Jucifer - Za Volgoj dlja nas zemli net

Jucifer – За Bолгой для нас земли нет

Jucifer - За Bолгой для нас земли нет
Země: USA
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 17.7.2013
Label: Nomadic Fortress

Tracklist:
01. The Land Speaks
02. Песнь просыпающегося города :: Song of the Waking City
03. Ложь во спасение :: White Lie
04. Боритесь, чтобы жить свободно :: Fight Hard Live Free
05. Ни шагу назад! :: Not a Step Back
06. Дом Павлова :: Pavlov’s House
07. Позор :: Shame
08. Сибирь :: Siberia
09. Волк (Скорбящая мать) :: Wolf (Grieving Mother)
10. Эволюция I: Кочевники :: Evolution I: Nomads
11. Эволюция II: Родина-мать зовет! :: Evolution II: Soviet Motherland Calls
12. Заградительные отряды :: Barrier Troops
13. Новая могила :: The New Grave
14. Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers
15. Patriotic Song
16. Эпилог :: Epilogue

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Atreides):

Sludgové duo nomádů z Athens v americké Georgii se letošního července rozhodlo navázat na poslední album “Throned in Blood” a ještě mladší EP “Nadir” – tentokráte opět koncepčním albem, podobně jako v případě “L’autrichienne”. Že se Jucifer příběhem přesunuli z rebelující Francie do mrazivého Ruska, svědčí už název psaný v azbuce, jenž v překladu znamená “Za Volhou není žádná země” a točí se kolem nepříliš šťastného osudu Volgogradu, či chcete-li Stalingradu. A ne, za Volhou opravdu není žádná země, jen bezmála osmdesát minut sludge, doomu a dronu těžšího než plutonium.

Co se týče koncepčních alb, od předchozího “L’autrichienne” se změnilo mnohé. Co se týče přirozeného vývoje kapely, jde jen o další logický krok vpřed. Od směsky energického sludge, punk rockových riffů, country vydrnkávaček a všudypřítomných drog předchozích alb se Jucifer dostali do mnohem těžších a temnějších vod, jaké zvěstovali už na “Nadir”. Když se podívám zpětně, krátké EP mělo jediný úkol, totiž naznačit budoucí směřování kapely, protože po našlapaném a poněkud chaotickém “Throned in Blood” kapela udělala krok stranou někam úplně jinam a ponořila se do hustých vod močálu, jenž byl na novém albu nahrazen nekonečnou Sibiří a vražednou ruskou zimou. Už úvodní “Song of the Waking City” dává vědět, že tohle bude výplach se vším všudy a že pokud vás v závěru stihne nějaká ta drobnější lobotomie, budete za ni ještě docela rádi. Hluková stěna tvořená kytarou tak podlazenou, že Gazelle Amber Valentine snad musí drhnout šňůry na prádlo, a nekompromisními bicími Edgara Livengooda navrch překrytá uječeným vokálem a zabalená do opravdu špinavého zvuku, sráží do kolen a na celých osmdesáti minutách vám nedovolí se byť jen nadechnout. Když vyjmu intro, outro a občasná intermezza v rámci částí jednotlivých písní, které jsou tvořeny monology “Matky Rusi” ku svému národu a zemi, pořád ještě zbývá dobrých pětašedesát minut, jež nemají jiné snahy, než vás pohřbít pod nekončící závěje sněhu.

Na rozdíl od H., který se přes delší stopáž nedokázal přenést, mi nedělá problém i přes notnou délku doposlouchat “За Bолгой для нас земли нет” až do konce. Osmdesát minut je na takhle hutný a nekompromisní sludge/drone, místy připomínající kultovku Sunn O))), vážně hodně, neříkám, že ne, ale i přesto mě album baví od začátku do konce. Je dlouhé, je zdrcující, ale masochistickým způsobem mě vážně baví. I přes jistou monotónnost ale nemůžu říct, že by se nic nedělo, tu totiž vytváří především jednolitá zvuková masa. Rozhodně na albu není jedno a to samé tempo a riff od začátku do konce a ač se dobrá polovina alba nese ve středním a pomalejším tempu, najde se i několik dost agresivních skladeb v čele s “Ложь во спасение :: White Lie” nebo “Ни шагу назад! :: Not a Step Back”. Jediná má výtka putuje na adresu čistého vokálu. Kdo zná předchozí tvorbu, ví, že Gazelle nosí zlato v hrdle a její eterický, atypicky zabarvený hlas byl vždy jednou z předností hudby Jucifer. Přijde mi proto jako neskutečné mrhání, že opravdu v plné síle se na albu objeví jen a pouze jednou, a to až téměř závěru alba. “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers” to v mých očích sice automaticky pasuje do pozice nejlepší skladby, přesto bych byl mnohem raději, kdyby na “За Bолгой для нас земли нет” nebylo tolik harsh vokálu na úkor čistého zpěvu.

Valivý sludge ovšem není to jediné, na co “За Bолгой для нас земли нет” vsází. Jucifer vždy uměli pracovat s atmosférou a nejinak je tomu i tady, ač na předchozích albech byla nálada spíše utopená v drogách a melancholii než přívalech sněhu a deprese. Na rozdíl od “L’autrichienne”, které bylo věnováno Marii Antoinetě a jeho příběh mi přišel spíše jako okrasa než stavební prvek, na novince dává koncept albu hloubku a další rozměr. Je dost možné, že kdyby “За Bолгой для нас земли нет” bylo prostým dlouhohrajícím albem, asi mě natolik neosloví, ale ve spojení s ponurým osudem Volgogradu jsem albu naprosto propadl. Není pro mě jen osmdesáti minutami sludge, doomu a dronu, pomalého tempa a těžkých monotónních riffů, nýbrž osmdesáti minutami bolesti, žalu a drsné Sibiře přikryté pod bílou peřinou. Osmdesáti minutami dlouhé cesty zničeným Volgogradem i hlavami jeho neméně zničených obyvatel. Atmosféra se pro svou hustotu dá krájet leda diamantovou čepelí. Sedmiminutová “Эпилог :: Epilogue”, z níž většina je cesta současným městem doprovázená zvukem projíždějících aut, pak působí jako vytržení ze sna do tvrdé reality – a vy se nechcete probrat, takže vás nakonec donutí si to celé zopakovat ještě jednou znovu. A znovu. Tak dlouho, dokud sami nebudete mít dost, tedy za předpokladu, že už napoprvé vás právě již zmiňovanou délkou album nezabije.

Shrnuto a podtrženo, “За Bолгой для нас земли нет” je skvělé album. Dlouhé a tvrdé jako ruská zima, ale právě tím je mi nesmírně sympatické. S ničím a s nikým se nepáře. Posluchače bez servítek semele, rozžvýká a vyplivne a donutí vlézt mu do chřtánu znovu. Nebudu lhát, čekal jsem něco poněkud odlišného a “Nadir” považoval spíš za úlet než za manifest nového zvuku, ale Jucifer si mě i přes změnu stylu opět získali, přičemž náročností poslechu spolehlivě deklasovali veškerou svoji předchozí tvorbu do role sluníčkových, snadno přístupných alb. Osobně ale doufám, že se k nim s budoucím počinem tak trochu vrátí, protože mám obavy, že další deska podobného ražení by se jim nemusela příliš vyplatit.


Druhý pohled (H.):

Ačkoliv známka 7,5 rozhodně není z obecného hlediska špatná, v případě Jucifer značí hodně rozporuplný pocit, který z “За Bолгой для нас земли нет” mám. Víte, v základě se mi po hudební stránce ta deska opravdu líbí, fakt hodně. Podobně nařvaný hnusný sludge, který se člověku pomalu zarývá do hlavy a bolestivě tam všechno drtí a ničí, mám vážně rád. A Jucifer zde předvádí, že i tohle umí skvěle. Některé skladby jsou vážně výtečné, třeba až black metalem načichlý náhul “Ни шагу назад! :: Not a Step Back”, mrazivá “Эволюция I: Кочевники :: Evolution I: Nomads” nebo nádherným čistým vokálem kořeněná “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers”.

Tohle všechno je super a opravdu mě to oslovuje. Co však nahrávku potápí, to je skutečně přemrštěná délka, jež se blíží až k 80 minutám. Obecně má s tímhle problém dost sludgových nebo dronových alb, protože drhnout podobná zla víc jak hodinu je vražda, zvlášť když je těch minut ještě 80 a když si je dost písní podobných jako vejce vejci. Koncept nekoncept, tohle je prostě moc a upřímně se přiznám, že na první pokus jsem měl opravdu velký problém zmáknout “За Bолгой для нас земли нет” na jeden zátah – a to já jsem – dovolím si tvrdit – docela otrlý posluchač. Dlouho se mi nestalo, abych měl co dělat, abych nějaké album doposlouchal kvůli tomu, jaký je to nářez, v drtivé většině případů se mi to totiž stává spíš proto, že se jedná o nudnou hudbu. Pravda, s dalšími poslechy jsem si trochu zvyknul a “За Bолгой для нас земли нет” vstřebal lépe, ale i tak si myslím, že ta stopáž měla být o hodně kratší. A ve výsledku je to škoda, protože čistě po hudební stránce “За Bолгой для нас земли нет” na těch 8,5, které dává kolega, opravdu je…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.