Linkin Park - Living Things

Linkin Park – Living Things

Linkin Park - Living Things
Země: USA
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 20.6.2012
Label: Warner Bros. Records / Machine Shop Recordings

Tracklist:
01. Lost in the Echo
02. In My Remains
03. Burn It Down
04. Lies Greed Misery
05. I’ll Be Gone
06. Castle of Glass
07. Victimized
08. Roads Untraveled
09. Skin to Bone
10. Until It Breaks
11. Tinfoil
12. Powerless

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
H. – 6,5/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi se nespletu, když prohlásím, že Linkin Park slyšel někdy v životě každý, kdo alespoň na chvíli zapnul jakékoliv rádio či hudební televizi. Svým debutovým albem vyzdvihli nu-metal na vrchol popularity, a i když prodejnost jejich alb od té doby vždy jen klesala, na jejich jméno se nikdy nezapomnělo. Přežili napjatě očekávané druhé album a i přes jeho úspěch se následně vydali prozkoumávat velmi odlišné hudební světy. Na třetím albu “Minutes to Midninght” již kompletně opustili nu-metalovou škatulku a důkladně prozkoumali jak svou rockovou, tak popovou stránku. Ani zde však nezůstali dlouho a donedávna nejnovější počin “A Thousand Suns” z roku 2010 tak operoval na poli experimentální elektroniky (experimentální v rámci možností slavné kapely s milióny fanoušků). Před vydáním novinky “Living Things” kapela prohlašovala mimo jiné, že album bude méně odvážné než jeho předchůdce, ovšem že v žádném případě nejde o návrat k nu-metalu. Jak už to tak bývá, pravdivá jsou obě tvrzení, ovšem jen částečně.

Je to však dva roky staré “A Thousand Suns”, ze kterého si novinka bere nejvíce. Jistě vás to napadne již v úvodu první skladby “Lost in the Echo”, který tvoří výhradně elektronika, a i když ta své postavení nepřepustí žádnému nástroji po celou dobu, struktura písně prozradí, že se zde kapela v mnohém inspirovala vlastní minulostí. “Lost in the Echo” totiž plyne v klasickém formátu střídání sloky a refrénu, který Linkin Park na svém posledním albu často odmítali. I závěrečné přitvrzení, Shinodovo agresivní rapování a řev Chestera Benningtona svým způsobem připomíná skladby ze slavného debutu. První píseň je energická, rychlá a každopádně zábavná.

Druhá “In My Remains” se od své předchůdkyně skladatelsky v mnohém liší, její zvuk ovšem zůstává podobný. To je ostatně jednotící prvek celé desky, díky čemuž zní uceleně a ne jako roztříštěná sbírka písní. V důležitější roli také konečně uslyšíme kytary a k mému překvapení i baskytaru, ovšem žádné sólující orgie nečekejte. První polovině písně dominuje Bennington a z naprostého hudebního minimalismu (kdy zpívá jen za doprovodu tepajícího kopáku) ji vynese až do poměrně intenzivního refrénu. V roli “uklidňovače” se do skladby vmísí Shinoda a nutno podotknout, že mu to jde výtečně. Tuto úlohu ostatně nemá poprvé (skvělé jí splnil například v “Blackout” z minulého alba) a jde o jedno z mála míst, kde jeho zpěvu nemám co vytknout.

“Burn It Down” jistě již znáte, jde totiž o první singl, který kapela uveřejnila před vydáním alba. Strukturou odpovídá druhé “In My Remains”, kytara je zde ovšem degradována do pouhého přisluhovače v refrénu. Shinoda navíc místo uklidňujícího zpěvu svým rapem píseň spíše nakopne. Na první poslech šlo o poměrně velké zklamání, ovšem čas ukázal, že ani třetí skladba nedělá Linkin Park ostudu. Vrchol alba má však teprve přijít. “Lies Greed Misery” patří do té škatulky nevyzpytatelných písní, které klamou tělem. Rap v jejím začátku je hodně agresivní a spolu s popovým refrénem bych skladbu zařadil spíše někam do podzemního tanečního klubu. Zajímavé věci se ovšem začnou dít v poslední minutě, kdy Benningtonovo “You did it to yourself” vygraduje do energické bomby s agresivní kytarou v pozadí. To je ta tvář Linkin Park, kterou na minulém albu zcela opoměli, a troufnu si říci, že se zde kapela opravdu vrátila ke svému debutu a k době, kdy při poslechu závěru “A Place for My Head” mohl spokojeně pokývat hlavou kdejaký otevřenější metalista.

Po tak povedeném závěru ovšem přirozeně musí trpět následující skladba a tato kletba dopadla na “I’ll Be Gone”. Je to škoda, protože nejde o špatnou píseň. Kráčí v šlépějích hitovek jako “What I’ve Done”, staví na silném refrénu a nenápadných smyčcích. Po “Lies Greed Misery” však vyznívá poněkud fádně. Podobně dopadá i “Castle of Glass”, která je křehčí a hlavní pěveckou roli zde poprvé přebírá Shinoda. Na rozdíl od “In My Remains”, kde jsem jeho hlas chválil, zde však musím kritizovat. Shinoda zní bezbarvě, s písní bojuje, jako by ani nebyla psaná pro něj. To se ostatně zdůrazní, když se k němu přidá Bennigton, který zní výrazně líp.

Pošramocenou bilanci alba však přichází zachránit “Victimized”. S pouhou minutou a tři čtvrtě hrací doby je až zarážející, kolik nápadů do ní Linkin Park stihli nahustit. Je to navíc nejtvrdší píseň alba a dost možná i nejtvrdší píseň Linkin Park vůbec. Skvělou práci zde odvádí agresivní bicí a cosi, co zní jako počítačem protažená sólující kytara. Po “Victimized” ovšem nastává stejný problém jako po “Lies Greed Misery”. Linkin Park jednoduše opět vytvořili velmi silnou skladbu, po které následující “Roads Untraveled” zní nevýrazně. Je to škoda, protože mezi pomalejšími písněmi je “Roads Untraveled” jistě nejlepší.

Následující dvojice skladeb se může pochlubit zcela rozhodující rolí elektroniky. Zatímco “Skin to Bone” zní jako počítačem protažená balada (a dává tak lehce připomenout na skvělou poslední desku The Mars Volta), “Until It Breaks” je převážně hip-hopová píseň postavená na extrémně výrazných basách (subwoofer si ji jistě užije). Instrumentálka “Tinfoil” pokračuje v myšlenkách, jež Linkin Park započali již na albu “Meteora” písní “Session”, aby po minutě plynule přešla k závěrečné “Powerless“. Skladba, kterou si kapela vybrala jako druhý singl, je podle mě krokem špatným směrem. Nemohu se totiž smířit s Benningtonovým frázováním, které zní v několika místech jednoduše mimo. Po několika posleších se vše sice usadí a skladba již za uši netahá, ovšem přesto je právě “Powerless” spolu s “Castle of Glass” nejslabší písní alba.

Novinka Linkin Park je jistě rozporuplné album, jak se ostatně dalo čekat. Pánové vyspěli a místo nu-metalových hopsaček tvoří mnohem dospělejší hudbu, ve které má hlavní roli elektronika. V porovnání s rozvážným “A Thousand Suns” je “Living Things” rychlé a energické album, které po předchůdci podědilo zejména zvuk a směřování některých skladeb. Na druhou stranu je na “Living Things” znát návrat ke starým zvykům a album by tak mohlo potěšit i fanoušky, kteří kapelu s posledními alby zavrhli. Linkin Park si vytvořili svůj vlastní zvuk, který album sjednocuje. Proto všechny kytary znějí počítačově, stejně jako bicí. Baskytara je nevýrazná a mnohdy zcela chybí. Nevím, jak u Linkin Park probíhá psaní hudby, ovšem vsadil bych boty, že otěže třímá čím dál více dvojice ShinodaBennington. Zda je to dobře, již posoudit nedokážu, “Living Things” je však každopádně nejdospělejším albem kapely a nebýt několika slabších skladeb, bylo by i tím nejlepším.


Další názory:

Upřímně vám řeknu, že si stále nejsem tak úplně jistý, jak se k “Living Things” postavit. Na jednu stranu uznávám, že je výsledná podoba desky určitě lepší, než jsem očekával, ani nezastírám, že se v jejím průběhu objeví některé opravdu zajímavé a dobré momenty; na druhou stranu tu ovšem stále zůstává fakt, že i přesto není “Living Things” jako celek nějaká velká výhra, a pokud bych album neslyšel, určitě by se nedalo tvrdit, že bych prošvihnul něco zásadního. Nicméně se “Living Things” určitě dá poslouchat a jako nepříliš náročný společník i funguje. Pokud vezmu potaz, že Linkin Park jsou už dnes normální rádiová kapela, pak nahrávka vlastně dopadla ještě docela dobře, jelikož je přece jenom lepší slyšet z rádia věci jako “Burn It Down” než to, co se tam objevuje normálně. Jako vrchol bych vyzdvihl za sebou jdoucí nesourodou dvojici “Castle of Glass” a “Victimized”. Celkově je to docela slušně odvedená práce.
H.

Nechci působit jako někdo, kdo chová k Linkin Park nějaký odpor, zášť a novinku si k hodnocení vybral jen proto, aby ji mohl pošpinit. Kdepak, první dvě alba považuju za skvělé nahrávky, které jsem na přelomu základní/střední školy sjížděl dnes a denně několikrát za den. “Minutes to Midnight” mi zase oproti prvotině a “Meteora” přišlo vyzrálejší, popovější a pořád skvělé. Na minulém “A Thousand Suns” se to nějak zlomilo. Zapojení elektronických elementů nepovažuji dodnes za dobrý nápad, ale budiž, stalo se. “Living Things” je v tomto ohledu naštěstí o trošku méně “novátorské” a více rockové, ale pořád to není úplně ono. “Burn It Down” je povedená rocková rádiová pecka a podobné měřítko snese dobrá polovina skladeb. Najde se bohužel několik zbytečných kousků, které celkový dojem těžce sráží, jmenovitě například “Lies Greed Misery” a úplný průser v podobě “Skin to Bone”, takže v celkovém důsledku zanechá “Living Things” pachuť průměrné nahrávky.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.