Země: Kanada Žánr: progressive metal Datum vydání: 18.7.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. A Thousand Khets 02. Compound Fiasco 03. GibGib 04. The Construct 05. Black Birdies 06. Obscenificator 07. Mystic Pizza 08. Matt Damon Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Prog Sphere Promotions

Jméno Last Scattering může smrtelník pozemský registrovat maximálně dva roky. Nic to ovšem nemění na tom, že už po tak krátké době byli tito Kanaďané schopni vylézt se svou debutovou dlouhohrající nahrávkou “Eidolon”. A to hned včetně uceleného konceptu, navíc s 60minutovým břemenem na zádech. Kdekdo by si mohli říct, že si toto šestičlenné uskupení přeci jen naložilo přespříliš, nicméně já hlásím milé překvapení. Zůstaňte na drátě…

Při pohledu na obal “Eidolon” jsem si okamžitě vybavil dvě jména, The Dillinger Escape Plan a Katatonia, lépe řečeno jejich poslední řadovky. Ne, že by si byly tyto přebaly nějak nápadně podobné, jen používají stejné barvy a vyvolávají ve mně obdobné emoce. Po hudební stránce jsou si Last Scattering bližší s mathcorovými velikány, melancholické pasáže à la Katatonia budeme na tomto debutu hledat marně. Do redakce k nám “Eidolon” přicestovalo s tím, že by snad mohlo vyhovovat fandům Dream Theater, Periphery, Between the Buried and Me nebo právě The Dillinger Escape Plan. Jako osoba poslouchající pouze poslední jmenované, a to jen ve velice omezené míře, jsem měl na papíře jsem utřít nos, nicméně opak je pravdou a papír tak odchází posmrkán a poražen.

Je sice pravda, že na každém kroku Last Scattering někoho připomínají, a přiznávám, že při prvních posleších jsem se zaměřoval vlastně jen na to, jaké že se to vlivy právě vkradly do té a té pasáže, ale ve finále vlastně nemohu říct, že by Kanaďané kohokoliv okatě vykrádali. Periphery připomínají jen v minimu djentových pasáží, s Dream Theater je spojuje maximálně označení progresivní, a když jsou Between the Buried and Me až příliš techničtí a naopak Last Scattering víc “hrr”, na mysl se mi opět derou The Dillinger Escape Plan, z jejichž tvorby si toho Last Scattering propůjčili patrně nejvíc. “Eidolon” však zní poněkud uspořádaněji, klidněji, což jsou přívlastky, na které v hudbě The Dillinger Escape Plan narazit můžeme, ale jen ve výrazně menším zastoupení.

Samotný koncept, který má “Eidolon” údajně táhnout kupředu, mi však uchází. Kapela bohužel neposkytla nějaké dodatečné informace, jež by objasnily, kolem jakého že tématu se deska točí a spoléhat se tak musím na vlastní intuici. První tóny mě matou. Evidentně orientální motivy v intru sice do lyrické náplně možná zapadnou, ale hudebně mi to tam nesedí. Přítomnost dvou blízkovýchodních členů (soudě alespoň dle jmen) je sice znát, ale vzhledem k tomu, kolik tyto náměty dostávají prostoru (málo), nemohu se zbavit pocitu, že se do té muziky zatoulaly nedopatřením. Zbylá hudební náplň má s tradičními orientálními prvky až na pár sól pramálo společného a celá nahrávka tak stojí především na sofistikované kytarové hře a variabilních vokálech.

Last Scattering jsou na tom s hráčskou vybaveností velice dobře, což je ostatně pro hudbu, která má následovat Between the Buried and Me nebo Periphery, nutná povinnost. U mladých kapel to však v záplavě nadšení, co že všechno na své nástroje umí vykouzlit, hasne u skladatelské stránky. A světe div se, Last Scattering jsou v tomto ohledu moc příjemnou výjimkou. Kanaďanům nedělá žádný problém složit songy atakující deset minut a zároveň přitom nenudit a stopáž jen slepě nenatahovat. Vše je podpořeno solidními nápady, náhlými změnami nálad i temp, čehož můžeme být svědky třeba v “GibGib”, která volně přechází mezi progresivním metal(cor)em a rockovějšími polohami se vším všudy, tedy i vokály.

Změny mezi agresivním řevem a čistým zpěvem jsou jistě záslužným a vítaným prvkem, nicméně tady mají Last Scattering ještě rezervy. Je evidentní, že čistý vokalista si přeci jen není úplně jistý, a není těžké se dovtípit toho, že v popisu práce má obsluhu některého z nástrojů, podle dostupných informací kytar. V některých hlasových polohách evokuje například Darona Malakiana, což nepokládám za výrazné plus ani mínus, jen za prosté konstatování faktu. V režii spletitých skladeb se odehrává naprostá většina stopáže a je vidět, že právě tohle je disciplína, ve které si Last Scattering stoprocentně věří. Výjimku tvoří snad jen poslední dva tři songy, které z nastolené linie mírně vybočují. Ne nijak zásadně, jen sem tam prokoukne nějaký rockovější motiv nebo zaexperimentování s vokálními linkami, ale v rámci celku nejde o žádnou drastickou změnu.

Skladby působí i přes instrumentální komplikovanost velice vzdušně, nepostávají na místě a neustále ženou kupředu. Z kapely je cítit svěžest a touha po tom skládat, nikoliv jen slepě hrát a instrumentálně onanovat. K největším kapacitám progresivního metalu je to přeci jen ještě pár delších kroků, nicméně stále jde jen o samotný začátek cesty. Ta nezačala vůbec zle a je teď pouze na kapele samotné, zda své cestě umožní další směřování, potažmo dosažení vytouženého cíle.