Země: Norsko Žánr: crossover / heavy metal / black’n’roll Datum vydání: 13.5.2016 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. Dendrofil for Yggdrasil 02. 1985 03. Nattesferd 04. Svartmesse 05. Bronsegud 06. Ondskapens galakse 07. Berserkr 08. Heksebrann 09. Nekrodamus Hrací doba: 47:07 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Kvelertak ej kej ej “norský Kabáty” snad netřeba našim čtenářům obšírně představovat – severský sextet si za necelých deset let existence stihl vybudovat slušné renomé nejen ve světě, ale i v naší kotlině. Aby ne, nebezpečně nadupaný crossover rokenrolu a hardcoru, navrch řízlý blackovým bzukotem na eponymním debutu katapultoval kapelu z nuly na výsluní scény, což vyneslo i pár hezkých hudebních cen. Druhá řadovka „Meir“ pak o tři roky později jen potvrdila sílu, kterou je tahle smečka schopná do svých skladeb vložit, aniž by, snad s výjimkou „Bruanne brenn“, zaváněla lacinou hitovostí. U mě se však Kvelertak zapsali především jako výborná koncertní kapela, jejíž desky, jakkoliv výborné, jsou oproti živým vystoupením, jež kypí takovým přebytkem energie, lehkosti a hravosti, že jim lze ve faktoru pařby jen těžko konkurovat, pořád tak trochu slabý odvar.

Na této skutečnosti nic nemění ani třetí zářez v podobě letošní desky „Nattesferd“. To jsem ovšem ani neočekával. Co jsem naopak očekával po dvou albech, která ve své podstatě nebyla až tak zásadně odlišná, byla změna, protože do třetice všeho dobrého a zlého by bezstarostný a hravý mix přece jen mohl ztrácet dech. A nutno říct, že úkrok stranou je slyšitelný na první poslech – v duchu klipovky „1985“ se Kvelertak vydali o třicet let nazpět přímo do minulosti. Norové po svém zpracovávají rockové hvězdy té doby, proto se v na albu setkáte tu s ozvěnou Judas Priest, tu s reminiscencí Van Halen, Kiss, Black Sabbath či některé z řady dalších, s nimiž se váže i charakteristické nazvučení. Ostré hrany jednotlivých nástrojů vzaly za své stejně jako Kurt Ballou z produkce, kterou si kapela za dozoru Nicka Terryho tentokrát obstarávala sama. Zvuk se přesunul od nabroušeného hardcore punku o nějakých třicet let nazpět – otupené výšky kytar, zvýrazněné basové linky a celý výsledek rozmáznutý lahví skotské (sami si doplňte, zda obsahem či formou) jak zákon káže. Navzdory ostentativnímu odfláknutí, špinavosti a přehulenosti (nebo spíš právě proto) však produkce z tvrdosti a přirozenosti neslevila, pročež jsou skladby stále docela (ne)slušná tancovačka. Jen řízný candrbál vystřídaly rockové hymny a neřízená pařba v garáži.

Stručně řečeno je „Nattesferd“ retro jako řemen, nicméně je to tvrzení až příliš zkratkovité. Svůj cit pro používání již tisíckrát slyšeného ve zcela nových konotacích a za příměsi svého charakteristického rukopisu neztratili Kvelertak ani tentokrát a díky delší stopáži písniček (jichž je tentokrát pouze devět) se otevřel větší prostor pro jednotlivé kytarové linky, což je zároveň pozitivum i úskalí. Trojice kytar se skvěle doplňuje a výsledkem jsou bohaté kompozice, u nichž se člověk obvykle nenudí. Záběr kapely zůstává stále dost široký a Kvelertak ví, kdy přitvrdit na pilu, aby se to stadiónové halekání (v případě Erlenda Hjelvika spíš řvaní) nepřejedlo. Ne vždy se to ale daří tak, jak bych si představoval, a místy nahrávka nebezpečně zavání stereotypem a opakováním. Tomu nahrává i skutečnost, že na rozdíl od „Meir“ je deska mnohem vyrovnanější a okaté hitovosti se vyhýbá, takže silnější skladby drží vysokou laťku, kterou nic nepřečnívá, pouze jí některé songy místy nestačí.

S tím souvisí i skutečnost, že „Nattesferd“ zdaleka nefunguje na první dobrou. Zabralo mi několik poslechů, než jsem se do fošny dostal, a našel momenty, jež stojí za poslech – celkový feeling a zvuk je skutečně dost odlišný a pro kapelu typická nadsázka se tentokrát projevuje trochu jinak a jinde, než je na předešlých počinech zvykem. Obecně bych se nebál říct, že je album mnohem více vyzrálé a uváženější než jeho předchůdci (alespoň do chvíle, než člověk začne ládovat ujeté texty do překladače). Díky důrazu na tradiční heavy metal a rokenrol působí v dnešní době trochu usedle a fotrovsky, nevytahuje svoje trumfy na požádání a člověk si je zkrátka musí najít sám… čímž mě kapela takové pověsti upřímně překvapila.

I přes pár unavenějších částí mě ale placka baví, a ačkoliv vítězí spíš skladby kratší a energičtější, snad v každé se najde pasáž, která za to stojí. Hymnická „1985“ je jako dělaná na velká pódia, „Svartmesse“ zase šlape jako švýcarské hodinky. Následující „Bronsegud“ je zhmotněnou vidinou kotle a závěrečná houpavá „Nekrodamus“ (Zombie Nostradamus? To jako vážně?) je výbornou tečkou. Na druhou stranu, kdyby tahle deska shodila nějakých deset minut stopáže, rozhodně by to přidalo na intenzitě a zredukovalo objem vaty takřka na nulu. „Ondskapens galakse“ působí vůči ostatním songům snad až příliš fádně, titulka „Nattesferd“ zase zbytečně genericky, jednoduše… a nemám zrovna potřebu poslouchat něco, co jsem v podání Kvelertak slyšel bezmála stokrát. Ani devítiminutový moloch „Heksebrann“ si v mých uších svoji délku obhájit nedokázal, jakkoliv světlé momenty rozhodně má – ženský zpěv doplňující v refrénu Hjelvika je příjemné zpestření a střední část je skvělá.

Závěr? Chtělo by se mi říct, že „Nattesferd“ je bezchybné noční dobrodružství, a tím to uzavřít, nicméně závěr předchozího odstavce mi to trochu kazí. Podstatné však je, že Kvelertak nezůstali dřepět na jednom místě a svůj typický rukopis posunuli do trochu jiných vod, přičemž se zvládli vyhnout zbytečnému opakování sebe sama – snad jen s výjimkou titulní skladby. Celek je na jedné straně svébytným dílem, na straně druhé pak fešným tributem 80. létům a jejich hudbě – byť tak trochu na steroidech – aniž by si obě tyto charakteristiky odporovaly. Deskou prolíná přirozenost, uvěřitelnost a uvolněnost, a i když mě „Nattesferd“ na prdel zdaleka neposadilo, poslouchá se příjemně a coby svižný podmaz pro takřka jakoukoliv činnost vyžadující energii mě baví. Nehledě na to, že pokud bych měl vyjmenovat kapely, z jejichž alb prýští nakažlivá radost ze samotného hraní, Kvelertak bych musel po zkušenosti s touhle nahrávkou zmínit alespoň dvakrát.

---

Druhý pohled (Kaša):

Asi netřeba připomínat, že krom debutu je třetí album tím nejdůležitějším albem pro kariéru dané kapely. Právě s třetím albem se obecně usuzuje, zda má skupina potenciál na to, aby fungovala dál, v ideálním případě dokázala přerůst zástupy svých souputníků a úspěšně vyčnívala z davu, což by měl být cíl pro každou hudební partu. Být rozpoznatelný a najít si svůj ksicht. Cesta posluchačů k jejich tvorbě pak bude mnohem jednodušší. Pro norskou pětici Kvelertak byl v tomto ohledu debut „Kvelertak“ velmi úspěšným počinem. Komerčně se jednalo o trefu do černého, a přestože se z hudebního hlediska jednalo o takový pomalejší hardcore, jenž se občas zamíchal s blackovou špinavostí, tak se o Kvelertak začalo dost mluvit.

Druhé „Meir“ bylo pořád dost silné album, a i když jsem jej v době vydání lehce nadhodnotil, tak v kontextu trojlístku alb, jejž letos doplnila novinka „Nattesferd“, je to placka, která se nijak neztrácí. A totéž platí vlastně i aktuální placce. Otázka, jestli „Nattersferd“ na své předchůdce navázalo, je částečně zodpovězena. Nijak nevybočuje z cesty vyšlapané předchozími alby, a dokonce se odvážilo k nějakému tomu kroku do strany a vydat se na území ne zcela probádané. Mám tím na mysli hlavně roztahanou „Heksebrann“, která si vzala něco málo z tvorby sedmdesátkových rockových skupin, a přestože Kvelertak ponechali výsledku současný a svěží vzhled, tak je to jeden z momentů, při němž mi spadla brada.

Úvodní „Dendrofil for Yggdrasil“ naproti tomu láká svým silným blackovým feelingem, z nějž Kvelertak neuhnou až do konce její hrací doby. Další skladby už jsou podstatně méně ostré a pro neznalého posluchače méně odpudivé, takže se připravte na hitovky „1895“, titulní pecku, která šlape znamenitě, nebo pomalejší skoro-baladu „Ondskapens galakse“. Je fajn, že se stopáž opět zastavila někde na hranici klasické tři čtvrtě hodinky, protože je to tak akorát, aby nezačalo „Nattesferd“ jako celek nudit. Ke cti Kvelertak slouží i to, že mimo slabší „Svartmesse“ je jejich třetí počin vyrovnaný a zábavný, takže ve své podstatě je vše tak, jak má být.

Není to už taková prdel a šok, jako byl svého času eponymní debut, ale to ubírá „Nattesferd“ jen malou část kreditu. Za mě příjemná nahrávka, která splnila veškerá moje očekávání, a co je hlavní, tak navázala na dvojici povedených předchůdců. V tomto tedy Kvelertak svou misi jménem „třetí album“ splnili na jedničku a nenechávají nikoho na pochybách, že by jejich dosavadní zlaté vavříny neměly být výsledkem jejich vlastní píle a schopností složit dobrou desku.

---