Kylesa - Exhausting Fire

Kylesa – Exhausting Fire

Kylesa - Exhausting Fire
Země: USA
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 2.10.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Crusher
02. Inward Debate
03. Moving Day
04. Lost and Confused
05. Shaping the Southern Sky
06. Falling
07. Night Drive
08. Blood Moon
09. Growing Roots
10. Out of My Mind
11. Paranoid [Black Sabbath cover]

Hrací doba: 45:11

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Za vlahé noci za mnou přišla žena. Vysoká, vzhledu urozeného, jazyka vznešeného. A pravila: „Jeď za velikou vodu. Jeď tam, a uzříš města veliká, a v nich dávné kulty, jejichž sláva bahnem se po kolena brodí, a mazlavý hnus, co pleťovou masku užívá.“ Tedy, zrovna takhle to kněžna Libuše neřekla, ale určitě by bývala byla, kdyby žila tady a teď a ujížděla si na psychedelických žánrech kytarové hudby. Kdyby po mně někdo chtěl zmínit jen jeden z kultů, nevybral bych, a stejně tak kdybych měl hovořit o aspirantech na tento status, neb jejich zástup až k obzoru sahá. Doufám tedy, že se dnes nebudu cítit příliš provinile, když tak v dnešní recenzi učiním.

Kylesa sice (alespoň v mých očích) není kultem, jakkoliv k němu mnohdy nemá daleko. Že kvalitou parta ze Savannah nikdy výrazně nestrádala, o tom se snad netřeba hádat, ale i když se pohybuje v žánru téměř patnáct let a našla si polohu pro ni naprosto charakteristickou a snadno rozpoznatelnou, vedle protřelých veteránů jí stále cosi schází. Energickou směsici stoneru se sludgem poháněla dvojice bicích, přičemž jí skrz naskrz prostupoval odér psychedelie a sem tam i hardcorová nasranost. Síla skladeb se, pravda, mnohdy projevila hlavně živě, ale i z alb to byla šupa. To se ovšem začalo měnit s předloňskou deskou „Ultraviolet“. Kapela po letech běsnění ubrala plyn, dala více prostoru rockovějším polohám, obrazotvornosti a výletům do dálek zdrogovaného nitra lidské duše. A tak nějak jsem očekával, že na novince „Exhausting Fire“ tomu nebude příliš jinak – i proto, že početný ansámbl se zredukoval na pouhou trojici.

„Crusher“ na úvod klopí kýbl bahna rovnou do cesty, nicméně brzy zjemní do zhulenějších poloh, které efektně střídá s poctivým kytarovým náhulem. Zastřený vokál láká posluchače a valivé riffy jej připravují na to, co jej v následující tři čtvrtě hodině čeká. Již na první poslech je znát, že Kylesa čím dál umněji a pečlivěji nakládá s atmosférou, kterou postupně buduje a nenápadně vtahuje posluchače, jako by se nic nedělo. Jen dva prstíčky strčíme, hned zase půjdeme, a než se člověk naděje, zjistí, že je po kolena v bahně a nezmůže s tím nic. Uvíznout v osidlech téhle tříhlavé hydry skutečně není těžké, a rozhodně to není ostuda, jakkoliv mám dojem, že právě díky absenci buldozeru či alespoň decentního bagru, kterým by válcovali nebohá sluchová ústrojí, může být obtížnější do nového materiálu proniknout.

I já se prve mírně překvapeně ptal sám sebe. „To je vážně všechno? Víc už tam nedali? Neschovali kus alba pod koberec?“ Ne, opravdu ne. Hudba na ploše rovných 45 minut prostě jen chce čas. Je barvitá, rozmanitá, ale i navzdory tomu místy snad až příliš monotónní a unylá. Ne moc, ale dost na to, abych se nebál tnout do živého a třeba cover Sabbathovské klasiky „Paranoid“ přilepený na závěr alba s klidem vystřihl. Naopak, jindy mám dojem, že jsou některé skladby trestuhodně krátké, skoro až nedokončené, přičemž třeba goth rockem nasáklá „Moving Day“ by zasloužila pořádně rozvinout.

Samozřejmě, Laura a její (dva) tygři za to umí pořád vzít, a když se do toho opřou, stojí to za to, osobně mám ale dojem, že „Exhausting Fire“ se víc staví do role vábničky a čeká, až ji posluchač přijde na kloub sám, namísto toho, aby jej jedním energickým úderem do strun smetla ze stolu. Éteričnost převažuje nad živelností, vzduchem se line zasněný opar utkaný z lehkých drog a zemitá vůně. Nikdo nikam nespěchá, a vlastně ani nemá kam spěchat, protože čas se zastavil někde změnami temp, rytmickými přechody a střídáním hutných riffů s klidnými party, které přímo vyzývají k tomu, aby člověk trochu ohulil volume, zapadl do oblíbeného křesla a užíval si totální chill.

Laura zpívá víc, než Phillip řve, což mi sedne. Spíš než čistota zpěvu rozhoduje úžasná barva hlasu, čímž podporuje náladotvorné kytarové výjezdy a vyhrávky. Nejvýraznějším klenotem je nepopiratelně houpavá „Shaping the Southern Sky“, od sklepa až po půdu načichlá jižanským zvukem, která se během šesti minut stihne přelít v atmosférickou laskominu podpořenou tribal perkusemi a syntezátorem a zase zpátky. Jedním dechem ale nutno dodat, že většina alba až na vzácné výkyvy nijak zvlášť nezaostává, byť se, jak bylo naznačeno výše, najdou slabší písně. Když „Exhausting Fire“ pojmu optikou předchozí tvorby, návaznost na předchozí „Ultraviolet“ je zcela očividná a musím uznat, že více povedená, snad právě díky důrazu na atmosféru.

Nicméně minulost nelze zapřít a bahnité, energií napěchované desky v čele se „Static Tension“ chtě nechtě vybízejí ke srovnávání – nutně zbytečnému, protože porovnávat současnou Kylesu s tou, která je na hony vzdálená té, která brázdila pódia před nějakými pěti, šesti a více lety, je totéž jako porovnávat, jestli jsou lepší jablka nebo koblihy s nugátovou polevou. Kylesa nepřešlapuje na místě, což je samozřejmě dobře, a „Exhausting Fire“ mě baví i navzdory skutečnosti, že v jejím rámci kapela trochu tápe kolem sebe a hledá, kudy se vrtnout dál. Takže ano, mohlo by to být lepší, ucelenější a dotaženější, ale na druhou stranu by to nebyla Kylesa, kdyby hudebně neměla co nabídnout, což mi ve spojení s omamnou atmosférou ke spokojenosti bohatě stačí. Zároveň je však nutno přidat k současné identitě kapely i otazník, který se vznáší nad příští nahrávkou a obecně směřováním kapely. Nezbývá tak než doufat, že se mu dostane adekvátní odpovědi.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.