Kalmah - Seventh Swamphony

Kalmah – Seventh Swamphony

Kalmah - Seventh Swamphony
Země: Finsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 14.6.2013
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Seventh Swamphony
02. Deadfall
03. Pikemaster
04. Hollo
05. Windlake Tale
06. Wolves on the Throne
07. Black Marten’s Trace
08. The Trapper

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Finové Kalmah to asi nemají úplně jednoduché. Ač jsou služebně jen o rok mladší, často bývají připodobňování k superstar svého žánru, krajanům Children of Bodom, a už z principu věci tak žijí nepatrně v jejich stínu. Suitu svých fanoušků si ale vybudovat dokázali, renomé taky, a obzvlášť v posledních letech, kdy Children of Bodom neplodí nic zázračného, celkem prosperují. Jenže ono to přirovnávání k Children of Bodom nemusí být úplně na škodu. Takhle jsem totiž ke Kalmah přišel nějaký ten měsíc nazpět já a veden zkazkami o tom, že ještě nenatočili slabou desku, jsem se chutě pustil do náslechu novinky “Seventh Swamphony”. Dnes už mohu říct, že toho nikterak nelituji.

Ze “Seventh Swamphony”, jejíž název je ostatně dost roztomilou parodií na poslední album Apocalyptica, se totiž vyklubala naprosto pohodová deska, kterou mi nedělá problém poslouchat ani po těch několika měsících, které uplynuly od jejího vydání. Co jsem pochytil z několika výprav do hlubin YouTube, Kalmah se na novince ve svém výrazu nijak neposunuli a zůstali si na svém, ale z toho, jak “Seventh Swamphony” zní, je znát, že jim tahle poloha sedí. Album je s trochou nadhledu celkem pestré, ale přesto pěkně konzistentní, osm skladeb plynule odsýpá a poslouchá se to v podstatě samo. Čím déle desku poslouchám, tím jsem si jistější, že hlavní zásluhu na tom nese mimořádná symbióza lehkonohých riffů s perfektně nazvučenými a inteligentně napsanými bicími. Tyhle dva nástroje zde totiž společně fungují naprosto skvostně, a i když se to může zdát jako samozřejmost, tvoří pevný základ, na kterém celé “Seventh Swamphony” stojí a ze kterého čerpá většinu své přitažlivosti, a to zdaleka ne jen proto, že jsou kytary a bicí nejvíc na ráně. Kytarové i bicí party jsou totiž poskládány tak akorát vkusně a s rozmyslem, aby poskytovaly dostatek nezbytné melodiky i přiměřené agrese a aby to při tom mělo drive. Neříkám, že je to na celé délce alba pořád tak dobré, jak tu naznačuji, ale dobře polovina skladeb v tomto směru opravdu vyniká a jejich poslech s sebou nutně přináší bezmyšlenkovité podupávání do rytmu a lehké pohazování hlavou.

Kytary a bicí ale nejsou vším, co “Seventh Swamphony” nabízí. Dost důležitou roli tu hrají i klávesy, bez jejichž snadno identifikovatelných rejstříků by to nebylo úplně ono. Ačkoli klávesy figurují spíše na pozadí mixu, zásadně dopomáhají k sympaticky plnému zvuku alba, který je jeho další příjemnou devízou. A zvuk není jen plný. Možná je to jen moje zdání, ale na dnešní poměry mi přijde celkem dynamický a hlavně skvěle špinavý, aniž by však ztratil cokoli ze své průzračné čitelnosti. Díky němu tak není žádný problém kapele uvěřit bažinatou image, která prostřednictvím zvuku docela přirozeně ožívá. S tou se kupodivu netluče ani typicky finská melodika, ani energická nátura muziky, která nakonec dává zapravdu těm, co mluví o jisté příbuznosti tvorby Kalmah a Children of Bodom.

“Seventh Swamphony” má tedy ideální předpoklady být skutečně silnou deskou a zčásti je skutečně naplňuje, ovšem ta část bohužel není tak velká, aby album triumfovalo. V praxi to vypadá tak, že tu jsou vážně solidní hitovky, které mají všechno, co potřebují k úspěchu. Jsou chytlavé, nepostrádají perfektně poskládaný instrumentál, suprové vokalistovo frázování a prostě to šlape přesně tak, jak by to šlapat mělo. Týká se to zejména titulní klipovky “Seventh Swamphony”, dvojky “Deadfall”, pomalejší a sympaticky rozmáchlé “Hollo” a s trochu přimhouřenýma očima konec konců i pětky “Windlake Tale”. Zbylá čtveřice skladeb je na tom s posluchačskou atraktivitou o něco hůř, ale přesto nemohu tvrdit, že by šlo o špatné kousky. Obsahují řadu dobrých momentů, najdou se i nějaké celkem slabé (třeba takový refrén “Pikemaster” je vážně docela pitomý) a kolem a kolem je to takový průměr se světlými momenty. Je trochu nešťastné, že ty slabší skladby se soustřeďují v druhé polovině alba, takže poslech se ke konci už stává trochu nezáživným, nicméně díky střízlivé stopáži ani tohle není nijak zásadní problém.

Jak už jsem zmínil zkraje recenze, “Seventh Swamphony” je naprosto pohodová deska. I když se nejedná o nic extra intelektuálního, má svoje přednosti a umí jich využít. Na nic si nehraje, je upřímná a má potenciál dopřát dostatek solidní zábavy každému, kdo dostane chuť na nepříliš náročnou muziku, aniž by se ale chtěl trápit prvoplánovými hovadinami. “Seventh Swamphony” je i při své nenáročnosti dílo na úrovni a jestli jsou jeho předchůdci podobně kvalitní, asi vážně bude něco na těch zvěstech o tom, že Kalmah nenatočili špatné album.


Další názory:

Kalmah patří k těm skupinám, které jsou čistě z formálního a objektivního hlediska vlastně dost dobré a ve svém oboru kvalitní. Ale čistě ze subjektivního pohledu – o který jde v recenzích především, ať se to někomu jakkoliv nemusí líbit – mě to v podstatě vůbec nebaví. Netvrdím, že je to špatné nebo že je to sračka, jde jenom o to, že “Seventh Swamphony” (a ono to vlastně platí i předcházejících nahrávkách Kalmah) je ten druh alba, které si pustím, bez problémů to poslechnu a tím to hasne, vůbec nic mi to nedá. Pak si to pro jistotu pustím znova, ale pořád nic, tak se nakonec radši přesunu o dům dál k hudbě, jež mě dokáže nějak oslovit. Kapela tam střílí jednu melodii za druhou (na můj vkus je jich až moc… nebo lépe řečeno není problém v jejich počtu, ale v tom, jak je Kalmah užívají, tahle přátelská severská melodika typická hlavně pro Finsko a Švédsko mě jednoduše nebere), formálně jim to opravdu šlape, ale když ta deska dohraje, nezbude ve mně nic jiného než pocit, že to znovu slyšet nepotřebuji. A to je špatně, protože fakt dobrá muzika by měla fungovat přesně naopak. A přitom jednotlivé songy jsou ve své podstatě docela pohodové a žádný z nich není špatný, tedy snad až na “Hollo”, kterou na rozdíl od svého kolegy nepovažuji za “sympaticky rozmáchlou”, ale za debilní. Kromě ní je zbytek “Seventh Swamphony” album na pohodu, ale i tak… když si vezmu, co jsem si z poslechu odnesl a že už si tu nahrávku s největší pravděpodobností dobrovolně už v životě nepustím, víc bodů dát prostě nemohu – a i tak jsem možná ze svého čistě subjektivního pohledu (klasicky za kazišuka) docela mírný…
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.