Locomuerte - Traición Bendición

Locomuerte – Traición Bendición

Locomuerte - Traición Bendición
Země: Francie
Žánr: hardcore
Datum vydání: 9.12.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Manera violenta
02. Rongue
03. Pa mi gente
04. Ranfla
05. Aquantate
06. Traición bendición
07. En la calle muero
08. Fuerte y fuerte
09. A fuengo
10. Celoso
11. HxC de prende
12. En la calle vivo

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dooweet

Dovolím si tvrdit, že Francie není zemí zaslíbenou hudebním stylům, jako je hardcore či crossover. Tyto vždy patřily k výsadám zámořské velmoci, kde se tamní scéna New Yorku dokázala vyšvihnout do takových výšin, že si o tom nikdy ani nesnila. Nedivte se tedy, když jsem na Locomuerte koukal, jako na malé zjevení, zvlášť když se na obou dosavadních albech kapela uchýlila k nezvyklé španělštině, jakožto jazyku svých textů. Hned na úvod přiznám, že právě španělštiny, jejímž fanouškem jsem v metalové hudbě nikdy nebyl, jsem se dost bál, ale zpětně říkám, že zcela neoprávněně, protože do skladeb padne jako ulitá. Jen pro úplnost nezbytného úvodu ještě dodám, že debutové album “Máguina de guerra” vyšlo této čtveřici ve vlastním nákladu v roce 2011 a po dvou letech jsou tady zpět, tentokrát již s vydavatelstvím a profesionálním zvukem zaštítěnou deskou “Traición bendición”.

Vzhledem k tomu, že hardcore, či chcete-li crossover/thrash, který hraje v hudbě Locomuerte rovněž nemalou roli, je hudební směřování natolik úzké a limitující, že je takřka nemožné přijít v rámci klasických stylových mantinelů s něčím, co tady ještě nebylo, jsem ani nečekal, že by Locomuerte byli v tomto ohledu něčím výjimeční. Šlo to před nějakými třiceti lety, kdy byla scéna v rozkvětu a blížila se svému vrcholu, ale nyní už se jednotlivé kapely liší v podstatě jen v množství testorenu, který jejich hudbou prosakuje. Někdo se zhlédl v zemitější, metalovější formě hardcoru, jiní zase v jeho tradičnější punkovější verzi. Locomuerte jsou na tom tak nějak uprostřed. “Traición bendición” obsahuje jak hutné metalické riffy, jak je širokým masám představili Agnostic Front, tak rychlá, skoro až thrashová tempa s pouličním vokálem ve stylu Suicidal Tendencies. Obě kapely jsou z tohoto alba cítit na sto honů, což samozřejmě není nic proti ničemu, ale hlavní je v tomto případě otázka, zda dokáží Locomuerte do posluchačstva skrze svou desku nasypat tu správnou dávku energie, bez níž to v tomto stylu prostě nejde.

Jsem rád, že můžu říct, že “Traición bendición” energičnost rozhodně nechybí. Asi nemusím vyjmenovávat všechny nezbytné poznávací znamení, jež jsou u Locomuerte přítomny v míře vrchovaté, ale co vyzdvihnu, je vokalista Noxy Dementa, jehož řev je tak akorát řízný jako melodický, takže není problém si s ním zanotovat celou řadu refrénů. Ty sice nejsou tak nosné jako třeba u Hatebreed, ale pokud se pustím do přímého srovnání s poslední řadovkou Suicidal Tendencies, tak to Locomuerte vyhráli na plné čáře, protože to, co Muirově partě letos chybělo, tím je čtveřice El Mitcho, Nico Loco, DevilDivo a zníněný Noxy narvaná až na okraj. Samozřejmě, že mám na mysli hlavně uvěřitelnost a našlapanost materiálu, kdy Francouzům nelze upřít, že se snaží a dávají do svého projevu snad vše, co jenom jde. Je jedno, jestli do toho rubou v rychlejším tempu, nebo zpomalí nezbytnými zasekávačkami, v obou případech to má pořádné koule. Řešit “Traición bendición” nějak hlouběji po jednotlivých skladbách nemá moc smysl, protože kdo už někdy slyšel hardcorové album, tak mi dá za pravdu, že jak jsou dané písně od sebe obvykle dobře rozpoznatelné, tak jsou stejně tak jedna jako druhá. Jen krátce tedy vyberu pár fláků, které nějakým způsobem vyčnívají nad zbytkem půlhodinové stopáže. Určitě nesmím opomenout údernou rychlovku “Fuerte y fuerte”, která je se svou nejkratší stopáží předurčena k roli nářezu, z něhož se posluchač jen tak nevzpamatuje, a přesně tak taky funuje. Hodně se mi líbí dvojblok “Ronque” a “Pa mi gente”, kdy ta první je nemlouvavá rychlovka a druhá klasická HC/crossover hitovka ve středním až rychlém tempu, při které se sborově pořádně zahaleká a všichni jsou spokojení. “Aguantate” zaujme chytlavým refrénem, kdy chytlavostí nemyslím zapamatovatelnost refrénu ve spojení s účelně postavenou kytarou, ale opravdu zpěvný vokál, který se utrhne do melodických vod.

Je pravda, že bych si dokázal aktuální album Locomuerte představit o nějaké dvě, tři skladby kratší, čímž by sice už nic moc na údernosti nezískalo, ale v ideálním případě by se eliminoval slabší závěr, který už nestačí našlapanému úvodu, kdy se střídá hitovka s hitovkou. “Traición bendición” je stylově vyzrálá a hlavně hudebně bezproblémová deska, která by fanouškům tohoto specifického stylu neměla přidat vrásek na čele. Nebudu lhát a přiznám, že si stejně vždycky radši pustím Agnostic Front a Madball, protože aniž bych chtěl snahu Locomuerte nějak devalvovat, tohle už tady prostě bylo v daleko lepší provedení. Jako dobový pokus o přenesení atmosféry konce osmdesátých a počátku devadesátých let scény, o nichž byla nejednou řeč, však má jejich druhé album svůj smysl a tak je k němu třeba přistupovat – s nadhledem a bez velkých ambicí.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.