Lana Del Rey - Honeymoon

Lana Del Rey – Honeymoon

Lana Del Rey - Honeymoon
Země: USA
Žánr: dream pop
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Interscope Records / Polydor Records

Tracklist:
01. Honeymoon
02. Music to Watch Boys To
03. Terrence Loves You
04. God Knows I Tried
05. High by the Beach
06. Freak
07. Art deco
08. Burnt Norton
09. Religion
10. Salvatore
11. The Blackest Day
12. 24
13. Swan Song
14. Don’t Let Me Be Misunderstood [Nina Simone cover]

Hrací doba: 65:06

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Netuším, zdali to tak mám nastavené jenom já, anebo to někdo z vás cítí podobně, ale k takovým těm vysoce komerčně úspěšným mainstreamovým interpretům chovám jakousi averzi a už dopředu tak trochu očekávám, že půjde o konzumní, nekonfliktní a stravitelnou záležitost bez jakékoliv hloubky. Samozřejmě, do jisté míry to asi je předsudek, toho jsem si vědom, nicméně ani ty předsudky nevznikají jen tak ze vzduchoprázdna. Jinými slovy, mnohaletá empirická pozorování mě k takovému názoru přivedla. A to vše i navzdory tomu, že i v této sféře mám několik interpretů, kteří mě poměrně baví, a že si podobnou muziku relativně často a dobrovolně pouštím, byť mnohdy pouze jako takové „guilty pleasure“…

Podobně skrz prsty jsem se svého času díval i na Lanu Del Rey po vydání její druhé (pod major labelem první) desky „Born to Die“… hned to tenkrát byl obrovský úspěch a první místo v prodejních žebříčcích tolika zemí, že tak vysoko snad ani neumím počítat. Jednoduše vše, co člověka jako já více odpuzuje, než přitahuje. Jenže tenhle pohled skrz prsty trval jen do té doby, než jsem její hudbě dal šanci, jelikož zrovna Lana Del Rey má skutečně daleko do instantně hitového tanečního popu, který je většinovým obsahem komerčních rádií. A o tvorbě, jež následuje po přelomovém (z hlediska úspěchu) „Born to Die“, to platí ještě více.

V loňském roce Lana Del Rey uhranula potemněle šedavým „Ultraviolence“, na němž byl znatelný lehce rockovější nádech. Když tehdy ta deska vyšla, nedokázal jsem ji vyndat z přehrávače a točil ji neustále dokola den co den. Tehdy mě ani nenapadlo, že od další nahrávky Lany nás dělí pouhý rok – zpěvačka totiž nijak nezahálela a okamžitě se vrhla do příprav nového alba, které se sice původně mělo jmenovat „Music to Watch Boys To“, avšak nakonec nese název „Honeymoon“ a vyšlo sotva 15 měsíců po svém předchůdci.

Již předem se Lana Del Rey nechala slyšet, že „Honeymoon“ bude docela jiné než „Ultraviolence“, což ve své podstatě vlastně je – už třeba jen opuštěním rockových náznaků. Netvrdil bych ovšem, že je novinka podobná spíše „Born to Die“ (a přidruženému EP „Paradise“), jak bylo v předstihu prezentováno. Naopak cítím jistou paralelu s „Ultraviolence“ v tom smyslu, že po stále ještě spíše popověji laděném „Born to Die“ (byť už i na něm byla ona charakteristická hořkosladká nálada Lany cítit) se zpěvačka dále vzdaluje rádiovému popu a pokračuje ve svém směřování do dream popové zasněnosti s absencí jasných chytlavých hitů. Tím pádem – podobně jako na „Ultraviolence“ – i na „Honeymoon“ se nenacházejí chytlavější písničky typu, dejme tomu, „Off to the Races“ (které však, nutno zmínit, byly v podání Lany taktéž skvělé – třeba tuhle konkrétní mám strašně rád) a naopak jsou náplní minimalističtěji laděné skladby, jež pracují s jemnými detaily a nuancemi a jejichž nejnápadnějším elementem je právě hlas hlavní protagonistky.

Právě díky tomuhle ladění mi při poslechu „Honeymoon“ naskočila jedna asociace, již by nezasvěcený člověk u takto komerčně úspěšné interpretky nejspíš nečekal – některé momenty novinky mi totiž trochu připomněly Nick Cave & the Beeds a jejich poslední nahrávku „Push the Sky Away“. Především díky tomu společnému pojetí, kdy poklidnější hudba nechává plně vyniknout fantastický zpěv. A podobně jako Nick Cave, i Lana Del Rey dokáže takový koncept bez sebemenších problémů utáhnout. A vlastně zpívá takovým způsobem, že by to skoro byla až škoda, kdyby v té hudbě nehrála hlavní roli. Její hlas je zcela podmanivý a uhrančivý, dokáže být jemná a zároveň vyzývavě provokovat, ale nedělá to nějak explicitně nebo strojeně… jednoduše to má takový náboj, když zpívá, což se mi strašně líbí a strašně mě to baví.

Na druhou stranu, nechci zase vzbudit dojem, že je „Honeymoon“ nahrávkou, jež je postavena jenom na hlasu a vše ostatní jen dělá křoví. Ona totiž i ta instrumentální stránka alba – ačkoliv se objede bez jakékoliv velké teatrálnosti, tanečnosti, hitovosti a dalších podobných věcí, které člověk do popové hudby tak nějak předběžně očekává – rozhodně má co říct. V první řadě je nutno zmínit, že i když je „Honeymoon“ opětovně trochu jinde oproti svým předchůdcům, všechny skladby si drží takovou tu typickou náladu muziky Lany Del Rey… už výše jsem to nazval hořkosladkou atmosférou a musím to použít znovu, jelikož mě nenapadá, jak lépe to jedním slovem vystihnout. Má to v sobě zasněnost, trochu retro estetiky, romantiku (která netrpí na klišé, kýčovitost nebo cukrkandl), ale zároveň i nezanedbatelný stín negativních emocí, jenž tomu dodává onu hořkou pachuť, právě díky níž to celé chutná tak znamenitě.

Navíc – zatímco na „Ultraviolence“, přestože ta deska byla fantastická, stále byly asi dva songy, jež mi úplně nelezly do uší, na „Honeymoon“ se nenachází jediná skladba, k níž bych měl jakékoliv výhrady, a ačkoliv nahrávka přesáhla hodinu hracího času, baví mě takovým způsobem, že bych neměl sebemenší problém s tím, kdyby byla ještě delší. Deska funguje jak v těch nejminimalističtějších kusech (hned úvodní a zároveň titulní „Honeymoon“, „Swan Song“ nebo procítěná „God Knows I Tried“), v jiných umí úžasně vygradovat (v tomhle ohledu exceluje především „24“), umí nabídnout skvělé refrény (kupříkladu „Art deco“ či „The Blackest Day“), ale i písně, které jsou prostě „jenom“ výtečné ve všech ohledech („Music to Watch Boys To“, „High by the Beach“ nebo krásná a temperamentní „Salvatore“).

Možná se někomu může zdát, že to zbytečně přeháním, ale já si nemůžu pomoct, protože mně to skutečně líbí tak moc. Neříkám, že je „Honeymoon“ tím nejlepším, co Lana Del Rey doposud vydala, protože všechna její alba mě ohromně baví a nedokážu si mezi nimi vybrat favorita. Můžu ale s naprostým klidem říct, že „Honeymoon“ stávající laťku opětovně udržuje a není o nic horší než starší počiny. A vzhledem k tomu, že za nějaké dva měsíce a kousek už máme konec roku, nebojím se na závěr dodat ještě to, že až budu psát v lednu naše tradiční roční shrnutí, „Honeymoon“ se mezi mými pěti nejlepšími deskami s jistotou objeví.


Druhý pohled (Atreides):

Mé první hlubší setkání s Lanou Del Rey to vzalo trochu hopem. Sice nepřeskočilo lehké oťukávání během „Ultraviolence“, nicméně z lechtivého sahání na kolínko se přesunulo rovnou k líbánkám. Zdaleka to ale nešlo tak hladce, jak jsem si myslel, že půjde. A vlastně to kdovíjak růžové není ani teď. Lana mě na „Honeymoon“ (po předchozích dvou deskách docela obrat v názvu, co?) navzdory názvu nechávala docela chladným. Rozvláčné písně nerušeně plynuly kolem mě, aniž by nějak výrazněji zčeřily mé pocity. Medové tempo, cukrkandl, na oko podbízivý kýč, který však zpěvačku ve skutečnosti činí odtažitější než silně asociální introvertku s poruchou příjmu potravy. Něco podobného zatím dokázala jen Björk, ale Laně se to daří i bez většího experimentování, jen a pouze konvenčními prostředky.

Jemný pop noblesně koketuje s old schoolovými beaty, tolik oposlouchanými ze začínajících hip hopových kapel, hraje si ale i  jazzem a dalšími žánry a je korunován Laniným unášejícím zpěvem. Vše namícháno v poměru, který se navzdory vysokému obsahu cukru jen těžko přejí a zároveň je snadno stravitelný pro všechny. Normcore hadr. Vše je vypiplané do posledního detailu a produkce je tak čistá a propracovaná, jak jen může být, zejména zpěvu byla očividně věnována zvláštní pozornost. Je to lehké, něžné, snivé, podmanivé, krásné. Především krásné a také nebezpečně konejšivé. A to byl přesně onen kámen úrazu, dojem, že „Honeymoon“ je deska „jen“ krásná, sic chytře poskládaná a nápaditá. Víc jsem se mýlit nemohl, a úplně první dojem byl do jisté míry pravdivý, protože až průzkum textů nabízí hlubší porozumění albu. Za omamnou letargií totiž povětšinou stojí nešťastná láska, utrpení, drogy a další „radosti“ všedního života, které na první pohled nejsou vidět a zůstávají skryty za závojem. To z „Honeymoon“ činí počin plný protikladů a nevybíravě stržených růžových brýlí.

Dvojsmyslný závěr v podobě coveru „Don’t Let Me Be Misunderstood“ jako by se snažil uvést předchozí písně na pravou míru a zároveň se tak trochu omluvit všem, kteří opravdu čekali zaláskované držení za ruce, a nikoliv líbánky, během nichž si snad raději sami vezmete život, než abyste je dotáhli do konce.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.