Země: Finsko Žánr: folk metal Datum vydání: 3.8.2012 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Kunnia 02. Tuonelan tuvilla 03. Rauta 04. Ruumiinmultaa 05. Petoeläimen kuola 06. Synkkä 07. Ievan polkka 08. Husky-Sledge 09. Dolorous 10. Uni 11. Metsälle 12. Sumussa hämärän aamun Hodnocení: Ellrohir – 7/10 H. – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Rok se nám s rokem sešel a už tu opět máme nové album Korpiklaani. Nevyšlo jim to za rok 2010, ale jinak v poslední době nemine rok, aby nás neoblažili novou plackou. Finská partička veselých alkoholiků se tím stala v metalovém světě proslulá, přestože frekvence jejich tvorby ani zdaleka nedosahuje takových borců, jako jsou třeba Amíci Njiqahhda, kteří byli schopni vyvplivnout tři novinky do měsíce. Zároveň však jejich tvorba obvykle nedosahuje ani dostatečné kvality. Protože zatímco od atmospheric-blackmetalového dua Njiqahhda jsem slyšel několik alb a každé z nich bylo něčím jiné a svým způsobem výjimečné, Korpiklaani, to je v podstatě pořád to samé. Ano, je to chytlavé a poměrně dobře se to poslouchá, ale kolikrát to člověka může bavit? Navíc skladby nebývají zdaleka tolik osobité a zapamatovatelné jako třeba u Sabaton, kteří u fanoušků, včetně mě, bodují také stále dokola stejnými zbraněmi. Poslední dobou jsem měl problém zapamatovat si z alb Korpiklaani víc než jeden song (a obvykle to byla ta “chlastací” typu “Vodka” nebo “Tequilla” napsaná účelově jako bezduchá hopsačka na pařbu při živáku). A asi není náhoda, že na koncertech často zní profláklé, avšak dostatečně známé a výrazné kousky z prvních alb.

Tak tomu bylo dřív a svým způsobem tomu tak je i po vydání desky “Manala”, ovšem přeci jen se zdá, jako by se alespoň nesměle zablesko na lepší časy. Že snad konečně kapela pochopila, že má na víc, než točit znovu a znovu dokola ten svůj “humpa-humpa” kolovrátek. Troufnu si bez větších výčitek napsat, že tu máme nejlepší album od časů “Tales Along This Road”, a že to už je nějakou chvilku a několik hodin nového hudebního materiálu.

Konečně mě deska Korpiklaani zase jakž takž baví, konečně zase rozeznávám alespoň některé songy od sebe, konečně bych zase snad i zvažoval investici do originálu – už proto, že se docela povedl coverart (alespoň na tohle si u Korpiklaani stěžovat nedá). Nevím, jestli se úplně potvrdily zkazky, které se mi donesly, o tom, že jde na poměry Korpiklaani o “temné” album, přijde mi, že nic zásadního se na projevu kapely nezměnilo (ne jako když třeba Cruachan, které jsem si pamatoval jako více méně veselou keltskou juchačku, vydali loni “Blood on the Black Robe”). Ale tentokrát to vypadá, že se hoši pochlapili a dali dohromady záležitost, která má hlavu a patu. Zda na to má vliv volba textových námětů, které by měly být “vážné” a čerpat inspiraci ve finské mytologii, těžko říct. Ale docela to funguje. Album je komplet ve finštině, ovšem existuje též verze s anglicky zpívanými texty v podobě bonusového CD.

Samozřejmě se nekonají nějaké divoké hudební orgie, při kterých by posluchači vylezly oči z důlků, bubínky z uší a jazyk padl z údivem otevřených úst na podlahu. Takový zázrak to zas není, ale vysílá to pozitivní vlny. Přinejmenším mě album neodradilo, abych ho velmi brzy štítivě odhodil, jako se to stalo u předchozích čtyř zářezů. Dovedu si naopak představit, že si ho budu ještě v budoucnu pouštět. Korpiklaani vlastní jednoduché a repetetivní hudební motivy, doprovázené houslemi a tahací harmonikou v různých obměnách, jsou stále tu. Povedla se například juchačka “Kunnia”, instrumentálka “Dolorus” nebo závěrečná “Sumussa hämärän aamun”, která se sice svými intenzivními kytarami bez folkového doprovodu Korpiklaani kolikrát úplně nepodobá, ale možná i proto si mě vcelku získala, hlavně v refrénu. Samozřejmě bych určitě v minulosti kapely našel lepší juchačky (co třeba “Happy Little Boozer”?) a lepší instrumentálky (“Pellonpekko”), ale v mizérii posledních let musí člověk brát to, co je.

Abychom se dobrali nějakého závěrečného verdiktu: pokud jste nad Korpiklaani už pár let zpátky zlomili hůl, tak vás asi novinka těžko přesvědčí. Pokud jako já patříte mezi latentní příznivce, kteří čekají na návrat starých dobrých časů prvních tří desek, vám “Manala” přinejmenším dává naději, že ještě není vše ztraceno. No, a zavilí fanoušci všeho, co Korpiklaani vydali a vydají, u vás není co řešit, snad jen utíkat zjistit si, kdy se tu kapela opět zastaví, aby vysypala svou nálož finského humpa-folku naživo. Možná bych zašel taky…

Další názory:

Korpiklaani mají z pohledu recenzenta jednu obrovskou výhodu – hodnocení na jejich nové album můžete napsat, aniž byste tu desku slyšeli, protože je to pořád dokola to stejné. Pro jistotu jsem si “Manala” přece jenom několikrát pustil, co kdyby náhodou, ale ne, žádné překvapení se nekoná. Pořád je to směska chytlavých a skočných songů, jeden jako druhý a všechny jak přes kopírák (a to už devátým rokem), fandové to kapele sežerou, koncerty se vyprodají, CDčka se rozeberou, firma si namastí kapsu, kapela taky, posluchači budou v alkoholovém opojení Korpiklaani opět vynášet do nebes, ale že je tahle finská šestice už opakovaně opíjí rohlíkem, to nikoho netrápí. Je pravda, že na “Manala” dali Korpiklaani dohromady zrovna songy, které nejsou až tak moc otravné jako obvykle (až na imbecilní přestřel “Rauta”), ale jinak skupina stále nenabízí něco zajímavého. Nemám s poslechem žádný problém, ale fungovat to může maximálně jako nenáročná kulisa k nějaké práci (soundtrack k opileckým kratochvílím v kotli pod pódiem jako plus neuznávám). To je asi tak všechno, co se k tomu dá říct… a za rok vám to u dalšího alba zopakuji ještě jednou… a za další rok znova… a za další…
H.