Datum: 31.8.2016 Místo: Praha, Zázemí Účinkující: Fokume, Kayo Dot

Toby Driver se vystupování v Praze vskutku neštítí. Důkazem toho budiž, že jen za loňský rok sem zabloudil hned dvakrát – poprvé se svou kapelou Kayo Dot po boku Botanist, ?Alos a tuzemských Nod Nod, podruhé pak v trochu komornějším prostředí kavárny Potrvá představil naživo svou sólovou tvorbu. Zatímco prvního vystoupení jsem byl účasten – a nutno dodat, že jím byl naprosto učarován – druhé jsem oželel. Tudíž mi komornější tvář tohoto amerického multiinstrumentalisty zůstala utajena. Nu, a neuběhl ani rok a zčistajasna na mě zpočátku měsíce vybafla zpráva – Kayo Dot přijedou opět do Prahy. Dávalo to logiku, na kontě mají nové album „Plastic House on Base of Sky“, i tak jsem byl celkem překvapen, jak si s tím koncertování dává nakvap. Každopádně, chybět jsem nemohl. Už jen proto, že jejich loňské dubnové vystoupení se nakonec v mém žebříčku vyhouplo na příčku koncert roku.

Nicméně navzdory tomu, že jsem naživo Kayo Dot před středečním večerem měl tu čest vidět, jistý punc tajemnosti si kapela zachovala. Nové album totiž je něco hodně jiného než desky, díky nimž jsem se ke kapele dostal. Pokud se zpočátku jednalo o něco, co by se dalo nazvat avantgardním jazz metalem, nyní se kapela posunula do klidnějších, baladičtějších vod, z nichž promlouvá víc darkwave, progrese a gotika. Mocně přibylo syntezátorů, naopak zmizely saxofony (což je teda z mého pohledu trestuhodné, ale kecejte jim do toho, hehe). Nicméně i přesto bylo vystoupení strhující; pravda, v porovnání s vybroušeným loňskem trochu rozpačitější, ale i tak moc fajn. Ale pěkně popořádku.

V multikulturním centru Zázemí jsem byl poprvé. Ani jsem nemusel dlouho hledat, stačilo nastražit uši a tóny ze zvukové zkoušky tuzemských industrial dronových improvizátorů Fokume, kteří se ujali postu předkapely, mě zavedly do příjemně oprýskané hospůdky s klubovým prostorem. Pravda, toto zvučení přilákalo i nějakého uniformovaného pána z vedlejší policejní stanice, ale zavřela se okna, dveře, intenzita se o špetku stáhla, a pokud vím, dál už problémy nebyly. Scéna se postupně připravovala – za pódium přibyl obrácený malovaný krucifix, který byl pak opatřen neonově svítící svatozáří. A lidé přicházeli. Ne moc, nějaké vyprodání, jak tomu bylo ve vile Štvanice, asi nehrozilo, přesto se především hlavní kapela večera dočkala obstojně početného a především pak vděčného publika. Po pár snahách ještě nějak trochu vylepšit zvučení konečně spustili Fokume.

A byli fajn, jejich zvukové koláže skutečně měly svůj tvar a postupně začaly naplňovat prostor a fascinovat posluchače. Složení basa, bicí, klávesy, trubka a spoustu mašinek na efekty tvořilo ideální souhru. Rituální, precizní a gradující. Někdy hřmotné, jindy meditující. Především – to nejpodstatnější – nenudící. Čas od času člověk viděl překvapené zbloudilé turisty a náhodné kolemjdoucí, jak nakukují do oken klubu (ano, to je také pro tenhle koncertní prostor specifické – má okna), co se to uvnitř děje za čáry, zatímco obecenstvo pečlivě zahloubané do specifické hudební performance sledovalo, jak kapela v oparu umělého kouře zhudebňuje svou dronovou modlitbu. Svítící kroužek pak jako pomyslná koruna. Ta však čeká až na své právoplatné majitele, kteří mají přijít záhy. Na Kayo Dot.

Scéna se přestavuje, svatozář zůstává. Času na pivko je bohatě. A po návratu nezbývá než čekat, až je poslední kus techniky zapojen a dozní poslední tóny zvučení. Nu, problémy se zvukem, především kláves budou vystoupení ještě značnou chvíli provázet. Ale upřímně řečeno, zas taková katastrofa to není. Kayo Dot jsou zatraceně přesvědčiví. Začínají „And He Built Him a Boat“ a možná působí ještě trochu rozpačitě, ale vše se srovná a atmosféra bude gradovat. Kapela personálně od minule prořídla, tentokrát na nás přišli zapůsobit ve třech. Vlevo rozměrný sympaťák Keith Abrams za bicími, uprostřed tahoun Toby střídající kytaru, basu a klávesy, vpravo kytarista Ron Varod. A stačili na to. Kapela své komplikované kompozice sází s naprostou jistotou a klidem, užívá si éteričnost, žene dopředu hřmoty – vyhrává melodie a ještě má čas si je užívat. Pohlcující. Nejsilnějšími momenty jsou psychedelicky temná „Gemini Becoming the Tripod“ a především pak závěrečná „Mortality of Doves“. Publikum chce přídavek, udýchaný bubeník gestikuluje, že už by to nedal. Takže konec.

Kayo Dot viděni podruhé, tentokrát v komornějším prostředí, v baladičtějším elektronickém hávu – zkrátka opět jiní, a přesto silní. Hudebníkům se opět podařilo solidní vystoupení a pochvala slouží i organizátorům, kteří se o kapelu pěkně postarali, v průběhu byli Kayo Dot neustále občerstvováni tekutinami. S technickými potížemi při zvučení se asi nic moc dělat nedalo, ale to byla vada v podstatě kosmetická.

Těžko říct, zda není současná tvář Kayo Dot takovým kompromisem mezi starou tváří kapely a Tobyho sólovou tvorbou, ale ono je to v podstatě jedno. Dokud to funguje… Vloni v dubnu byli ale jednoznačně víc – na jen o padesát korun dražší akci hráli po boku tří neméně zajímavých jmen, lepší skladby a mám dojem, že déle. Nu, i tak své účasti rozhodně nelituji. Kayo Dot se ukázali jako vyzrálá a progresivní kapela, která působí svobodně a zkrátka žije.