Kvelertak poster 2013

Kvelertak, Årabrot

Kvelertak, Årabrot
Datum: 7.10.2013
Místo: Praha, 007
Účinkující: Kvelertak, Årabrot

Pondělí večer pro nás nachystal norské výrostky Kvelertak za doprovodu poskládaného z dalších dvou kapel norské scény – Gerilji a Årabrot. První jmenované snad ani není třeba nijak výrazně představovat, předpokládám, že většina z našich čtenářů o nich alespoň jednou slyšela nebo četla – přinejmenším v naší recenzi na jejich letošní fošnu “Meir”. To ovšem nejspíše neplatí pro zbytek line-upu, který pro mě byl velkou neznámou. Ačkoliv jsem se zapřísáhl, že si seženu alespoň ukázky, ať mám představu, na co to vlastně jdu, nakonec jsem se zasekl na poctivém opakování dvou alb Kvelertak a rozhodl se, že neznámá jména nechám předvést, co v nich vlastně vězí. Nutno přiznat, že to taky tak docela nevyšlo.

Začínalo se v sedm, na místo konání jsem však díky pracovním povinnostem lajdácky dorazil až na půl devátou. To už první Gerilja dávno dohrála (snad příště, hoši) a z prostor strahovské Sedmičky se ozýval zprvu neidentifikovatelný bordel, který se před pódiem ustálil na poměrně těžko zařaditelné žánrové směsce, kterou nás ctili další Norové, Årabrot. Narváno bylo doslova k prasknutí, lidé stáli, kde se dalo, a kdyby jich tam bylo ještě o něco víc, nejspíš by stáli i lidi na lidech, takže jediné, co jsem z kapely viděl, byla frontmanova beranice zaopatřená párem volských rohů. Mnohem zajímavější než mizerný výhled byla samozřejmě hudba, kterou bylo bez problémů slyšet úplně všude, dokonce i zvuk byl na velice dobré úrovni. Zasviněný, hlučný rock opepřený trochou dalšího bordelu v podobě blackových výjezdů a několika téměř sludgových momentů, dokázal dělat s posluchačem divy, obzvlášť když zpěvák začal do mikrofonu zbůhdarma vřeštět a všechno kolem přestalo hrát. Škoda, že tahle hudba na mě má za střízliva spíš introvertní účinky, kdy mi bohatě stačí moje hlava a tělo nepožaduje obvyklou dávku šťouchanců do žeber, nicméně jsem rozhodně nebyl sám, kdo spíše příhlížel (pokud mohl) a poslouchal. Ač hádám, že většina přítomných vcelku pochopitelně šetřila síly na vrchol večera, který se ukázal být ničím jiným, než naprosto zničujícím. Zhruba čtyřicet minut, které jsem zhlédl, ve mně zanechalo velmi dobrý dojem, je tedy velmi pravděpodobné, že se po Årabrot ještě poohlédnu. Takovéhle šílenosti totiž docela můžu, a pokud budou znít na desce alespoň z poloviny tak hlučně jako naživo, pořád to bude dobrý flák hudby.

Přestávka a s ní akutní potřeba vypadnout na čerstvý vzduch. Zimě s žízní lze však jen těžko vzdorovat, takže většinu přestávky jsem i přes nechutnou vydýchanost strávil v klubu a čekal na hlavní hvězdu. Sextet Kvelertak se objevil na podiu záhy, akorát ve chvíli, kdy jsem si začínal vyhlížet nějakou příhodnou pozici, ze které by bylo dobře vidět a zároveň mi v ní nějaká dobrá duše nevyrazila pivo z ruky. A pánové se ani nemuseli příliš snažit, aby dostali publikum do varu. Ono vlastně stačilo jen začít hrát a už při první písni začal kotel pěkně vřít. A že po pár skladbách už bylo pěkně horko – doslova. V malém prostoru se i zbytky vzduchu vydýchaly dřív, než člověk řekne Norsko, a to ani nemusel vynakládat nějakou snahu, aby byl zlitý potem od hlavy k patě. Bohatě stačilo podupávat nohou do rytmu. I přes šílené podmínky, pro které se mi tak trochu srabácky do kotle nechtělo, jsem v něm nakonec chtě nechtě skončil. Ono to vlastně ani nešlo jinak, protože nepařit na Kvelertak, to není nic jiného než vyhozené peníze za vstup. Ne, že by se jejich hudba neposlouchala dobře, to vůbec ne, ale promarnit potenciál energie, ten neskutečný náboj, který kapela dává do publika, za to bych si sypal popel na hlavu ještě hodně dlouho. A že to byl kotel se vším všudy. Vzduchem poletovalo kde co, od vlasů, přes fanoušky, kteří korzovali publikem sem a tam, unášeni lesem rukou, až po frontmana (tedy, doufám, že to byl on, občas mi přišlo, že není tak docela jasné, kde končí publikum a kde začíná kapela). Sic jsem po třech skladbách poněkud vyčerpán usoudil, že loktů pod žebry a otisků bot na obličeji bylo na jeden večer dost, rozhodně nelituji, ačkoliv si zpětně říkám, že jsem tam mohl vydržet ještě o nějakou tu skladbu navíc. Na druhou stranu, být tam ještě o něco déle, nejspíš to s mojí kostrou sekne.

V setlistu samozřejmě nemohla chybět žádná ze čtyř klipovek a nechyběla ani žádná další vypalovačka (tedy, chyběla, ale zkuste si na koncertu přehrát dvě desky za sebou), jmenovitě třeba “Nekrokosmos” nebo “Ulvetid”. Skvělý moment přinesl refrén “Bruane Brenn”, kdy si většina z té klidnější části publika s kapelou sborem notovala. A i když zrovna tahle jedna je od Kvelertak moje oblíbená, takže mi bylo jasné, že z ní budu nadšený ať se děje, co se děje, skvělých momentů se událo během koncertu tolik, že je nemožné si je všechny zapamatovat a podělit se o ně. Není náhodou, že všechny songy, které vytahovali Kvelertak během večera z rukávu, jsou snad přímo předurčené živému přednesu, během nějž se jejich síla projevuje naplno a mnohokrát silněji, než je tomu na desce. Ostatně, podle toho to také v Sedmičce vypadalo. Zhruba hodinu a čtvrt dlouhý set nabitý energií od začátku do konce, který, pokud jste se dostali do správného bodu varu a rozpoložení, vám nedal vydechnout. Nejspíš i proto, že vám neustále něčí lokty tlačily vzduch ven z plic, ale vem to čert. Myslím, že nikdo na Kvelertak nepřišel za tím účelem, aby odcházel domů jak nažehlený panák. Jestli mě něco ale vyloženě odrovnalo, byl to přístup kapely. Pánové si na nic nehráli, nebáli se kontaktu s fanoušky, ani příjemně civilního vystupování. Pokud si něčím mohli vydobýt můj respekt, pak právě tímto. Navíc se i přes stísněné prostory snažilo všech šest hudebníků nestát na jednom místě jako solný sloup a nutno podotknout, že i to se jim docela podařilo.

Moje první setkání s touhle partou dospělých puberťáků tak dopadlo na výbornou. Atmosféra byla skvělá, nejen díky kapele a publiku, ale i díky výběru klubu, který svojí komorností přímo nahrává úzkému kontaktu mezi kapelou a fanoušky. V závěru musí jít chtě nechtě všechny zápory jako sem tam zahulený zvuk a nesrozumitelnost kytar stranou, protože jestli si tenhle punk budu moct ještě jednou zopakovat, budu jen rád. A Kvelertak rozhodně mají co překonávat, protože tímhle koncertem si nastavili laťku zatraceně vysoko.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.