Datum: 27.9.2012 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Lacrimosa Akreditaci poskytl: Pragokoncert

Co si pamatuji, Lacrimosa v mých představách vždy figurovala jako neotřelá formace, které jsem však nikdy nedal možnost stát se jedním z mých oblíbenců. Ale odmítněte možnost zúčastnit se netradiční hudební události doprovázející vydání nové desky, po které jsem při rozdávání recenzí shodou náhod také sáhl. Ne, taková konstelace okolností vyloženě žádala o plné využití, a tak jsem se nakonec zase jednou vypravil do pražského Rock Café, vyzbrojen pouze znalostí novinky “Revolution” a také očekáváním události, která mohla dopadnout skutečně jakkoli…

Ještě než se pustím do popisu samotného dění v klubu, bylo by dobré uvést na pravou míru, čím měl být tento koncert tak netradiční. Několik týdnů před startem Tour: Revolution, jejíž součástí byla i pražská zastávka, totiž od kapely přišla zpráva o tom, že se publikum tentokrát nedočká žádných předkapel, ale namísto toho hned tříhodinového koncertu hlavní hvězdy, který bude rozdělen vedví přestávkou. Motivem pak byla snaha předvést publiku jak maximum nových skladeb, tak výběr toho nejlepšího z dosavadní košaté tvorby. To jsou dozajista sebejisté ambice, ale v takových případech hrozí riziko, že když se celá akce nepodchytí ze všech stran, z něčeho působivého se může jak mávnutím proutku stát celkem obstojný trapas. Proto jsem k celému koncertu přistupoval se střízlivým odstupem a nenechal propuknout nějaké přehnané těšení. Ovšem když jsem se konečně dobelhal na místo, najednou to začalo vypadat velmi slibně. Po vstupu do sálu se totiž mým očím otevřel pohled na velmi vkusně zařízené pódium, kterému se i při výrazné gothic stylizaci podařilo nesklouznout k lacinému kýči nebo přeplácanosti. Nezbývalo tedy než čekat na moment, kdy se v těchto kulisách rozehraje divadlo, k jehož sledování se sešla velmi početná a různorodá směska návštěvníků – gotickými kostýmy a němčinou počínaje, stahováky s bodci a ruštinou konče.

Samotný začátek koncertu se z mně neznámých důvodů protáhl skoro o půl hodiny, ale někdy mezi osmou a půl devátou večerní se konečně setmělo a sálem se rozlehly první tóny titulní skladby aktuální novinky “Revolution”. A hned ze začátku bylo jasné, že minimálně co do vizuální stránky půjde koncertu asi sotva co vytknout, protože i samotné ústřední duo Tilo Wolf – Anne Nurmi dostálo pověsti, a stylovými kostýmy k těm všem kulisám oba dokonale zapadli. Obzvlášť Anne vypadala naprosto úchvatně, a když do toho ještě z poza kláves rozhazovala úsměvy na všechny strany, byla to skutečně pastva nejen pro mužské oko. Ani uši však nezůstaly zkrátka a mohly se opájet velmi vydařeným zvukem, který nakonec vydržel celý večer a kapele tak v jejím úsilí neházelo klacky pod nohy vůbec nic. A bylo to poznat, protože se od samého začátku jednalo o velmi zdařilé vystoupení, ke kterému mě za celých prvních 90 minut nenapadla snad žádná zásadnější výtka.

Jak už jsem naznačil v úvodu, hrálo se jak z novinky, tak ze starších desek, a Tilo Wolf se ukázal jako opravdový hudebník, protože se krom mikrofonu se stihl pověnovat také klavíru, kytaře, klávesám… Vsadím se, že kdyby na to přišlo, neztratil by se ani za bicí soustavou. Největší pozornost ale pochopitelně strhával při čistě pěveckých pasážích, kde vedle naprosto skvostného vokálního projevu (jeho rozsah a hlasová variabilita mě opravdu uzemnily) stíhal předvádět rovněž různé tanečky a další decentní pohybové kreace, z nichž mě nejvíce zaujaly pohyby rukou, které sice vypadaly značně podobně těm, které předvádí Sharon den Adel ve svých Within Temptation, ovšem v Tilově podání to nevypadalo tak ukrutně trapně, ale naopak velmi stylově. Úlohy hlavního pěvce se v první části vystoupení dvakrát zhostila také Anne, ovšem tady jsem pocítil lehké zklamání, protože skladbu “If the World Stood Still a Day”, která se mi na desce velmi zalíbila, se jí podařilo zazpívat kolem a kolem vzato pěkně falešně a skutečně dobré to bylo snad akorát v refrénech. Nevím, jestli za to mohla nějaká závada na odposlechu, nerozezpívanost, nebo něco úplně jiného, každopádně mě to vůbec nepotěšilo. Jinak bych ale první část koncertu hodnotil veskrze pozitivně, i když se mi žádných vyloženě extatických zážitků nedostalo a ostatní přítomní kapelu odměňovali potleskem, který měl rozhodně své rezervy.

Půlhodinová přestávka uplynula vcelku rychle a musím smeknout před Tilem, který její větší část strávil za pultem s merchandisem (který byl na můj vkus dost nechutně předražený, ale to jen tak na okraj) a ochotně debatoval s fanoušky, podepisoval všechno možné i nemožné a fotil se s každým, kdo o to projevil zájem. Každopádně dění po přestávce mě zajímalo rozhodně víc než tlachy nad pivem, a tak když se Tilo rozloučil s fanoušky, vydal jsem se zpět do sálu v očekávání, co přinese nadcházející druhá půle večera. A nepřinesla toho vůbec málo. Vedle drobné aktualizace pódiových propriet (lucerniček jsem si předtím opravdu nevšiml) a změny outfitu půvabné Anne (ten nový byl na můj vkus pravda trochu moc lascivní, ale uznávám, že bylo v sále vážně horko) mám na mysli především značný nárůst intenzity celého vystoupení. Netuším, jak se to podařilo, ale trvalo jen pár minut, než mi došlo, že se poctivý a fajn koncert změnil na skutečnou bombu. Jako mávnutím kouzelného proutku Rock Café naplnila ohromná energie a vyšlo najevo, že i relativně subtilní hudba, kterou duo Lacrimosa produkuje, nepostrádá ten rock’n’roll faktor, který dovede strhnout davy k mocné odezvě. Lidé na to skutečně zabrali a závěr koncertu se proměnil ve skutečně působivý zážitek, podtržený neúnavným dožadováním se přídavku, který nakonec skutečně přišel. Jediným mínusem, který mi z druhé části vystoupení utkvěl v paměti, je tak jen skutečnost, že se snad z důvodu opožděného startu mohutně zkracovalo a návštěvníci tak přišli dobře o čtyři nebo pět dalších skladeb. Na jednu stranu je to ale možná dobře, protože z ničeho nic vybudovanou intenzitu nemělo šanci rozmělnit zhola nic…

Koncert uzavřela pecka “Copycat” a bylo po všem. K domovu jsem se odebral plný dojmů, které mi fantasticky gradující koncert připravil. Těch pozitivních byla naprostá většina, negativních jen zlomek. Sečteno podtrženo se však jednalo o událost, která zúčastněným asi vydrží v paměti dlouho, protože jakkoli jsem v úvodu poukazoval na ošemetnost takto ambiciózních projektů, Lacrimosa se tohoto úkolu zhostili se ctí, svým fanouškům přichystali mimořádný zážitek a dost možná se jim podařilo získat na svou stranu i ty, kteří do té doby tvorbě kapely neholdovali. Minimálně v mém případě se to opravdu povedlo…