucifer zdrželi a zůstali pouze u novějšího, depresivně syrového materiálu, přičemž starší, o poznání jemnější a melancholičtější tvorbu nechali odpočívat. Jak jsem již ale napsal – nespokojen být vážně nemůžu. Asi to bude znít trochu jako klišé, protože těch dobrých akcí bylo letos už tolik, že mi na jejich spočítání nestačí ani dvě ruce, ani moje paměť. Tenhle mezi ně ale budu muset zařadit taky. Nemůžu jinak, protože ve své vražednosti je daleko před všemi ostatními letošními koncerty. A doufám, že při další zastávce tu Jucifer předvedou něco podobného, protože přesně tímhle stylem bych si nechával uši zabíjet klidně co měsíc.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.