Kendrick Lamar - Damn

Kendrick Lamar – Damn

Kendrick Lamar - Damn

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 14.4.2017
Label: Top Dawg Entertainment / Aftermath Entertainment / Interscope Records

Tracklist:
01. Blood
02. DNA
03. Yah
04. Element
05. Feel
06. Loyalty
07. Pride
08. Humble
09. Lust
10. Love
11. XXX
12. Fear
13. God
14. Duckworth

Hrací doba: 54:54

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kendrick Lamar je dnes rapová superstar. Patří k nejúspěšnějším v rámci svého žánru a daří se mu i mimo něj. Přestože rozhodně nehodlám tvrdit, že mezi úspěchem v hudbením byznysu a kvalitou hudby existuje korelace (a tím méně kauzalita), Kendrickovi nelze upřít přinejmenším snahu přistupovat k věcem poctivě a alespoň trošku jinak než jeho současníci.

To však neznamená, že bych byl bezmezným obdivovatelem jeho tvorby. „Good kid, m.A.A.d city“ považuji za nesmírně povedený počin, který však těžko bourá hranice, zatímco následné ambiciózní „To Pimp a Butterfly“ je v mých očích obdivuhodné snahou jít o něco dál, kterou však zejména v druhé polovině desky ničí těžká nevyváženost skladeb. Jednoduše řečeno, s „To Pimp a Butterfly“ rozehrál Lamar velkolepou hru, v níž se mu chvíli extrémně dařilo, nakonec však na svou odvahu dojel a skončil tak jako mnoho gamblerů se štěstím tam, kde začal. Paradoxně lepší mi v tomto smyslu přišlo až dosud poslední „Untitled. Unmastered.“, které se sice technicky vzato skládalo jen ze skladeb a jejich útržků natočených a nevyužitých při přípravě předchozího alba, jenže právě zde se projevila vysoká úroveň materiálu, na niž Kendrick bezpochyby dokáže dosáhnout, bez neduhů, jimiž jeho donedávna poslední dlouhohrající deska trpěla.

Úspěch těchto dvou alb přinesl Lamarovi vedle nových fanoušků i nové kritiky, jejichž negativní publicita ho paradoxně vynesla mezi největší (přinejmenším americké) popové ikony. To nejspíše definovalo jeho vnímaní po vydání poslední řadovky a zásadně ovlivnilo jeho čtvrté album: na vrcholu popularity, s množstvím oddaných fanoušků, ovšem snadno přístupný útokům svých odpůrců.

„Damn“ je album až nečekaně přímočaré. Vše tomu nasvědčuje už letmý pohled: jednoslovné názvy skladeb, koncept (pokud to konceptem nazývat vůbec lze) zřetelný jen z letmého pohledu na tracklist a Kendrickův kukuč zpruzele zírající z obálky. Jednoduchost však přesáhla i do hudby samotné. Tam, kde „To Pimp a Butterfly“ stavělo stěny z nástrojové rozmanitosti a skladatelské hravosti, se „Damn“ vrací ke kořenům a jde ještě o něco dál: jednoduché beaty, jen pár výrazných prvků na píseň, žádná překvapení a díky tomu i solidní ucelenost. Možná i ve snaze přenechat pozornost hlavně textům se Lamar rozhodl svou produkci upozadit, což ovšem nejde na úkor promyšlenosti. Hudba je zde jednoduše proto, aby se na jejím popředí dalo rapovat, a pokud to přijmeme, je těžké za to „Damn“ kritizovat.

Produkční jednoduchost citelně kontrastuje s vokální rozmanitostí, každou skladbou se proplétá množství různých hlasů, zpěvem či rapem přispělo několik hostů i množství producentů a Lamar sám se svým hlasem jako obvykle pracuje ve snaze nalézt tu polohu, která ke skladbě sedne nejlépe či která dobře charakterizuje roli, již právě hraje. Ne vždy jsou to volby správné, například vysoký hlásek DJ Dahli„Loyalty“ je extrémně otravný (bohužel jsou podobné výstřelky docela časté), stejně jako počítačově zkreslený hlas Lamara samotného v „Pride“. Všeobecně však lze říci, že i díky této rozmanitosti je „Damn“ poměrně příjemné poslouchat v celé jeho délce i přes některé dílčí vady na kráse.

Velice se povedl úvod s jemnou melodií v „Blood“ i agresivní „DNA“, která řádně provětrá každý subwoofer. „Feel“ je jedna z nejsilnějších skladeb alba díky gradující intenzitě Lamarova hlasu, zatímco „Loyalty“ s hostující Rihannou představuje to nejlepší z „jemných“ stránek „Damn“ (byť se při chválení zpěvu slečny, jež mi dosud stále leží v uších svou stupidní písničkou o deštníku, cítím dosti nekomfortně). Nečekaně solidní je i „XXX“ s hostujícími U2. Údajně nejde jen o Bona, jenž si ve skladbě střihne krátkou a dosti nevýraznou sloku, nýbrž opravdu o celou kapelu, která se prý podílela na psaní písně. Bylo by troufalé tvrdit, že zde snad je styl irské legendy poznat, rozhodně však „XXX“ příjemně vybočuje ze zbytku desky.

Jednoznačný vrchol nastává však až téměř ke konci s nejdelší kompozicí „Fear“. Nejlepší je ve svém středu, kdy produkce jen rytmicky a hypnoticky opakuje primitivní beat a veškerá pozornost tak ulpívá na Lamarově nezkresleném hlasu a povedeném textu o boji se strachem. Skladbě neubližují ani poměrně dlouhé úryvky jakéhosi telefonátu v úvodu i závěru a některé její prvky, jako je třeba zbožné zvolání „god damn us all“ uvozující příjemnou basovou linku kousek před závěrem, jsou prostě bezvadné. Zde a bohužel pouze zde mám dojem, že Kendrick stojí u hranic žánru a alespoň symbolicky zkouší jejich pevnost.

Kendrick Lamar - Damn

Bohužel, někdy je „Damn“ vyloženě slabé jako třeba v případě přeslazené „Love“, nevýrazné „God“ či při zbytečně agresivním refrénu „Humble“. Zbytek skladeb je pak tak nějak v pořádku, ovšem pokud bych je měl postavit vedle čehokoli z „Good kid, m.A.A.d city“, jen těžko by obstály.

Jako celek je i přesto „Damn“ příjemné na poslech. Není to klenot Lamarovy produkce, je to dokonce spíše krok zpět než vpřed, ale po nevyváženém, ačkoli všemi milovaném „To Pimp a Butterfly“ je to zase jednou album, které není problém doposlouchat do konce. Přesto mohlo být lepší. Texty naznačují dosti odvážný koncept, mám ovšem dojem, že v tomto ohledu fanoušci připisují Lamarovi víc kreditu, než si zaslouží, a jeho textům vkládají mnohem hlubší významy, než jaké autor zamýšlel. Hudebně bych pak místy ocenil odvážnější rozhodnutí. Sečteno a podtrženo, „Damn“ je lehký nadprůměr, což je přeci jen méně, než jsme od současného nejúspěšnějšího představitele žánru zvyklí očekávat.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.