Země: Česká republika Žánr: industrial / electro metal Datum vydání: 3.3.2016 Label: Metalgate Records Tracklist: 01. Ended Run 02. Amper 03. Devilation 04. Vibes 05. Midnight Bay 06. Encounter 07. Hypercharger 08. Tomorrow’s Call 09. We Stand Alone Hrací doba: 36:55 Odkazy: web / facebook / bandzone K recenzi poskytl: Metal Promotions

Liveevil nikdy nebyli nějakou extrémně chytrou a hlubokou kapelou. Jakkoliv se to třeba Petrovi Staňkovi nemusí líbit a v rozhovorech bude vykládat, že si polepšil, po hudební stránce se po svém (pravda, nedobrovolném) odchodu ze Silent Stream of Godless Elegy vydal v rámci Liveevil k větší jednoduchosti a, řekněme, do méně intelektuálně náročnějších vod. Tak to je. Nicméně ačkoliv jsem tvrdil, že Liveevil nejsou a nikdy nebyli žádní velcí filozofové, rozhodně tím neříkám, že to je nutně špatná kapela. Naopak, mě jejich electro metal s proklatě chytlavými refrény vždycky docela bavil a i minulé album „3 Altering“ jsem si navzdory některým výhradám vlastně užil. Ale tím spíš nepochopitelné mi přijde to, jakým způsobem zní „Blacktracks“…

Nebudu to nijak prodlužovat ani chodit kolem horké kaše – „Blacktracks“ mi přijde jako hodně nepovedné, místy dokonce vyloženě hloupé album. Formálně vzato se sice Liveevil příliš nezměnili a stále si frčí na vlně electro / industrial metalu (vydavatelská firma tomu teď začala říkat prďácky cyber metal… oukej, proč ne, když jim to dělá dobře) a na první pohled by to mohlo vypadat, že jediné, co prošlo změnou, je image kapely. Ta se totiž rozhodla, že asi bude lepší upustit od civilního vzhledu a radši se zmalovat od hlavy k patě, což při veškeré úctě v tomhle podání vypadá příšerně (asi vesnický Combichrist). Což možná sedí – jako by to předznamenávalo i kvality samotného „Blacktracks“.

Ta deska je prostě taková trochu „redneck“ a je to neškodný čajíček, který leckde páchne vysoce nesympatickou podbízivostí. Jestliže jsem se ještě posledně na „3 Altering“ bavil u mocně hitových refrénů, na „Blacktracks“ mi refrény mnohdy přijdou naopak vysloveně otravné. Chcete-li příklady, není problém, ukažme si prstem třeba na „Encounter“, „Midnight Bay“ nebo videoklipovou „Devilation“. Avšak není to problém jen v refrénech, třeba takové „Tomorrow’s Call“ nebo „We Stand Alone“ mi připadají regulérně blbé jako celek. V neposlední řadě mě pak také vysoce irituje ženský vokál, který se v několika písničkách také objevuje. Ani ne tak kvůli tomu, že by byl špatný, jako spíš kvůli tomu, že to zní jako strašný kýč.

Místy „Blacktracks“ vážně zní jak taková ta kýčovitá vidlácká gotika, jaká horem dolem frčí hlavně v Německu. Vedle toho se Liveevil na novince až přílišným způsobem snaží přiblížit takovým Deathstars, a to nejen po stránce oné zmalované image – však i sám Staněk místy zní, jako kdyby začal brát školu zpěvu od Whiplashera. Především lekci „Hluboký mužný vokál, z něhož zvlhne spodní prádlo každé fanynce“ zjevně absolvoval na jedničku, jelikož místy je ta podoba skutečně do uší bijící.

No, a další věc, jež „Blacktracks“ v mých očích hodně ubírá, je také produkce a sound alba. Věřím tomu, že za tohle prohlášení mě budou chtít mnozí pranýřovat a budou si myslet, že jsem debil – vždyť, ty vole, to přece dělali venku. Jakože v zahraničí, chápeš? A produkoval jim Kärtsy Hatakka z Waltari! To je sice hezké a vlastně je to na tom výsledku dost slyšet. Ne, že by dříve Liveevil disponovali nějakým vyloženě osobitým soundem, který by nikdo neměl, ale tohle je prostě bezpohlavní mainstreamově metalová produkce. Takový ten „Nuclear Blast metal“, jestli si rozumíme. A vlastně nejen zvukově, ale i hudebně. A to dle mého názoru vážně není nic, čemu by bylo nutno tleskat.

Vzato kolem a kolem jsou na „Blacktracks“ vlastně jen dva momenty, které mi přijdou v pohodě a u nichž bych si s přivřenýma očima dovolil říct, že se mi trochu líbí. Jedním z nich je pohodový refrén „Amper“, nicméně sloky jsou opět nudné. Druhým je pak ozvláštnění v podobě mluveného slova ve „Vibes“, což je asi to nejzajímavější, co Liveevil na své novince nabízejí. Doufám, že snad ani nemusím dodávat, že je to proklatě málo.

Bez dalších vytáček si řekněme, že „Blacktracks“ je nepovedené album, a vzhledem k tomu, že dřívější tvorba mě poměrně bavila, nebál bych se dodat i cosi o zklamání. Jestli chcete pořádný electrometalový masakr, který podobně jako Liveevil neholduje přílišnému filozofování, pusťte si radši něco jako Turmion Kätilöt, kteří mají asi tak o tři hvězdné atmosféry větší koule a jsou to takoví magoři, že je jim člověk tu jejich pošukanou image věří. „Blacktracks“ však moc za pozornost nestojí.