Datum: 28.9.2015 Místo: Praha, 007 Účinkující: La Luz, Rumblemen

Dnes nebudu report zdržovat nějakým sáhodlouhým okecáváním a jen v rychlosti pro ty, kteří nemají představu, zmíním, oč v případě téhle skupiny běží. La Luz je čtyřčlenná zámořská formace, jejíž sestavu tvoří samé holky a jejíž hudba se pohybuje kdesi na průsečíku mezi indie popem, indie rockem a surf popem. Na kontě aktuálně mají dvě dlouhohrající desky, přičemž ta první, „It’s Alive“, je dva roky stará a ta druhá s názvem „Weirdo Shrine“ je naopak docela čerstvá, jelikož vyšla letos v srpnu. A právě v rámci turné na její podporu se La Luz zastavily také v Praze na Strahově.

Abych řekl pravdu, nemám moc velkou představu nebo dobrý odhad v tom, jak jsou na tom La Luz s věhlasem, ale asi to zas až tak špatné nebude, protože přinejmenším v Praze byl klub docela plný. Jasně, můžete říct, že Sedmička je tak malá, že vypadá plně pomalu i při dvaceti lidech, ale tohle nebyl ten případ, jelikož návštěvnost podle mě byla opravdu slušná.

Jako první vystoupila místní předkapela Rumblemen, o jejíž existenci jsem až do tohoto večera vůbec netušil. Jednalo se o vcelku neurážející surf rock se saxofonem, který se zpočátku tvářil nadějně, ale čím déle Rumblemen hráli, tím méně mě to bavilo. A i vzhledem k faktu, že kapela hrála relativně dlouho (možná tak tři čtvrtě hodiny), mě pak ani nemrzelo, když pětice po vcelku statickém výkonu zmizela. Navíc takřka všechno, co Rumblemen předváděli, mi bylo nějak nebezpečně povědomé, takže jsem celou dobu přemýšlel, jestli prostě hrají celý set jen covery, anebo jsou jenom tak neoriginální. Až zpětně jsem zjistil, že správně je ta první možnost. Tak či onak, přečkat se to dalo, ale fakt to nebyl žádný zázrak a mohlo to být o něco kratší.

Poté už přišel čas na zámořskou čtveřici, jejíž vystoupení bylo o poznání záživnější než v případě předkapely. Sice i tohle mělo hodně daleko do nějakého koncertu roku, ale musí se nechat, že set La Luz ubíhal v sympaticky uvolněném duchu a příjemnou rychlostí. Nestrojené civilní vystupování i pohodová komunikace s posluchači zapříčinily, že klubem docela rychle zavládla pozitivní nálada, jež trvala až do konce. To ostatně hezky ilustroval i moment, kdy La Luz rozdělily přítomné publikum na dvě poloviny tak, aby mezi nimi vznikla taková ulička, v níž se měl člověk protancovat zezadu až dopředu, kde se zase zařadit do davu. Tuhle koncertní kratochvíli tu zjevně nikdo neznal (já jsem to taky viděl poprvé), takže první názornou ukázku musela předvést klávesistka Alice Sandahl, ale pak už tam křepčil jeden člověk za druhým.

Navíc bylo skutečně vidět, že to hraní kapelu baví, což se samozřejmě také velkou měrou podepsalo na dobrém dojmu. Mě osobně nejvíc bavily klávesistka Alice (upřímně, právě klávesy mě nejvíce baví i na vlastní hudbě), která tam neustále tancovala, a také bubenice Marian, jež sice vypadá, jako kdyby pomalu ani neměla občanku, ale hrála dost dobře. Jak už padlo, nebyl to sice nějak opravdu výjimečný koncert, na nějž by člověk vzpomínal do konce života, ale šlo o pohodovou hodinku, která možná nestrhla, zato však příjemně bavila.