Lacuna Coil - Dark Adrenaline

Lacuna Coil – Dark Adrenaline

Lacuna Coil - Dark Adrenaline
Země: Itálie
Žánr: rock / melodic metal
Datum vydání: 23.1.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Trip the Darkness
02. Against You
03. Kill the Light
04. Give Me Something More
05. Upsidedown
06. End of Time
07. I Don’t Believe in Tomorrow
08. Intoxicated
09. The Army Inside
10. Losing My Religion [R.E.M. cover]
11. Fire
12. My Spirit

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 8/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Italští Lacuna Coil mi byli vždy sympatičtí. Důvody jsou jednoduché. Zaprvé sama kapela je vlastně stejně stará jako já. Ne, to byl vtip… Je to stručně řečeno kapela, která se pohybuje někde na pomezí gotiky a alternativy a přesto není nutně pesimistická. Je moderní, je mírně vtíravá, pravda, je taky spíš rocková a jednoduše stravitelná. Ale ještě nezapomněla, že to může být taky o těch strunných nástrojích, kterým říkáme kytary. Omlouvám se, ale poslední dobou mě tenhle fakt docela vyvádí z míry. Hlavně u symfonického metalu, ale to by byl jiný příběh, který ovšem právě tímhle zasahuje do téhle recenze.

Novinka “Dark Adrenaline” s sebou nese věci, které, pokud jste už tuhle kapelu slyšeli, důvěrně znáte. Jako první věc z těchto samozřejmostí bych uvedla pro mě nedocenitelný doplňující se kontrast mezi hlasy Cristiny Scabbia a Andrea Ferra. Ti dva si jdou vyloženě na ruku. Je neuvěřitelné, jak znějí společně. Vlastně nakonec jsou si z mého pohledu vokálně docela podobní. Cristina v hloubkách zní neuvěřitelně silně, ve výškách neřeže, jen na vás příjemně křičí a její barva je nezaměnitelná. Pro tohle album to platí dvojnásobně. Ukáže vám všechny svoje polohy, aniž byste si uvědomili, že by to nemuselo být tak samozřejmé, jak se zdá. O Andreovi lze říct, že je příjemným mužským protějškem, který když klesne do hloubek, tak se ozve ten správný “chraplák”, a jindy zní jako zpěvaččina ozvěna. Ano, za vokály bych dala všech deset.

Zatím pokračujme v té příjemné optimistické notě. Lacuna Coil vědí, jak vás upoutat v prvních vteřinách písně, vždy začnou něčím, co sice možná může znít, jako když vám drnkají na nervy, ale nakonec si stejně řeknete, že je to vlastně správně, že vás to baví. Velká část písní je chytlavá a přitom je schopná vás i mírně překvapit. Budu tvrdit, že takhle si představuji správně “zpopovatělý” metal navoněný rockem. Má všechny předpoklady být hitem a přitom neztrácí nic ze své svéráznosti.

Už na začátku jsem konstatovala, že se mi líbí i zvuk kytar, na který si tak naříkám u symfonické odnože. Protože to je přesně to, co bychom měli povětšinou požadovat. Kytaristi by si neměli odejít na svačinu a trošičku se do toho položit. Co se týče téhle skupiny, další dobrá zpráva. Oni se do toho nepoložili, oni do toho “mydlí” jak můžou. Dost často ostře a řezavě a perfektně si sednou s jinými prvky v hudbě.

Možná bych měla začít protestovat proti něčemu. Nejspíš jako první proti na řadu přijde pořadí písní. Je to takový ten prvotní nápad nacpat, co nejvíce rychlých a dravých písní dopředu. Z mého citového vnímání by bylo možná lepší udělat z toho takové dva pěkné “obloučky” a zmírnit další postup něčím pomalejším. Ale vlastně, kdo dnes ještě poslouchá celá alba a jak jdou písně za sebou? No, možná já. Jako druhý problém bych viděla to, co se vyskytuje u spousty kapel. Tak moc se snaží o to, aby ty písně na sebe navazovaly, že jsou si pak poměrně dost podobné. A v tomhle jsou Lacuna Coil dost na hraně. A to i přesto, že umí v samotné písni překvapit. Jako celek zní samotné album moc jako jedna linka a pro mě tak nedocílili toho, čeho by měli. Taková kapela by měla umět sestavit v důsledku kreativnější album. Očekávala bych větší rozmáchnutí křídel a ne jen mírnou sázku na kvalitní jistotu. Ovšem to možná zase tkví v jejich známosti a v tom, že si nechtějí dovolit riskovat. Podle mě je to chyba.

Na konec bych jako vždycky zmínila pár skladeb jako takových. Začněme s “Trip the Darkness”. Je to silné eso celého alba, nastupuje jako první, a to bez nějakých “okecávaček”. Což by mohlo být a je sympatické. Jeho kvalitu nelze zpochybňovat. Možná jen do té doby, než uvidíte klip. Lacuna Coil se drží toho, že jsou skupina, tudíž každý klip postrádá nápad. Hrají v něm. Mění se akorát pozadí, oblečení a úvod. Jednou v lese, po druhé v nějaké velké místnosti. U tohohle songu se odvázali a pohráli si s černobílou realitou. Jenže to měli dotáhnout víc v detailech, protože si všimněte malých chyb. A kdybych jim do toho mohla kecat, tak bych se na tu kočku vykašlala úplně. No, vraťme se k hudbě. “Trip the Darkness” vás zaujme právě tímhle. Ne, textem a ne klipem. Mírným zvolněním, ale ne úplným uvolněním, které jsem požadovala, je “End of Time”, hlavně pro hlas zpěvačky. Malou perličkou zajímavě znějící mezi ostatními je “The Army Inside”. A nakonec zmíním cover, který není zmíněný na oficiálních stránkách, ale okamžitě jsem ho poznala. Je to píseň s názvem “Losing My Religion” a pokud jste zvyklí na pomalou a klidnou původní verzi, dočkáte se značného překvapení. I přesto se však neztratilo nic z krásy, kterou song oplývá.

Sečteno a podtrženo, je to velice kvalitní práce. Jen mě mrzí, že nepřináší nic moc nového. Je to možný posun pro skupinu. V celkovém důsledku to díru v žánru neprorazí a loďka s názvem Lacuna Coil pluje po hlavních trasách. Stále si myslím, že se nedostali na své limity. A při těch bych je já osobně ráda viděla, přece jen je to jedna z mých “prvních” kapel. Za to, že to má svoje charisma a sílu, si dáme dvakrát čtyři.


Další názory:

U několika posledních alb – a ani aktuální “Dark Adrenaline” v tom není výjimkou – je jednou ze zásadních věcí fakt, zdali Lacuna Coil chápete jako metalovou kapelu, nebo jako rockovou kapelu. Pokud to první, tak nejspíše album vůbec neoceníte, zvláště zastáváte-li názor o tom, že metal má zůstat metalem, i když se jedná o ty jeho stravitelnější odnože. Pokud ale vezmete na vědomí fakt, že Lacuna Coil jsou dnes už prostě mainstreamovou skupinou, jejíž hudba je naprosto neškodná i pro komerční rádia, a dokážete se přes tento fakt přenést, dostanete v případě “Dark Adrenaline” vcelku příjemnou rockovou desku s lehounce popovějším nádechem, na čemž nic nezmění ani sem tam nabroušenější riffy (v rámci mezí, samozřejmě). Občas se sice objeví pasáž, která třeba mně přijde vysloveně otravná, ale to už u podobných alb vzhledem k mému vkusu asi ani jinak nejde, naštěstí je tam však takových momentů vcelku málo. Některé písničky jsou naopak vyloženě dobré (singlovka “Trip the Darkness“, “Upsidedown“, taková “Kill the Light” také není zlá), díky čemuž jsou nakonec pocity z “Dark Adrenaline” v plusových hodnotách. Jestli se vám občas stejně jako mně stává, že se k podobným skupinám “střednějšího proudu” stavíte preventině trochu s despektem, možná budete překvapeni, že jsou Lacuna Coil stále i v roce 2012 poslouchatelnou kapelou. Sice to není nějaká bomba, z níž by si člověk takříkajíc sedl na prdel, ale je to solidní.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.