Linkin Park - One More Light

Linkin Park – One More Light

Linkin Park - One More Light

Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Warner Bros. Records

Tracklist:
01. Nobody Can Save Me
02. Good Goodbye
03. Talking to Myself
04. Battle Symphony
05. Invisible
06. Heavy
07. Sorry Fow Now
08. Halfway Right
09. One More Light
10. Sharp Edges

Hrací doba: 35:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Komplexnost lidského mozku je nepředstavitelná. Miliardy neuronů a stovky tisíc miliard synapsí tvořící spletitou síť. Každou vteřinou proběhne prostřednictvím mozkových synapsí obrovské množství přenosů dat, při kterých si mezi sebou mozkové buňky předávají jednoduché informace pomocí jasně stanovených principů, a přitom dohromady ve svém ohromném množství a komplexnosti vytvářejí lidskou osobnost. Ovšem zde ona komplexnost nekončí, stačí se jen zamyslet nad tím, jak mozek vytváří asociace. Když si budete dostatečně dlouho opakovat dvě slova, váš mozek si mezi nimi vytvoří spojení, a od té chvíle si při vzpomínce na jedno z těchto slov automaticky vybavíte to druhé. Naopak, pokud toto spojení nebudete dlouho využívat, zanikne.

Přesně takhle vznikají v našich mozcích všelijaká propojení, například mezi vůni a pocitem či mezi skladbou a určitým zážitkem, kapelou a obdobím života, která jsou připravena se okamžitě připomenout, když k tomu nastane příležitost. Pokud je takové propojení dostatečně silné, může ležet nepoužito dlouhé roky a o to více vás překvapí, když nastane jeho chvíle. Asi již tušíte, kam tím mířím. Tohle je ten důvod, proč se tak rád vracím k Linkin Park, přestože je to ve všech ohledech stěží nadprůměrná kapela. Jejich jméno a jejich hudba má v mém mozku vytvořeno mnoho propojení, jež čas od času velice rád obnovuji. Mám však strach, že s novinkou se ono spojení mezi jejich hudbou a několika roky mého života hroutí a vzniká spojení nové, mnohem méně pozitivní.

Než se dostanu k tomu, proč je „One More Light“ nejen nejslabším albem kapely, ale také jednoduše nepovedeným albem v každém ohledu, je na místě odpověď na otázku, proč to jsou právě Linkin Park a ne kterákoli jiná kapela, kterou jsem v prvních letech současného tisíciletí hltal, jež si dokázala ono kouzelné propojení uchovat i po dobrých patnácti letech. Linkin Park se totiž po dvojici nu-metalových alb změnili. Nastolili nejdříve rockový, později elektronický a naposledy téměř metalový kurz, který sice na „Hybrid Theory“ a „Meteoru“ navazoval, ovšem nijak ji neimitoval a tím udržel při životě spojení mezi raným zvukem kapely a dobou, kdy tento zvuk vznikl. „One More Light“ se posouvá zase o krok dál a to je chvályhodné, ovšem poprvé v době historie kapely se zdá, že se Linkin Park nepohybují odněkud, nevzdalují se svým počátkům ve snaze udržet svou hudbu svěží, nýbrž někam, totiž do popových hitparád (ve kterých by tak či tak skončili), ovšem popových hitparád, jimž kralují hudebníci o dvě desetiletí mladší, než jsou oni sami.

„One More Light“ na mě působí především jako album navržené (ani se mi nechce říkat napsané!) pro generaci, která v době vydání debutu ještě ani nebyla na světě, pro generaci Snapchatu a selfie tyčí. Nemyslím, že to je samo o sobě špatně, problém je až v provedení. Linkin Park působí nepřirozeně, vytrženi ze svého obvyklého prostředí, jako čtyřicátníci na srazu YouTuberů. Šestice hudebníků má čtyřicítku již převážně za sebou, a když se v klipové „Heavy“ snaží Chester Bennington znít jako současník teprve rok plnoleté Kiiary, musí se jistě cítit nesmírně trapně, což je ze skladby bohužel znát.

Linkin Park

„Heavy“ se svým sladkým Chesterovým hláskem, který je znatelně čitelnější než jinde na albu a nezvykle vysoko položený, aby dobře ladil se zpěvem hostující slečny, není skladbou pro „One More Light“ úplně typickou, ale představuje jeden z jeho klíčových problémů, totiž sterilitu. Nemyslím si, že je sedmé album Linkin Park tak oproštěné od emocí záměrně, nýbrž že jsou tyto emoce mířeny na tak zásadně jiné publikum, že je nejsem ani schopen vnímat. Ať je to jakkoli, „One More Light“ je sterilní jako vykastrovaná mula a kvůli tomu se na něj ani nemohu zlobit pro jeho mrzkou kvalitu, neboť mě nudí natolik, že je mi vše tak nějak jedno.

Dalším charakteristickým znakem „One More Light“ je jeho nezvykle tichý, nevýrazný zvuk. Polovina skladeb začne jen s Chesterovým zpěvem, aby se později „rozjela“ do kýčovitě vlezlého refrénu s jednoduchým beatem, tleskáním a někdy i nevýraznou kytarou. Ovšem okolo slova rozjela je třeba udělat obrovské uvozovky, neboť zvuku kompletně chybí dynamika. Není to ona slavná snaha udělat vše tak hlasité, že vrcholy přestanou vynikat, nýbrž naopak snaha udělat vše zcela záměrně úplně identicky výrazné, takže mezi vrcholem a údolím není znatelný žádný rozdíl. Z „One More Light“ se stává zvuková placka, což podporuje výše zmíněnou sterilitu a zdůrazňuje skladatelskou plytkost.

Třetím (a posledním) určujícím znakem nahrávky jsou pak jisté prvky převzaté z aktuálních popových hitparád jako třeba pravidelný vysoký počítačem zkreslený hlásek, který otvírá skladby, uvozuje či uzavírá refrény a celkově jednoduše znepříjemňuje poslech. Pravda, poslednímu albu jsem naopak vyčítal zbytečné průpovídky mezi skladbami, které zde díkybohu chybí, jenže ty alespoň zdůrazňovaly lidskost alba a jeho tvůrců, což by „One More Light“ potřebovalo jak sůl.

K samotným písničkám stačí říci jen málo. Úvodní „Nobody Can Save Me“ v jistém ohledu připomíná starší balady kapely, a dokonce bych musel pochválit obstojný refrén, kdybych ovšem neměl dojem, že jsme ho již někde slyšel. „Good Goodbye“ je jakýsi pokus o rebelství postavený okolo úděsného refrénu, jenž je proložen třemi rapovými slokami, po jedné od Mika Shinody a dvou hostujících raperů, vcelku tragických ve všech třech případech. „Talking to Myself“ je pak prototypem skladby, která se na albu objevuje ještě v několika různých variacích, jakési pseudobalady s pokusem o gradaci, ovšem vzhledem k výše zmíněným nedostatkům naprosto neúspěšné. „Battle Symphony“ pak přináší vytouženou změnu, jako jedna z mála písní na desce působí trochu odvážněji, ovšem snaha je to naprosto marná, neboť je jinak naprosto nepovedená.

Linkin Park

Bohužel ani dále není deska o nic lepší. Kupříkladu Chesterův rap v „Sorry for Now“ působí jako cosi z televizního pořadu pro děti z prvního stupně základní školy (což zdůrazňuje i použití fráze „pump the bass up“ hned v prvním verši), závěrečná „Sharp Edges“ zase nejdříve na pár vteřin budí dojem jakéhosi moderního pojetí country, aby okamžitě přešla do nesnesitelného refrénu, na nějž by odmítly na diskotéce trsat i ony výše zmíněné děti ze základní školy. Jediným potěšením tak zůstává titulní skladba, jež je již několikátou inkarnací podobné minimalistické (alespoň v první polovině) balady v diskografii kapely a jako úplně jediná na albu ve mně vyvolá alespoň nějaké emoce.

Rád bych zde skončil, ale musím se ještě pozastavit u textů. Chester Bennington a Mike Shinoda nikdy nebyli dobrými textaři, ale v určité fázi (zejména okolo „A Thousand Suns“) se alespoň snažili věnovat se důležitým tématům. „One More Light“ je však album točící se okolo nicotných pocitů jednotlivce a víc než cokoli jiného jsem si při čtení textů vzpomněl na citát z poslední desky Kate Tempest, jenž je nejlépe vystihuje: „Bullshit saccharine ballads, and selfies, and selfies, and selfies, and here’s me, outside the palace of me.“ Texty jsou jednoduše podobně plytké jako hudba a staví jakýsi vesmír okolo jednotlivce, byť se to v „Heavy“ snaží kapela výslovně popírat. Jsou tu i zvláštní výjimky jako třeba „Sorry for Now“ a „Sharp Edges“, které se snaží spíše reflektovat životní zkušenosti čtyřicátníků Chestera a Mika, bohužel dost hloupě a bezobsažně. A pak jsou tu vyloženě komické přešlapy, jako třeba když se mladík Stormzy (jinak mimochodem obstojný raper a autor nedávno vyšlého solidního debutového alba) ve své sloce v „Good Goodbye“ snaží nalézt něco, co by se rýmovalo s „Linkin Park“ (nakonec najde „things in park“, další komentář si odpustím) jen chvíli poté, co Mike Shinoda „usadí“ jeho generaci svým „I’ve been killing it longer than you’ve been alive, you idiot“. Trapas za trapasem.

A tak se oklikou vrátím k mozku a jeho synapsím, jež jsem měl donedávna obrazně řečeno nastavené tak, abych Linkin Park považoval za jednu ze svých nejoblíbenějších kapel, aby mi jejich jméno připomnělo řadu obstojných (a hlavně důstojných) alb. Zejména však tak, aby pro mě Linkin Park symbolizovali první dvě alba a ony dlouhé roky, jaké jsem v jejich doprovodu strávil. Nyní se bohužel přidává propojení třetí, propojení mezi Linkin Park a nudou, trapností, otravou, zklamáním a nedůstojností.


2 komentáře u „Linkin Park – One More Light“

    1. Souhlasím. Pustil jsem si Hybrid Theory po přečtení téhle recenze a je to i po letech pořád parádní hudba. Jak je psáno i výše hodně do toho promlouvá nostalgie a propojení s mládím, ale i tak super :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.