Země: Austrálie Žánr: thrash metal / grindcore Datum vydání: 15.5.2015 Label: Agonia Records / Housecore Records Tracklist: 01. Anthem of the Advance Sinner 02. Need No Savior 03. Hell Comes Your Way 04. Like a Rat 05. Tomorrow Turns to Blood 06. Home Is Where the Gutter Is 07. Sick in The Head 08. Punisher 09. Reject 10. Dead Set Hrací doba: 34:35 Odkazy: facebook / twitter K recenzi poskytl: Agonia Records

Australští King Parrot letos oslavují pět let své existence a při této příležitosti vydali v květnu svou druhou řadovou desku „Dead Set“. Ačkoli jsem o existenci této party neměl až do nedávna nejmenší páru a první seznámení proběhlo až s ohlášením hostovačky zpěváka Matta Younga na poslední placce Soulfly, tak úplní zelenáči to nejsou, protože když už jsem si začal dělat rešerše o této kapele, jež ve své tvorbě kombinuje thrashovou intenzitu s brutálním grindem, tak jsem zjistil, že hned jejich debutová placka „Bite Your Head Off“ z roku 2012 nebyla přijata vůbec špatně, takže tím ve mně vzrostly očekávání od letošního zářezu, na nějž se teď spolu podíváme.

Od dob vydávání debutu se toho u King Parrot zas tak moc neudálo a pokud nepočítám výměnu za bicími, do nichž teď mládí Todd Hansen. Jejich hudba stojí na spájení thrashe s grindem, a přestože to může na první poslech znít jako docela jednoduchá variace již mnohokrát slyšených thrashových formulek v podání početné vlny mladých kapel, tak musím říct, že výsledek je překvapivě ucelený, vyrovnaný a hlavně je dobře poslouchatelný.

Asi tou nejdůležitější změnou spojenou s King Parrot od vydání prvního alba je fakt, že to tato pětice z Melbourne dotáhla do stáje vydavatelství Housecore Records (resp. Agonia Records pro evropský trh), které nezaložil a dodnes mu nešéfuje nikdo jiný než Phil Anselmo (Down, ex-Pantera), který se svou láskou k extrémnímu metalu nikdy netajil. To s sebou nese samozřejmě větší míru pozornosti, ale taky lepší podmínky pro vznik alba, což je jistě znát. „Dead End“ je oproti debutu vyhlazenějším, ale i navzdory čistší produkci, kterou si na své bedra vzal na starosti právě Phil Anselmo, se pánové posunuli k hutnějšímu a zabijáčtějšímu zvuku, jenž té jejich neurvale bruskovité tvorbě sedí.

Po technické a z papírového hlediska i té hudební stránce je „Dead End“ v naprostém pořádku, ale to hlavní, tedy jestli ty skladby mají dost kvalit na to, aby z posluchače vymlátily duši, to jsme si ještě neřekli. Nebudu z toho dělat drama, ale ano, mají. King Parrot se na svém druhém albu podařilo nadrtit materiál vskutku ničivý. Nic jiného taky od grindem načichlého thrashe čekat nelze, protože jakmile spustí krátké vály typu „Anthem of the Advance Sinner“ a „Like a Rat“, případně „Sick in the Head“, tak je jasné, že progresivně ladění posluchači tady nemají co hledat. King Parrot jsou sice technicky zruční hráči, o tom žádná, protože ačkoli se začne hodně často řezat do nástrojů hlava nehlava, tak to pořád má myšlenku („Tomorrow Turns to Blood“), ale přímočarost a zemitá brutalita je u „Dead End“ cítit na míle daleko, neboť hlavně o tohle borcům šlo. Zničit posluchače hned na první poslech.

Mně osobně se líbí delší písně, ve kterých se toho děje o trochu víc než třeba ve zmíněné „Anthem of the Advance Sinner“, jíž nelze v zásadě nic vytýkat, ale podobně laděná „Punisher“, případně “Tomorrow Turns to Blood“, která dělá vlastně totéž, jen lehce sofistikovanějším způsobem se změnami temp a chytřejšími kytarovými riffy v zádech, jsou vzrušujícím posluchačským zážitkem. Aby nebylo mýlky, tak ne všechny písně jsou jen pekelně rychlými výplachy, na „Dead Set“ se najdou i pomalejší, sludgem načichlé songy typu „Home Is Where the Gutter Is“ a titulní „Dead Set“ ze samého závěru. Obě jsou to písně, které si na předchozím albu nedokážu představit, protože to bylo přeci jen jednostranně orientované více směrem k jednoduchosti a zběsilosti, ale jestli někde vyplynula na povrch přítomnost v podobě Anselma a jeho láska k jižanskému metalu, tak jsou to právě tyto dvě kompozice.

Kdybych měl „Dead Set“ na závěr nějakým způsobem zhodnotit, tak převažují kladné dojmy. Po skladatelské stránce není album vůbec jednotvárně nudné, jak jsem se před prvním poslechem a po zkušenostech z debutu obával a děje se tak určitě i díky skvělé vokální práci Matta Younga, který častokrát zní, jako by byl na pokraji nervového zhroucení. Ovšem vychvalovat King Parrot za rozvíření stojatých vod thrash metalu, potažmo grindu, jak jsem kdesi vyčetl, mi přijde přehnané, protože řekněme si to na rovinu; kdyby si tuhle partu pod svá ochranná křídla nezval Phil Anselmo, těžko by se o ní mluvilo tak hlasitě jen na základě jejich hudby, která není špatná, to bych rád zdůraznil, ale v žádném případě to není takový revoluční zázrak. Nicméně, úspěch těmto borcům přeji, protože to, co dělají, dělají od srdce a se zápalem a na výsledku je to dost znát.