Kalle

Kalle, Květy

Kalle
Datum: 5.9.2015
Místo: Brandýs nad Orlicí, u pomníku J. A. Komenského
Účinkující: Kalle, Květy

Ani dva týdny neuběhly od doby, kdy jsem tu rozohněně popsal koncertní hnití východních Čech. Chce-li člověk zastihnout nějaké atraktivnější jméno, musí pryč. Praha, Brno, Ostrava, vše kolem 150 kilometrů. U zahraničních spolků logické, u těch domácích – mladých, dravých a jméno si budujících – spíše zarážející. Aspoň je tu ten Brutal. A pár kilometrů odtud i wroclavský Asymmetry, byť za humny. Poslední týdny však nabídly příjemnou změnu. Zatímco Please the Trees ještě chytli doznívající srpnové slunko, Kalle již dorazili v doprovodu frišnějšího září.

A stejně jako prvních jmenovaných se i Kalle ujala jedna z místních multižánrových akcí – „Komenského“ Brandýské mámení, což je událost nejen multižánrová, ale nebál bych se použít i ono – zkreslené a politikou zdeformované – slovo multikulturní. Ne uprchlíci, ne Konvičkovo gestapo, ne. Brandýs nad Orlicí v prvé řadě kulturně žil. Skácelovými verši, výstavami, hudbou. Nežil tak prvně, mámí se tu již od roku 2002. Každoročně tu ožívá celé město, části programu se odehrávají na náměstí, sokolovně či u pomníku J. A. Komenského, jemuž se stal Brandýs na několik perných let útočištěm. Středobodem letošního dvoudenního programu byl právě zmiňovaný pomník. A není divu, letos tu stojí již výročním 150. rokem, tudíž nebylo ani moc co řešit.

Přiznávám, že jsem zahálel a naprosté většiny dvoudenního programu se nezúčastnil. Cíleně jsem přijel až na samotný konec, kdy celou akci přijely uzavřít nejprve roztodivné Květy a poté již zmínění Kalle. Nemám to daleko, a proto vyrážím na kole. Devět už bylo, tudíž venku tma jak v pytli. Začátek skvělý, nefunguje světlo. Nedá se svítit, probíhá oprava a čas běží. Nakonec vyjíždím s polosvítící mrchou, která dvakrát přesvědčivě nepůsobí. Ve městě se ještě držím kraje, poslední domy však znamenají pohlcení absolutní tmou. Nakonec pomáhá ta mobilní věc, která prokazuje proklamovanou chytrost v nejlepší možnou chvíli. Žádná hitparáda z toho displeje nejde, ale což, mám to i s názornou ukázkou šerosleposti. Naštěstí v nepříliš pokročilém stádiu a na místo tak ve zdraví, i když se zpožděním, dorážím.

Prostor hlediště je řešen poměrně netradičně. Dá se jak stát, tak i sedět. Zhruba desetimetrový prostor ke stání pak střídají pečlivě vyrovnané lavičky, které však v tuto pokročilou hodinu zejí prázdnotou. Nejenže je zima, ale právě také vystupují energické Květy, jejichž koncert jsem měl v plánu navštívit v plné délce. Bohužel se vzhledem k výše zmíněným peripetiím nezadařilo a kapelu zastihuji až kolem poloviny setu. Navzdory krátkému 20minutovému poslechu překvapivě nezůstává jen u letmého seznámení a i já, jakožto pozdně příchozí, pronikám hloub. Objevuji těžce definovatelnou alternativně vzhlížející směsici na pomezí folku a rocku zarámovanou lehce bizarní poetikou. Květy i přes všudypřítomnou tmu, jak bývá zvykem, nezachází a sympatický počet příznivců svým neméně sympatickým počínáním naproti tomu rozjasňují. Poklidné pasáže střídají až překvapivě tvrdé kousky, které nenechávají chladnými i ty největší ignoranty. Rozpaky přišly až nakonec, ve chvíli, kdy kapela byla již na odchodu. Místní pořadatel totiž nevydržel a milé Květy nepříliš vybíravě zahnal zpět na pódium. No co měla kapela dělat, odehrála ještě nějakou dvojici songů a byl konec. Ano, možná jsem viděl lepší koncerty, ale Květy zkrátka nenudily. A to ani v momentech hudebního ticha a především závěrečné „děkuji za vaše… (pohlédnutí na místní podnapilou chásku) vyjadřování“ vážně potěšilo.

Na Kalle jsem se tak vydal s výbornou náladou. Ano, skutečně jsem musel kousek popojít, neb vystoupení Táborských hostil zhruba 70 metrů vzdálený sklípek. Malé pódium, ušlapaná hlína a skromné nasvícení. Zkrátka skvělá volba, vhodnější prostor lze pro Kalle najít jen stěží. Pár minut do začátku, doběhnout pro zapomenutou kytaru, pro kelímkové zlato a může se hrát. Hned na úvod tápám. Že by nový přírůstek? Nevím. Z obstojně naposlouchaného a – jen tak mimochodem – výborného „Live from the Room“ to každopádně nebylo. Moc rád tak vítám následující jistotu. „My Lost Child“ je stejně jako z desky skvělá i naživo – stačí úvodní tóny, perfektní zpěv a mráz po mně běhá ve velkém. Zní i další dílky z loňské studiovky, namátkou třeba „Fat Wizard“, „By All Accounts“ či „Fixed in the Morning“, jen má oblíbená „Ten Hours“ nikde. Nakonec však slavím, a to dvojnásob – na „deset hodin“ se přídavkuje. Co dodat? Ať se hrálo intimně či ještě intimněji, Kalle ukázali, že za nedostatky musím na jinou adresu. Vyzdvihnout zaslouží hlavně pěvecký výkon Veroniky, která jen stvrdila, že tehdy s Nod Nod na Štvanici to vážně nebyla náhoda. Menší slabinou byl ve finále snad jen zvuk. Chápu, že zvukař nechtěl přítomné v tak malém prostoru sluchově odbourat, ale přece jen, mohlo se hrát hlasitěji. Všemu je konec, vstřebávám. Následuje ještě rychlá sháňka po vinylu Nod Nod (hurá – byl) a uháním domů. Spokojen.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.