 |
| Země: Německo / Švédsko Žánr: industrial metal Datum vydání: 23.6.2015 Label: Warner Music Group Tracklist:
|
První pohled (H.):
Rozjezd tohohle projektu byl svým způsobem vlastně až podezřele nenápadný – nejprve jen krátká noticka, že existuje, a pak nějakou dobu ticho po pěšině. A i když se postupem času nějaká ta reklamní masáž samozřejmě naplno rozjela (tak měsíc před vydáním jsem o zprávy o kapele zakopával na každém rohu), už od začátku bylo jasné, že bude velkou pozornost poutat, i kdyby se nikdo s nějakou velkou propagací neobtěžoval. A onen důvod, proč si tohle myslím, je nad slunce jasný – jména muzikantů, kteří se v Lindemann angažují.
Člověk nemusí být zrovna génius, aby se dovtípil, že za projektem s názvem Lindemann bude stát Till Lindemann, vokalista slovutných Rammstein. Už samozřejmě jen to by bylo dost k tomu, aby se „Skills in Pills“ – jak se debutové album skupiny jmenuje – dostalo nemalé pozornosti, nicméně to není vše, jelikož se k Tillovi do tandemu přidal Peter Tägtgren. Ten sice z obecného hlediska není zdaleka tak slavný jako jeho německý kolega, protože tenhle švédský nezmar je pojem spíše jen na metalové scéně, ale jeho portfolio čítající Hypocrisy, Pain, epizodu v Bloodbath a bohatou producentskou kariéru (namátkou takové pojmy jako Celtic Frost, Immortal, Dimmu Borgir, Amon Amarth, Children of Bodom, Destruction a tuny a tuny dalších) je taktéž úctyhodné.
Když byla tato spolupráce poprvé ohlášena, přinejmenším pro mě byla poměrně překvapivá a upřímně jsem nečekal, že by to zrovna tihle dva mohli dát dohromady. Výsledek jejich spolupráce už však zas tak překvapivý není, jelikož srážka Lindemanna a Tägtgrena dopadla přibližně tak, jak šlo očekávat – jako kombinace Rammstein a Pain (pokud tam někdo očekával spíš Hypocrisy… inu, to by bylo hodně naivní). Mohlo by se zdát, že je tento popis hudby Lindemann dost zjednodušený a vágní, ale ono je to svým způsobem docela přesné.
Hudební základnu „Skills in Pills“ totiž skutečně tvoří něco, co má k tvorbě Pain velmi blízko a na čem je znát, že to skládal Tägtgren – jednoduše řečeno jde o setsakra chytlavý, hitový industrial metal, v němž není nouze o elektronické samply a návykové refrény. Sice je pravda, že člověk nepotřebuje příliš představivosti, aby na desce uslyšel i vlivy Neue Deutsche Härte, tedy žánrového hájemství Rammstein (které však k industrial metalu nemá příliš daleko, že ano), ale sám za sebe bych si dovolil tvrdit, že k Pain to má o chloupek blíže.
Odkud se pak bere ta podobnost Lindemann s Rammstein, to je myslím tak nasnadě, že by to pomalu ani nemělo být nutné zmiňovat – samozřejmě je to sám Till Lindemann. Jeho hlas je natolik specifický, že si jej prostě nejde splést, a kamkoliv se tenhle chlápek vrtne, tam budou Rammstein vždy slyšet – tak moc je ten jeho vokál charakteristický. A nic na tom nezmění ani fakt, že jsme asi všichni zvyklí Tilla poslouchat v němčině, ale v rámci Lindemann zpívá v angličtině. Ostatně, bylo by to i divné, protože ačkoliv je „Skills in Pills“ jeho první deskou, již nazpíval kompletně anglicky, i samotní Rammstein v minulosti tu a tam nahráli písničky s anglickými texty. Bohužel se však potvrdily obavy a na „Skills in Pills“ je cítit, že si je Till v angličtině o poznání méně jistý než ve své mateřštině (byť některé momenty jako třeba refrén „Praise Abort“ se mu stále vyloženě povedly).
A když už jsme nakousli ty texty, i u nich v případě Lindemann stojí za to se trochu zastavit. Zatímco muzika byla především v Tägtgrenově režii, autorem textů je dle očekávání Till Lindemann. Lyrika Rammstein nikdy nebyla nějaká vyložená srandička, takže to skoro vypadá, jako kdyby se v rámci „Skills in Pills“ opravdu vyřádil, jelikož velkou část songů zdobí přisprostlé a oplzlé texty, jejichž nejlepšími příklady jsou asi věci jako „Golden Shower“ nebo „Fat“. Avšak nejen tohle, ale i obecná vizuální „rétorika“ Lindemann jen potvrzuje, že se jedná o vedlejšák na vyblbnutí. Ostatně, asi ne náhodou se muzikanti nechali slyšet, že je „Skills in Pills“ deska na mejdany.
Někde výše jsem již nepřímo zmínil, že album jako takové stojí především na hitových refrénech. Ty jsou v některých případech skutečně parádní a zvládnou to, co by refrén u pořádného hitového songu zvládnout měl – hodně rychle se dostat do posluchačovy hlavy a už odsud nevylézt. Třeba hned úvodní titulka „Skills in Pills“ v tomhle ohledu není špatná, ale na nahrávce jsou ještě mnohem větší pecky. Pro mě osobně se těmi největšími stala pětice „Ladyboy“, „Fat“, „Fish On“, „Golden Shower“ a nakonec videoklipová „Praise Abort“. Všech pět disponuje výtečným refrénem a i vše okolo v nich je parádně chytlavé a má to tah na bránu, aniž by se jednalo o nějakou podbízivost. Zároveň ty songy ani nejsou jak přes kopírák, takže zatímco třeba v „Golden Shower“ je ten refrén úderný jak čuně, ve „Fat“ má epičtější nádech (i když to vzhledem k textu může znít všelijak) a třeba „Praise Abort“ je zase návykově šlapavá ve slokách, které jsou nabourávany již zmiňovaným klenutým refrénem s výtečným Lindemannem.
Další početnou sortu písní tvoří ty kousky, jež v mých očích (resp. uších) nedosahují vysokých kvalit vrcholné pětice, ale pořád jsou dost solidní, poslouchají se velice dobře, dojem z desky nijak neničí a bez problémů dokážou udržet hladinku zábavy. Vedle již jmenované titulky bych sem dále zařadil „Children of the Sun“, „Cowboy“ a „Yukon“.
Pokud umíte počítat – a já věřím, že skutečně umíte – pak jistě víte, že tím pádem jsme ve stručnosti klasifikovali devět skladeb a dvě zbývají (budeme-li se bavit o limitce s jedním bonusem). A jak správně tušíte, tyhle dvě už bohužel příliš povedené nejsou a právě jejich prostřednictvím se na „Skills in Pills“ dostaly i nějaké ty slabší věci. Shodou náhod (i když, ona to možná zas taková náhoda není) jsou to jediné dva pomalejší songy na albu – „Home Sweet Home“, jež parádně rozjeté album v polovině citelně přibrzdí, a nemastný neslaný bonusový závěr v podobě „That’s My Heart“. Lindemann–Tägtgren jsou v rámci tohohle projektu zábavní především v chytlavých tempech a naopak v „baladičtější“ rychlosti jako v „Home Sweet Home“ spíš nudí, byť čistokrevný průser to ještě není. Přesto pokud by někdy vznikla ještě další deska Lindemann, přimlouval bych se za to, aby tam tenhle druh skladeb nebyl…
Nicméně obecně vzato mám ze „Skills in Pills“ dobrý dojem a pozitiva (tedy povedené písničky) z mého pohledu stále převažují. Přestože mám Rammstein hodně rád a Pain si taktéž tu a tam s chutí pustím, k poslechu Lindemann jsem nepřistupoval s nějakým velkým očekáváním. Finální výsledek se mi však – ač s menšími výhradami – líbí.
Druhý pohled (Kaša):
Když se spojí takové osobnosti jako Till Lindemann z Rammstein a Peter Tägtgren z Hypocrisy a Pain, tak si můžete být jistí dvěma věcmi. Lidé se o vás budou zajímat a hlavně od vás budou automaticky čekat nemalé věci, protože čistě z papíru je tenhle projekt opravdu zajímavý. Já osobně od debutového alba „Skills in Pills“ očekával spojení industriálně metalových rytmů z Tägtrenova pera za přispění jeho zpěvu a charakteristického vokálu prvně jmenovaného pěvce německých velikánů. A když nad tím tak přemýšlím, tak s malými výhradami jsem přesně tohle na jejich novinkové placce dostal, ale přesto nemůžu říct, že bych byl z výsledku vyloženě odvařený.
„Skills in Pills“ v sobě nese poznávací prvky od obou zúčastněných, takže elektronické metalové spodky a vokální melodie, ovšem výsledek je dle mého až příliš okatou snahou zalíbit se zejména fanouškům Rammstein, protože právě ti na nový projekt Lindemann uslyší, takže kdybych trochu přivřel oči, tak by se řada písní mohla v klidu objevit na příštím albu Rammstein. Samozřejmě s absencí té němčiny, bez které mi Tillovy texty přijdou až naivně hloupé, ale když si člověk připustí k tělu fakt, že celé tohle dílo je myšleno hlavně jako zábava a místo pro odpočinek obou hlavní persón, tak se na to dá zvyknout.
Co se skladeb samotných týče, tak bych si dokázal představit větší vliv starších Pain a jejich tanečních prvků, ale budiž. Výhodou „Skills in Pills“ je zejména charismatický vokální přednes Lindemanna, jenž odvádí super práci, a písně jako „Skills in Pills“, „Fat“ a „Praise Abort“ jsou i díky jeho osobitému humoru skvělé. Bohužel je výsledek trochu negován zbytečnými věcmi jako „Children of the Sun“, „Home Sweet Home“ a „Golden Shower“, které jsou strašně nenápadné a chybí jim něco, díky čemu bych ztratil nutkání je při poslechu přeskakovat. S výslednou podobou „Skills in Pills“ se plně neztotožňuji a myslím, že při potenciálu, které tohle spojení skrývá, mohl být debut mnohem zajímavější, protože takhle zní tato deska spíš jako taková sázka na jistotu, což je rozhodně škoda.
Třetí pohled (nK_!):
Lindemann svým debutem silně šokují. Širokou veřejnost tím, jak je „Skills in Pills“ explicitní a nebere si vůbec servítky, mne naopak nečekanou prázdností a částečnou trapností. Na jedné straně stojí sice jednoduché a předvídatelné, ale velice chytlavé a příjemně zahrané melodie z pera mistra Tägtgrena, na straně druhé vokální projev a texty frontmana Rammstein, Tilla Lindemanna. S ním ale přicházejí také největší problémy „Skills in Pills“.
Běžný posluchač si okamžitě všimne Tillova silného německého přízvuku, přičemž všechny písně jsou anglicky. Osobně mi trvalo nějakou dobu, než jsem si zvykl. Texty jsou sice místy vtipné, často bez skrupulí a chtěly by nutit k zamyšlení, ale samy o sobě nemají žádnou výpovědní hodnotu. Slouží pouze jako přívěšek nečekaně hitovým hudebním podkladům a někdy sklouzávají až k trapnosti (koukám na tebe, „Ladyboy“).
I přes velmi rozporuplné pocity jsem si na novince Lindemann našel několik oblíbenců. Především jasně hitovou klipovku „Praise Abort“ s božím videem a „Yukon“ s výborným refrénem. Pochválit musím také solidní klávesový rozjezd ve „Fat“.
Ač se to nemusí zdát, při poslechu „Skills in Pills“ jsem se poměrně dobře bavil. Alespoň chvíli. Bavit se bude každý, kdo nečeká žádný zázrak, ale dlouhou trvanlivost této desce nedávám. Spojili se dva známí muzikanti, dali dohromady album, při jeho nahrávání se příjemně rozptýlili a teď zase šup šup ke svým domovským kapelám. Do roka nikdo nebude tušit, že nějaké „Skills in Pills“ vzniklo.
Upřímně, čekal jsem mnohem více.
Já jsem to párkrát prohnal sluchovady a pak vyhodil do koše… Celé mi to přijde až příliš jednoduché a triviální. Na první poslech to člověka fakt baví, říká si, jak je to chytlavé, ale pak už to jde jen a jen dolů a začíná to nudit.
Navíc nezlobte se, ale Till je prostě nevalný zpěvák. Do Rammstein jeho recitační styl dokonale sedne a v němčině zní fakt dobře, ale tohle fakt ne-e, ta jeho angličtina trhá uši…
Celkově bych to charakterizoval tak, že to album zní, jako by někdo vzal song Pussy z posledního alba Rammstein a nakopíroval ho v mírných obměnách jedenáckrát za sebe…
Já se spíš divím, že to vyvolává tolik negativních ohlasů… jasně, nemá to vyšší ambice než jen bejt zábavou, není to nic ultra inteligentního a třeba s R+ se to nedá srovnávat. Kdo čekal nějaký veledílo, ten asi zklamanej je, ale vždyť ono už podle tý první fotky, kterou vypustili, bylo jasný, že to prostě nebude nic jinýho prdel. Mě to holt chytlo no :)
A docela mě překvapuje, že Till je “nevalný zpěvák”. To mně to přijde skoro naopak :)
On má zajímavej hlas, ale nikde mimo Rammstein mi prostě nepasuje, navíc když nezpívá německy.
To, že to bude jednoduché jsem samozřejmě čekal, ale tohle mi prostě přijde až moc a po více posleších už mě to prostě nebaví… Songy jako Ladyboy nebo Cowboy mohl Tagtgren složit někdy o pauze na oběd….
A zrovna Ladyboy je super :( :D Ale tak stává se… mě to holt baví, i když je to jakoby blbý :)
Co se Lindemanna týče… je fakt, že on je a vždycky bude s Rammstein prostě spojenej a prostě tam patří. A i vzhledem k tomu, že on se skoro nikde jinde objevuje, to může vypadat, že jinam nepasuje, v tom souhlasím. Ale zrovna tady mi vůbec nevadí, dokonce i na tu jeho “říšskou” angličtinu jsem zvyknul. Na druhou stranu, v hostovačce u Apocalypticy to bylo děsný, to zase uznávám :D