Kimaera - Solitary Impact

Kimaera – Solitary Impact

Kimaera - Solitary Impact
Země: Libanon
Žánr: atmospheric doom / death metal
Datum vydání: červenec 2010
Label: Stygian Crypt Productions

Tracklist:
01. Bloody Tourniquet
02. A Breath of Despair
03. A Silent Surrender
04. Solitary Impact
05. Holy Grief
06. In the Shade of Nephilim
07. All That I Am
08. The Taste of Treason
09. Of Wine and Woe
10. The Garden Tomb

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zcela jistě tím nejexotičtějším, co se představilo na letošním ročníku Masters of Rock, byla libanonská skupina Kimaera, velice zajímavá to záležitost, která nedávno pod značkou ruské firmy Stygian Crypt Productions vydala druhou dlouhohrající desku „Solitary Impact“, jíž se právě teď budeme věnovat.

Kimaera je především doomová kapela, přesněji řečeno doom/deathová, avšak to, co z ní dělá poslechuhodnou formaci, je lehký, leč všudypřítomný nádech orientu, který se prolíná každou její skladbu, díky čemuž Kimaera není jen dalším klasickým umíráčkem, jenž by si od zavedených veličin svého žánru bral více, než by bylo zdrávo, což však neznamená, že by se „Solitary Impact“ nepohybovalo v povětšinou pomalejších a atmosférou prodchnutých tempech. Libanonci sice občas dokáží deathově zahrozit, ale i tyto rychlejší výlety stále dýchají jistou melancholií a smutkem. Snad jedinou výjimkou budiž drtivá, čistě deathmetalově brutální úvodní pasáž videoklipovky „The Taste of Treason“.

Hojné zastoupení mají v muzice Kimaery klávesy, které – a za to kapele patří pochvalné a uznalé pokývání hlavou – nepůsobí nijak lacině, ale naopak v přesně odměřeném množství podporují atmosféru, či ji v některých případech samy dodávají. Za příklad nám může posloužit třebas „A Silent Surrender“, v níž klávesy v poklidných kouskách opravdu excelují (a zazní zde jen tak mimochodem i výtečně využitý ženský vokál), nebo taková „Holy Grief”, kde je klávesová linka opravdu hodně výrazná a patří mezi nosné nápady písně.

Co však hudbě Kimaery dodává absolutní šmrnc a je onou pověstnou třešničkou na dortu, jsou housle. V metalu opravdu nádherný nástroj, zvláště pakliže s ním skupina umí přiměřeně pracovat (což mimo jiné znamená ne to přehánět a cpát ho všude). Jsou to právě housle, které v mnoha případech dokáží jednotlivé kompozice nakopnout tím nejlepším možným směrem a dodat jim tu správnou doomovou šťávu.

Kromě již tří zmíněných kousků – „A Silent Surrender“, „Holy Grief“ a „The Taste of Treason“ – patří k stěžejním momentům „Solitary Impact“ jistojistě i dvě úvodní skladby „Bloody Tourniquet“ a „A Breath of Despair“. První jmenovaná je opravdu otvírák, jak má být – hned na začátek ukazuje, že tady se žádná druhá liga hrát nebude, a předvádí v plné kráse všechny hlavní atributy muziky Kimaery (což však automaticky neznamená, že by skupina vyložila hned zkraje všechna esa a po zbytek desky jen paběrkovala). „A Breath of Despair“ je pak možná tím nejpomalejším a nejvíce beznadějným (samozřejmě z hlediska obsahu, nikoliv provedení) songem „Solitary Impact“. Skvělý nástup s táhlou kytarovou melodií, pomalá houslová pasáž s čistým zpěvem a atmosférou jak noha, pak drtící dvoukopáková palba, která postupně slábne, přidávají se housle, aby to nakonec skončilo čistě klávesovou pasáží. Můj osobní favorit. Takto rozmanité a rozmáchlé jsou však v podstatě všechny na „Solitary Impact“. Žádné prázdné omílání tradiční formulky sloka-refrén-sloka-refrén, ale přesně ten „vypravěčský“ styl komponování, jehož si já osobně na hudbě cením. Ve výsledku skladby jako by „dýchají“, nikdy nekončí tak, jak začaly, žádné pětiminutové recyklování jednoho riffu a jednoho refrénu, nýbrž pěkně promyšlená a pro náročnějšího posluchače atraktivní struktura. Když nic jiného, alespoň člověk nemá tušení, co na něj Kimaera vybalí za pár vteřin, protože neočekávané přechody mezi drtivou rubanicí a houslovými či klavírními (popř. jejich kombinace) pasážemi jsou prováděny, jako by se ani nechumelilo. A při tom jim to kupodivu pořád drží pohromadě.

Přestože „Solitary Impact“ vzniklo v domácích podmínkách, zvuk je jako víno. Přímo vybízí k otočení volume hodně doprava a nechat svou reprosoustavu hezky vyřádit (a zároveň potěšit sousedy (smích)). Grafika je oproti tomu decentní, hezky udělaná a plně dostačující, ale na zadní kapsy kalhot to člověka neposadí.

Takže závěrem: „Solitary Impact“ za zkoušku určitě stojí. Dle mého skromného osobního názoru se jedná o hodně kvalitní hudbu, pro našince navíc okořeněná dávkou exotiky, která to celé z našeho pohledu činí do jisté míry i originální záležitostí. Na úplný konec bychom si ještě mohli dát porovnání novinkového počinu s jeho debutovým předchůdcem „Ebony Veiled“. Z tohoto souboje u mě vychází jako jasný vítěz „Solitary Impact“, přece jen se jedná o vyzrálejší materiál s výraznějšími skladatelskými nápady, čímž ovšem netvrdím, že by ani „Ebony Veiled“ nebylo hodno poškádlení vašich sluchovodů. Tak s chutí do toho!

Kimaera

P. S. Nedá mi to, abych si neodpustil jednu malou poznámku k hodnocení mého rozmilého kolegy Sedy a osvětlil vám naše zdánlivě rozdílné očíslování. Zatímco mně přirostla k srdci právě „Solitary Impact“, Sedovo ušní ústrojí holduje radši debutu, a tak pokud já bych „Ebony Veiled“ hodnotil velice silnou 6, kterou Seda dává albové dvojce, on by naopak první desku hodnotil osmičkou, kterou já dávám „Solitary Impact“. A co si z toho má nebohý čtenář vybrat? Celkem jednoduše z toho vyplývá, že Kimaera prostě hraje dobře, ale záleží na tom, jakou z jejích nahrávek člověk uslyší jako první :)


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.