Země: Česká republika Žánr: pop rock Datum vydání: 1.6.2015 Label: Universal Music Tracklist: 01. Každé ráno 02. Srdcebeat 03. Tak pojď hledat břeh 04. Přiznání 05. Otázky 06. Vysněnokrajina 07. Toužím 08. Mou vinou 09. Invaze 10. Ty a já Hrací doba: 41:20 Odkazy: web / facebook / twitter / bandzone

Barvitě a světově. Heslo, s nímž Richard Krajčo nastupoval v čele své sedmičlenné kapely Kryštof do studia, aby zvěčnili své sedmé studiové album „Srdcebeat“, jehož úkolem není nic jiného, než předčit skvěle přijatý „Inzerát“, je z výsledku znát. O předchozím albu by se dalo říct, že svým způsobem završilo éru, kterou na dosavadních albech utvářel typický Krajčův poprockový rukopis. „Srdcebeat“ je totiž pro Kryštof z určitého pohledu novým začátkem, respektive krokem do ne úplně probádaných území a jejich snaha otevřít se širšímu publiku (pokud je to v rámci našich končin vůbec možné) je z nového alba znatelná daleko víc, než tomu bylo na dosavadních počinech.

Kdo by to byl řekl, že kapela, která začala svou kariéru v 90. letech v Havířově a která prorazila před takřka 15 lety prostřednictvím otřesné „Lolity“, se postupem času stane na jednu stranu zřejmě tím úplně nejukázkovějším případem prázdnoty české mainstreamové hudby, avšak na druhou stranu asi nejlepším úkazem toho, že ten český rádiový pop rock se dá s jistou dávkou rezervy i u nás udělat na takřka světové úrovni.

Odhodím nyní averzi, již chovám k této kapele, protože jejich hudba mi prostě nikdy nepřišla ničím natolik zajímavá, abych se jí musel ve vlastním volném čase nějak obšírněji věnovat, ale soudě na základě nového alba bych se nebál přirovnat Kryštof až někam k britským uplakánkům Coldplay. Křiklavě barvitá nahrávka „Mylo Xyloto“ a poslední „Ghost Stories“ jako by stály Krajčovi modelem a nemůžu se zbavit pocitu, že právě do pozice Coldplay se Kryštof svou novinkou snaží tak trochu stylizovat.

Jestli to vypadá, že přirovnání v předchozím odstavci myslím jako pochvalu, tak opak je pravdou. Novinka je mi svou sluníčkovou náladou a snahou o vměstnání až tanečních rytmů do vcelku obyčejných odrhovaček se stupidními texty proti srsti. Pokud si tak „Srdcebeat“ postavím proti „Inzerátu“, tak dostává novinka slušně nařezáno, protože aniž by výtvor z roku 2012 byl mou srdcovkou, tak se mi líbil ten vývoj kupředu a třeba jen zapojení zahraničního producenta prospělo tvorbě Krajča a spol. ve všech ohledech a některé melodie díky košatým aranžím získaly zajímavý rozměr.

V tomto ohledu „Srdcebeat“ logicky pokračuje tam, kde úspěšný „Inzerát“ skončil. Myšleno tedy v rovině technického zpracování, protože novinku na rozdíl od prvních alb zdobí opravdu povedený zvuk. Oproti minulejšku znatelné upozadění kytar a zapojení většího množství syntezátorů ovšem podtrhuje už tak lacinou hudební náplň. Což o to, nic proti vývoji, ale ať se na mě nikdo nezlobí, že se mi nelíbí na ploše čtyř minut poslouchat pořád dokola jednoduchý beat a syntezátorovou melodii doprovázenou do nekonečna omílaným lyrickým výplodem „…můj srdcebeat jen pro tebe nechám znít…“. Sorry, ale to opravdu ne. Kryštof ty první singlové věci a titulní skladby nikdy moc neuměli a titulní píseň sedmé řadovky je toho zářným důkazem.

Ona takřka celá nahrávka je plytká a násilně líbivá, že opravdu nevím, co tím chtěl autor říci. Tedy, tuším, ale výsledek tohoto záměru je takový prdelně naivní, že opravdu povedených momentů se na „Srdcebeatu“ dávkovalo pomálu. Úvodní „Každé ráno“ je spolu s třetí „Tak pojď hledat břeh“ nejzajímavější asi v množství zapojených synthpopových aranží. Prvně jmenovaná je pomalejší a atmosférou velmi vlažná záležitost, jež mě ani střídáním poklidnějších slok s klenutým refrénem nezaujala. Bezduchý text to nijak nezachrání. To „Tak pojď hledat břeh“ je skočnější, rytmicky velmi výrazná písnička, na níž mě potěšil lehce bluesový kytarový „riff“ ve slokách, ovšem text, který víc než co jiné připomíná využívání programu na generování náhodných slov, tento moment solidně zabíjí.

Nejhloupější písní, již jsem při poslechu opravdu nemohl vystát, je „Vysněnokrajina“ s debilním textem. Já samozřejmě chápu, že cílem bylo vytvořit skoro až taneční píseň s ve všech ohledech pozitivní atmosférou, ale výsledek je k zblití. Dvojice „Otázky“ a „Mou vinou“ spolu s baladickou „Toužím“ jsou takové nenápadné songy, že kdyby měl „Srdcebeat“ víc položek na finálním seznamu skladeb, tak velmi snadno zapadnou. Při počtu deseti kusů se to říct nedá, ale pořád se nejedná o písně, u nichž bych byl odvařený. Na „Mou vinou“ se mi líbí příjemně zvonivá kytara a věřím, že tohle bude jeden z příštích hitůvek kapely, protože zpěvná vokální melodie bez textu v samém úvodu, jež mi připomíná zmíněné Coldplay a která se bude na koncertech halekat ve velkém, je rozhodně jedním z nejsnáze zapamatovatelných motivů nahrávky.

Výčtem skladeb se pomalu a jistě přesouvám k tomu opravdu pozitivnímu, co lze na „Srdcebeat“ najít. Upřímně přiznávám, že mě překvapila závěrečná „Ty a já“, která se spolu s „Přiznáním“ a „Invazí“ stala asi nejposlouchatelnější písní alba, což je věta, jež by mě při prvním vyslechnutí závěrečné balady z rádiového éteru v životě nenapadla. Melancholická nálada, piáno a letmé smyčcové aranže v pozadí spolu s klasicky neměnným Krajčovým výrazivem není na první poslech žádná výhra, ale slušný text a opravdu povedená atmosféra dělají z této písně můj personální vrchol „Srdcebeatu“. „Přiznání“ je jediná píseň, kde k sobě Krajčo pustil nějakého vokálního hosta, jímž se stala talentovaná zpěvačka Lenny, jež v pro ní netypické češtině a se svým charakteristickým nakřáplým hlasem nechala Krajča daleko za sebou. Povedený duet. Je sice zachraňován charismatem hostující zpěvačky, ale proč ne.

Nejzajímavější kompozice se skrývá v závěru desky a nese název „Invaze“. Rytmicky opět výrazná věc v takřka tanečním rytmu s velkým množstvím dechových nástrojů je správně bláznivá a energická. Navíc, letmý nádech ska nálady v refrénu je překvapením, které se Kryštofům opravdu povedlo, až je škoda, že takových momentů není na desce více.

Víte, už dlouho se mi recenze nepsala tak těžko. Tohle je vlastně její druhá verze, protože ta první vypadala spíš než alespoň vzdáleně seriózní text jako snůška nenávistných hesel směrem ke kapele a jejímu frontmanovi v tom stylu, že album jako takové je prostě sračka jen proto, že jsou to Kryštof. A přestože se předchozí text značně změnil, tak si i nadále stojím za tím, že „Srdcebeat“ je špatné album, kterému chybí ucelenost a jasná myšlenka.

Takhle je to prostě a jednoduše za profesionálním obalem skrytý blábol, jenž těch několik povedených momentů nemůže zachránit. Samotnou formou, jakou se Kryštof na novince vydali, mají možná nakročeno k tomu, aby si jich všiml nějaký zahraniční vizionář a ukecal je třeba i do té angličtiny, jež by vzhledem k lyrickému střevu zpěváka, kytaristy a hlavní persóny nemusela být krokem špatným směrem, ovšem jestli je tato snaha otevřenosti širším masám správná, to si doplňte sami. Já osobně si myslím, že forma, kterou předvedli Kryštof na „Inzerátu“, kde byly kytary stále ještě jedním z hlavních instrumentů a povedlo se jim složit několik velmi dobrých hitů bez takového množství lacině diskotékových nálad, jim slušela více.