Judas Priest - Redeemer of Souls

Judas Priest – Redeemer of Souls

Judas Priest - Redeemer of Souls
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 11.7.2014
Label: Sony Music

Tracklist:
01. Dragonaut
02. Redeemer of Souls
03. Halls of Valhalla
04. Sword of Damocles
05. March of the Damned
06. Down in Flames
07. Hell & Back
08. Cold Blooded
09. Metalizer
10. Crossfire
11. Secrets of the Dead
12. Battle Cry
13. Beginning of the End
14. Snakebite [bonus]
15. Tears of Blood [bonus]
16. Creatures [bonus]
17. Bring It On [bonus]
18. Never Forget [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 6,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dovolím si tvrdit, že novinkový počin Judas Priest, “Redeemer of Souls”, je v letošním roce jedním z nejočekávanějších kousků. Pokud tedy budeme mluvit o metalové hudbě v globálním měřítku, tak tahle záležitost nenechává chladné příznivce tvrdého kovu po celém světě minimálně ze dvou důvodů. Ten první je snad jasný. Ale no tak, jsou to přece Judas Priest. Legenda legend a kapela, která před 40 lety stála u vzniku heavy metalu jako takového, když z této hudby začala odbourávat bluesové vlivy Black Sabbath a zaměřila se hlavně na tvrdé kytary a rychlejší tempa tolik příznačná pro nejednu metalovou odnož. No, a za druhé, jsou to sice Judas Priest, ale vůbec poprvé ve své dlouhé kariéře bez poloviny nesmrtelného kytarové tandemu Tipton/Downing, protože K. K. Downing se před třemi lety rozhodl odejít do rockového důchodu a věnuje se golfu. Na jeho místo pak naskočil mladíček (oproti zbylým spoluhráčům není 34 let žádný věk, vždyť by mohl být synem zbylé čtveřice) Richie Faulkner doposud působící ve Voodoo Six a několika dalších kapelách.

O tom, jak bude “Redeemer of Souls” znít, se toho napovídalo opravdu dost, protože kapela informovala veřejnost už v předstihu, že novinka bude po experimentu “Nostradamus” přímočařejší a obrátí se spíš na klasická alba Judas Priest. Přeci jen, zakončit kariéru tímto ne zrovna povedeným experimentem není úplně ideální a sluší se tak dát fanouškům poslední šanci namlsat jejich klasická srdíčka, která chtějí dalšího “Painkillera” nebo “British Steel”. Já vím, že vydat se vzkřísit ducha těchto počinů je bláhové, ale na záměr o klasickém albu fanoušci vždycky slyší. O tom, že tento záměr nezůstal jen v říši nesplněných snů nás informuje už přebal (ten se mi sice moc nelíbí, ale úlohu poutače snad plní), kdy se pánové po minulém přešlapu vrátili zpět ke klasickému šikmému logu a okřídlené postavě ve stylu “Painkiller” či návratového “Angel of Retribution”.

Když už jsme u takových těch obecných věcí, tak se sluší mrknout se na zvuk nahrávky, který je hojně diskutován. Nikdy jsem nebyl žádný audiofil a třeba mně osobně příklon ke klasičtější (pokud se tak dá nazvat) zvukové stěně nijak nevadí. “Redeemer of Souls” se mi po technické stránce poslouchalo úplně v pohodě, a přestože mi spolu s první zveřejněnou skladbou “Dragonaut” přišly kytary tak nějak divné, tak s příchodem celého počinu se veškeré mé pochybnosti rozplynuly. Možná jsem si zvyknul, možná mi to v rámci celku nepřišlo, ale každopádně nemám žádných závažných výhrad.

Judas Priest jejich výlet směrem k 80. létům vyšel a novinka představuje poměrně přesvědčivou kolekci klasických heavy metalových písní se vším, co k tomu patří. Příjemně mě překvapila spolupráce mezi Tiptonem a Faulknerem, jejichž kytarové postupy jsou na poměry dosavadních studiovek Judas Priest nepřekvapivé a pokračují v duchu předchozí spolupráce mezi Tiptonem a Downingem, ale kytarové kudrlinky a sóla v jejich podání se mi líbí. Třeba v nejdelší položce klasické edice alba jménem “Halls of Valhalla” se těmito ingrediencemi nešetří a zaměření směrem k mytologii dostává ten správný epičtější nádech. Tuto položku mimochodem považuji za jednu z nejlepších a určitě nejpropracovanějších písní, která plně dostává svému jménu. No považte, jak by vyzněl refrén a text “Halls of Valhalla” na pokladu ve stylu obyčejné “Hell & Black”, jež si jede tu svoji písničku o jednom riffu a žádném překvapení. Ne náhodou jsem vybral právě ji, protože ji považuji naopak za vůbec nejslabší díl dlouhého řetězu skladeb na “Redeemer of Souls”.

Ten řetěz je tak dlouhý, že můžu říct, že písní se na konečném kotoučku sešlo přeci jen o trochu víc, než by bylo záhodno. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale cpát na album hodinu materiálu při vědomí, že se jedná o celkem obyčejný heavy metal, není úplně ideální stav. Samozřejmě bych neřekl ani popel, kdyby všechny skladby byly prvotřídní šlupky, ovšem nějaká vata se přeci jen najde, a když jsem album zkoušel poslouchat v limitované edici, která obsahuje pět bonusových songů, tak jsem měl nejednou obrovské problémy, abych vůbec udržel pozornost. A to prosím ty bonusy nejsou žádné nudné výplně, protože bych si troufl říct, že slušná polovina z nich by si své místo v základním tracklistu zcela jistě zasloužila (“Snakebite”, “Creatures” a teoreticky i “Tears of Blood”). Ty všechny jsou velmi slušné heavy metalové hitovky, kterých už se v budoucnu od této kapely zřejmě mnoho nedočkáme (kdo ví, možná je “Redeemer of Souls” poslední album pod tímto legendárním jménem).

Pojďme ale k regulérní verzi “Redeemer of Souls”, která obsahuje třináct písniček. Ty sice nebudu procházet otrocky stylem skladby po skladbě, protože to není účel této recenze a bylo by to dosti zdlouhavé a při jejich vzájemné podobnosti i kontraproduktivní, ale můžu vytáhnout těch několik kousků, které si myslím, že album dosti slušně charakterizují a které považuji za vážně dobré. Při tomto výčtu rozhodně nesmí chybět úvodní vypalovačka “Dragonaut”. Ten kytarový riff je jako reminiscence starých dob “British Steel” a “Screaming for Vengeance” a funguje náramně. Rob Halford je stále pojem a jeho nezaměnitelný vokál vládne v této skladbě na všech frontách. V zemitějších slokách, i ve výškově vypjatějším refrénu.

V duchu povedených skladeb rychlejšího ražení pokračuje už zmíněná “Halls of Valhalla”, chytlavá “Down in Flames” s výtečnou zpěvnou linkou Roba Halforda a do jisté míry i nabroušená “Metalizer”, která se snaží možná až okatě vzkřísit náladu opusu “Painkiller”, ale co jiného čekat od skladby daného jména. Když už nic, tak jako taková rychlovka, díky níž se po skomírající “Cold Blooded” album opět nakopne, funguje úplně v pohodě. Co naopak nefunguje, je z těch šlapavějších kusů “Battle Cry”, která má možná melodických nápadů Roba Halforda na rozdávání, ale jako celek je to píseň bez oživení, jichž kapela napíše do hodiny tucet. A to jsem se na rychlejších kousky jako tento vyloženě těšil. Škoda.

Můžeme plynule přejít k pomalejším písním, pro něž je charakteristické šlapavé tempo a někdy až magická atmosféra stadiónových monolitických hitů. K nim by se mohla okamžitě zařadit titulní pecka “Redeemer of Souls”. Ona píseň to není složitá (ovšem ruku na srdce, tohle jsem vlastně ani od novinky nečekal), ale ten přímočarý riff, hezky vystavěné sólo na kytaru a hlavně megachytlavý refrén jsou trademarky Judas Priest už po mnoho let a tohle je jedna z ukázek, kdy si člověk může říct, že na věku nezáleží a že skvělé metalové písně se dají napsat i v důchodovém věku. Na mytologií opředenou “Halls of Valhalla” navazuje její sourozenec “Sword of Damocles”, jenž díky pomalejšímu tempu působí ještě o malinko rozmáchleji než prvně jmenovaná. “Sword of Damocles” se nakonec ukázala jako nejlepší příklad šikovného balancování mezi tvrdými riffy, lyrickou sílou a velkými melodiemi a stal se tak z ní můj malý favorit alba.

Hodně se mi líbí ještě rockovějším tempem poháněná “March of the Damned”, ale tou jsem při výčtu dobrých písní vlastně u konce. “Crossfire” je až příliš utahaná a i přesto, že z ní srší nálada starších počinů, tak krom Halfordových výškových výšlapů mi obočí nenazvedla. Totéž platí pro “Secrets of the Dead”, která mi připomíná vzdáleně kombinaci mezi epičtějšími věcmi z “Nostradama” a “A Touch of Evil”, ovšem bez té její skvělé atmosféry. Na samotný závěr jsem si nechal poslední položku jménem “Beginning of the End”, což je baladický kus, u něhož je mi sympatická ta tklivá atmosféra postavená na Halfordově silném vokálu a kytarách Tipton/Faulkner. Sice ji chybí nějaký moment, který by z ní udělal víc, než pět minut vybrnkávání a zpěvu, ale úplně marná zase taky není. Přestože se jedná o baladu, tak se nesnaží navodit plačtivou náladu nějak násilným způsobem a dá se vyslechnout i opakovaně bez problémů. Nabízí se srovnání s bonusovou “Never Forget”, u které mám takový nepříjemný pocit, že zní skoro jako rozlučková skladba Judas Priest (i když text hovoří jinak), ale doufám, že to je pouze můj mylný dojem, protože rozloučit se tak plytkou věcí, která se ani s průměrnou “Beginning of the End” nemůže rovnat, by byla velká škoda.

Tak, a máme to za sebou. A ani to nebolelo. Sám za sebe přiznám, že jsem od “Redeemer of Souls” příliš velké věci nečekal, ale nakonec mě Judas Priest celkem solidně potěšili. Mám rád u takto velkých kapel výlety do let minulých za jednoho předpokladu. Pokud se jim povede přijít se solidním materiálem, který nezní vyloženě tuctově, případně sebeparodicky, a pokud se u jeho poslechu slušně bavím. A Judas Priest se to povedlo. Neříkám, že všechny písně, které se na “Redeemer of Souls” sešly, jsou nesmrtelné pecky a stále si stojím za tím, že ubrat takové tři, čtyři kusy, tak klidně vytasím ještě vyšší známku, ale to se nestalo. Možná chtěli pánové po dlouhém čekání své fanoušky potěšit nadstandardní porcí nového materiálu, ale trošku sebekritiky by neuškodilo. Celkově vzato je však “Redeemer of Souls” slušnou ukázkou judasovského metalu, kterým tihle pánové před lety udělali díru do světa.


Další názory:

“Nostradamus” nebyla dokonalá deska, ale ohromně jsem si na ní cenil jedné věci – Judas Priest se tehdy dokázali po několika desítkách let fungování zbavit okovů toho, co od nich všichni očekávají a chtějí, a natočili album, jaké nečekal vůbec nikdo. Zkusili něco nového, na své poměry netradičního a zajímavého – a i když výsledek zcela jistě své mouchy měl, tak je to z mého pohledu vysoce chvályhodný přístup. Počinu se ovšem dostalo chladnějšího přijetí a opravdu jej pochválili v podstatě jen kritici, takže se britští klasici na “Redeemer of Souls” poslušně vrátili ke své klasice, kterou od nich všichni chtějí a očekávají. A dokonce ještě před vydáním prohlásil, že tentokrát budou hrát tak, jak si to fanoušci žádají. A to je pro mě naopak špatný, neupřímný přístup – a platí (musí platit!) to i u takové legendy. Samozřejmě, jsou to Judas Priest, takže to není sračka, protože takoví borci nějaké dobré nápady vysypou vždycky, ale i tak musím říct, že jsem od “Redeemer of Souls” čekal (spíš doufal) o dost víc. Jsou tu i výborné songy, mými favority jsou “Secrets of the Dead” (suverénně nejlepší song) a “Cold Blooded” (hlavně díky skvělému refrénu), pak je tu dost dobrých a pohodových (“Halls of Valhalla”, “Sword of Damocles”, “March of the Damned”, “Hell & Back”), ale z pohledu celku je hodinová délka neopodstatněná, protože je zde i opravdu dost regulérní vaty na natáhnutí hrací doby. Bavit se o tom, jestli je ta deska poslouchatelná, nemá cenu, protože to rozhodně je. Diskuze o tom, jestli je “Redeemer of Souls” vážně tím nejlepším, čeho je jedna z největších metalových skupin vůbec aktuálně schopna, už však na místě je.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.