Země: Finsko Žánr: folk metal Datum vydání: 4.2.2011 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Louhen yhdeksäs poika 02. Päät pois tai hirteen [Peer Günt cover] 03. Tuoppi oltta 04. Lonkkaluut 05. Tequila 06. Ukon Wacka 07. Korvesta liha 08. Koivu ja tähti 09. Vaarinpolkka 10. Surma Hodnocení: Ježura – 6/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Každá nová deska Korpiklaani vzbuzuje emoce. V nemalém (a stále se rozšířujícím) táboře příznivců se otevírají lahve s nejrůznějším alkoholem a slaví se tak mocně, že to vypadá jako vizualizace některého z lihem čpících textů oslavované kapely. Na druhou stranu spousta recenzentů propadá depresím, protože musí znovu řešit problém, jak to okecat tentokrát. Ano, hodnotit Korpiklaani je úděl značně nevděčný, protože jejich tvorba vykazuje obdobné množství vývoje, jako hlavní zpravodajství Novy hodnotných informací. Tentokrát padl černý Petr na mě, takže vám přeji příjemnou zábavu. Repríza s pořadovým číslem 1001 právě začíná…

Status, který si Korpiklaani drží, pramení ze dvou zdrojů. Jejich hudba je zaprvé nenáročná, návyková a vysoce pařbotvorná a zadruhé se přísně drží jednoho mustru a jakékoli změny stylu a přístupu k věci nejsou žádoucí. Dá se jen stěží spekulovat, jestli by nějaké stylové osvěžení kapelu nakoplo, nebo naopak pohřbilo, takže pro hodnocení je třeba se omezit na hloubkovou analýzu prvního ze zmiňovaných faktorů. Hned první skladba dává dost vehementně najevo, že se rozhodně nedočkáme nějakých utahaných, pseudovýpravných cajdáků. Pěkně řízný rytmus, líbivé melodie, otvírák jak víno. Ve svižném tempu se pokračuje až do titulní skladby. “Ukon Wacka” ve slokách sází na melodii, která vyloženě evokuje náladu, panující okolo dlouhého stolu, který se prohýbá pod nezměrným množstvím jídla a pití, jehož konzumenti se, sedíc bok po boku a držíc se za ramena, svorně kývou do rytmu ze strany na stranu a nahlas prozpěvují. Svižnější refrén ale zase trochu přitlačí na pilu, takže o vyloženou uspávačku nejde. Vlastně celé album je dost svižné a energické, což je jedině k užitku. Dokonce i závěrečná “Surma” se z počáteční apatické houslové linky zvedne k až thrashovým pasážím.

Z předchozího odstavce je zřejmé, že co do skočnosti se novinka svým předchůdcům minimálně vyrovnává, jenže trochu horší je to s originalitou jednotlivých songů. Napočítal jsem celkem pět skladeb, které si rozhodně nespletu, z čehož u jedné (“Ukon Wacka”) to platí výhradně v rámci alba. To je na album, které čítá celkem deset skladeb, trochu málo. Částečně se tak naplňuje stinná stránka receptu na úspěch © Korpiklaani – fakt, že čím déle se tvoří to samé, tím zaměnitelnějšími se songy stávají. Na druhou stranu ti čtyři mušketýři nabízejí skutečně zapamatovatelné a chytlavé pasáže, které jim dost možná zajistí dlouhověkost. Až na singlovou “Tequila”, která si moje sympatie nezískala, jsou to totiž více či méně obstojné songy, i když se to přes jejich jednoduchost zdá být dost nepravděpodobné. Nade všechny musím vypíchnout vypalovačku “Lonkkaluut”, která mě proti všem předpokladům skutečně zvedla ze židle a naživo bych na ni byl ochoten velice významně zapařit.

Sečteno podtrženo, máme tu tři kvalitní skladby. Zbytek je pouze ucházející, ale neurazí, když člověk nehledá umění. Ale co si budeme povídat, Korpiklaani dělají hudbu, u které se dobře pije a na koncertech se na ni dobře paří. Nic víc, nic míň. Když pominu nulovou invenci, zbývá mi tu, chvála bohu, finsky zpívané, a na Korpiklaanské poměry silně nadprůměrné album, které jsem ochoten poslouchat i bez většího nátlaku, a to je v tomto případě úspěch. I přes slabší pasáže mě “Ukon Wacka” baví, a mám dojem, že to tak ještě dlouho vydrží. Věřte, že mě Korpiklaani vždy nechávali chladným, takže je to ode mě vlastně upřímná poklona. Hodnotit však musím (a vlastně taky chci) v absolutních měřítkách, takže to při tvorbě vlastního názoru prosím nechte na paměti…

Další názory:

Pokud jste někdy v minulosti slyšeli jakékoliv jiné album od Korpiklaani, nemá ani cenu vám popisovat, jak “Ukon Wacka” zní – zní totiž úplně stejně jako vždycky. Pokud se vám předchozí nahrávky Korpiklaani líbily, bude se vám líbit i novinka; pokud nelíbily, “Ukon Wacka” váš názor na kapelu nikterak nezmění. To je ve své podstatě vše, co potřebujete vědět. Na nějaký soustředěný poslech to není ani náhodou, ale jako kulisa k nějaké práci, při níž hudbu ani pořádně nevnímáte, to není zas tak hrozné. Některé skladby jsou o něco povedenější (např. “Koivu ja tähti“, videoklipózní odpichovka “Tequila” nebo “Päät pois tai hirteen” – ta je asi nejlepší, což je celkem paradox vzhledem k tomu, že se jedná o cover), jiné spíše plní roli vycpávek, ale celkově by se dalo prohlásit, že Korpiklaani si drží svůj standard. Komu ke štěstí stačí pár skočných odrhovaček, bude spokojen…
H.