Long Distance Calling poster 2013

Long Distance Calling, Sólstafir, Audrey Horne

Long Distance Calling, Sólstafir, Audrey Horne
Datum: 8.3.2013
Místo: Praha, HooDoo
Účinkující: Long Distance Calling, Sólstafir, Audrey Horne

První pohled (Ježura):

Vinohradský klub HooDoo se v pátek osmého března stal dějištěm koncertu, který již dlouhé měsíce předem budil v zasvěcených kruzích spontánní výbuchy nadšení. Po několika letech se totiž pražskému publiku měli představit islandští Sólstafir, kteří před slabým třičtvrtěrokem naprosto uhranuli návštěvníky Brutal Assaultu, takže již někdy od podzimu byl internet plný prohlášení, že na Sólstafir se jde stůj co stůj. Tím však nastala poněkud paradoxní situace, neboť jak nejvyšší místo lineupu, tak grafiku plakátu okupovala německá post-rock/metalová cháska Long Distance Calling, která na toto turné vyrazila v rámci propagace své nové desky “The Flood Inside”. Paradoxní proto, že co jsem stihl postřehnout, řada účastníků – mě nevyjímají – se se jménem Long Distance Calling setkala vůbec poprvé…

Po rozkoukání v prostorách klubu a ochutnávky z velice zajímavé nabídky vícestupňových piv v polozapuštěném přízemí podniku však nezbylo na rozjímání o těžkém údělu headlinera, kterého půlka lidí pořádně nezná, mnoho času, protože se hodinové ručičky povážlivě přiblížily osmé večerní a schylovalo se tedy k začátku hudební produkce. Role otvíráku večera se zhostili norští hardrockeři Audrey Horne, na jejichž adresu jsem slyšel samé pěkně věci, takže jsem se náramně těšil, jak se kapela, ve které to mimo jiné drhne kytarista Ice Dale (vlastním jménem Arve Isdal) z proslulých Enslaved, předvede. Nástup na pódium proběhl bez velkých proslovů ze strany kapely, stejně jako za doprovodu jen nevalného potlesku publika, a Audrey Horne spustili. Prvním songem večera se stala ještě novotou vonící klipovka “Redemption Blues” a už od prvních minut bylo zřejmé, že Audrey Horne si tenhle večer hodlají náramně užít. Přiznám se, že jsem neviděl moc hardrockových koncertů, ale i tak si troufám tvrdit, že tenhle naplnil snad všechna očekávání, která do něj mohli přítomní fanoušci vkládat. Oba kytaristé svými postoji působili jako pravé rockové hvězdy, potetovaný zpěvák Toschie od samého začátku komunikoval s publikem jako málokdo a překvapivě hodně pozornosti na sebe strhával i basák Espen Lien, jehož grimasy sice mohly někomu připadat trochu přehnané, ale když si to člověk dal dohromady se způsobem, jakým se mazlil s basou, a přidal k tomu vše ostatní, co se na pódiu dělo, nešlo než rezignovat na škarohlídství a nechat se bavit. Soudě podle odezvy to lidé pochopili velice brzy a Audrey Horne se tak dočkali rámusu, jaký jsem u předkapely dlouho neviděl. Jestli se ale přítomní celou dobu dobře bavili, skutečné nadšení nastalo u dvou závěrečných skladeb, během kterých se Toschie vypravil daleko mezi lidi a odzpíval je tam prakticky celé. To bylo opravdu nečekané a neuvěřitelně sympatické. A stejně nečekaný byl i samotný závěr setu Audrey Horne. Jak Toschie uvedl, Praha byla jejich poslední zastávkou na turné, takže si přichystali drobnou specialitku. Tou nebylo nic menšího než megahit “Ace of Spades” z dílny kultovních Motörhead, ke kterému si Audrey Horne pozvali na pódium kompletní Sólstafir, jejichž frontman Aðalbjörn Tryggvason se svým typicky špinavým hlasem zhostil vokálu. Vážení, tomu říkám finále, jak se patří, a jakkoli nemám nic proti Sahg, jsem děsně rád, že Audrey Horne nevystřídali o zastávku dříve…

Přestávka utekla akorát tak rychle, že člověk stihl využít služeb toalet a koupit další pivo a na řadu přišli neoficiální headlineři večera – Sólstafir. Že se dohady o tom, kdo z téhle sestavy přitáhne nejvíce lidí, od pravdy prakticky nelišily, se ukázalo být zjevným v tom okamžiku, kdy došlo k pokusu o procpání se do předních řad. Ne, že by to nešlo, ale bez značného nepohodlí a nevraživých pohledů ostatních by se to asi nepodařilo, takže jsme se s kolegou Prdovousem raději upíchli v dostatečné vzdálenosti od pódia a čekali, co Sólstafir v klubových podmínkách vykouzlí. Zadumaní a zarostlí kovbojové spustili v rytmu “Ljós í Stormi”, tedy úvodní skladby aktuální desky “Svartir Sandar” a mě do uší praštil značně nevyvážený zvuk, ve kterém se nějak ztrácely kytary a celé to znělo poněkud nepatřičně. Naštěstí se však zvukař činil a v závěru skladby už šlo zvuku vytknout jen máloco. Od momentu, kdy se zvuk začal rovnat do správných kolejí, pak začala sílit ta jedinečná atmosféra, kterou Sólstafir umí jako nikdo na světě, a koncert byl s každým momentem lepší a lepší. Setlist byl sice až na jednu výjimku (“Þín Orð” byla nahrazena “Svartir Sandar”) totožný s tím z Brutal Assaultu, ale i tak si všichni do sytosti užívali brilantní muziku, kterou Sólstafir zaplněnému sálu servírovali. A nejen užívali, oni to dávali dost nepřeslechnutelně najevo! Jásot fanoušků byl po každé skladbě opravdu neuvěřitelně bouřlivý a dokonce se strhl i v ten moment, kdy Guðmundur Óli Pálmason poprvé poklepal do bicích při začátku skvostné klipovky “Fjara”… Celý ten rámus se neobešel bez řady komplimentů z úst frontmana, a jak to občas nevyznívá upřímně, tady jsem neměl sebemenší důvod pochybovat, že všechna ta slova díků myslí Aðalbjörn vážně a že mluví za celou kapelu. Když Sólstafir po vyhrazené třičtvrtěhodince opustili fanoušky neodbytně žádající víc, na další pivo jsem odcházel opravdu spokojený a dá se říct, že dokonce nadšený. Vystoupení z Brutal Assaultu sice zůstalo nepokořeno, ale do podzemního klubu se paprsky k západu se chýlícího Slunce dostávají jen těžko, takže se moje hodnocení i tak blíží absolutnímu tak, jak jen to okolnosti dovolily. Navíc jsem přesvědčen a doufám, že až se k nám Sólstafir vrátí, bude to na pozici headlinera, naservírují příchozím minimálně dvojnásobnou porci muziky a napraví tak asi jedinou výtku, kterou lze v této souvislosti na jejich adresu vyřknout…

O tom, že Sólstafir předvedli opravdu výborné vystoupení, svědčí i skutečnost, že jsme se s kolegou vypravili o patro výše v klidu dovychutnat stále doznívající atmosféru, naplnit žaludek a doplnit tekutiny a vůbec nás netrápilo, že se to asi protáhne výrazně do setu Long Distance Calling, kteří měli večer uzavírat. Jak ale později vyšlo najevo, headliner večera dostal přidělenou plnou hodinu a půl, takže jsme se i přes spíše odpuzující doporučení, že se jedná o “takovou fajn post-věc”, nakonec zašli podívat, co že to Long Distance Calling produkují. Já jsem v zadní části sálu setrval přibližně dvě skladby a dojmy, které jsem si z toho odnesl, jsou takové smíšené. Na jednu stranu bylo vcelku jasně poznat, že je to dobrá hudba. Rovněž samotní muzikanti na pódiu nestáli jak sloupy a troufám si tvrdit, že vzhledem k hudbě se projevovali velice intenzivně a dobře se na to koukalo. Ale co naplat, přes všechny tyto klady mě to vůbec ale vůbec nebavilo, takže než abych v sále setrvával dál, šel jsem radši nasávat atmosféru okolo stánku s merchandisem, kde se různě střídali členové Sólstafir a Audrey Horne a ochotně debatovali s procházejícími fanoušky. A jelikož tím pro mě celý koncert skončil, uzavřu tím i report. Večer ve společnosti Sólstafir a Audrey Horne se nesmírně vydařil. Zatímco první naplnili velká očekávání do nich vkládaná, druzí nesmírně příjemně překvapili, a oběma za to patří velký dík. A co se Long Distance Calling týče, v jejich případě si závěrečné hodnocení odpustím. Proč, to je snad dostatečně jasné z článku samého…


Druhý pohled (Atreides):

Mé vůbec první setkání se Sólstafir (áno, významný to milník historie první poloviny 21. století, alespoň pro mou maličkost) se odehrálo v pražském klubu HooDoo. Pln kulturních zážitků už ze středečního koncertu veterána tuzemské hip-hopové scény, Prago Union, jsem se s vidinou posledního koncertu na další přinejmenším měsíc dostavil do vinohradského klubu přesně na ohlášené otevření klubu, tedy na sedmou večerní. Už v tu dobu se kolem vchodu a přilehlé hospodě pohybovalo zhruba na padesátku fanoušků a z oblečení těch, kteří už byli uvnitř klubu, nebo lačně lemtali pivní speciály o patro výše, bylo vcelku jasné, na koho se dneska jde. Ne, avizování headlineři Long Distance Calling, o kterých jsem v souvislosti s koncertem slyšel prvně v životě, to rozhodně nebyli.

Poté, co jsem si proseděl dobrých čtyřicet minut o samotě, během kterých jsem neměl na práci nic lepšího než usrkávání jihoměstské jedenáctky, která je mimochodem skutečně excelentní, a obhlížení příchozího osazenstva klubu, které se začínalo před pódiem slušně houfovat (zde se konečně ráčil objevit jistý Ježura, který už dle všeho dobrou půlhodinu usrkával pivo o patro výše). Nicméně zbylých dvacet minut do začátku uteklo během značně neformální konverzace na nepublikovatelné téma snad až nebezpečně rychle a přesně s úderem osmé se na pódium vyhoupli první předskokani Audrey Horne. Kapela v čele s frontmanem Toschiem rázně napochodovala na pódium a se strohým uvítáním “Hello, we are Audrey Horne!” spustili první pecku, “Redemption Blues” ze současného alba “Youngblood”. Podobně jako v případě Long Distance Calling jsem se o existenci této pětice hardrockerů z norského Bergenu dozvěděl až díky tomuto koncertu a věci mně neznámé dopředu nenaposlouchával, což zpětně hodnotím v případě Audrey Horne jako nebetyčný nedostatek ve vzdělání. Jejich třičtvrtěhodinovému setu totiž nechybělo vůbec nic a kapela do publika pumpovala jednu energickou pecku za druhou. Velmi mě potěšilo i nazvučení, které bylo téměř bezchybné a právě i kvalitní, šťavnatý zvuk dal koncertu správný říz. Rovněž projev zpěváka Toschieho byl po všech stránkách skvělý, obzvláště jeho nevídaně vřelá komunikace s publikem, která od prvního “high five” vyvrcholila odzpíváním posledních několika písní v publiku. Nezaostával ani zbytek kapely, basák Espen ve zpěvu zdatně sekundoval a strhával na sebe nemálo pozornosti a rovněž oba kytaristé si užívali koncert na maximum, přičemž jejich vystupování nepostrádalo sebejistotu ani nadhled vlastní rockovým hvězdám. A jak eskalovala atmosféra, eskalovala i odezva diváků, která byla stále mohutnější a vyvrcholila u závěrečného fláku “Ace of Spades”, jež ten večer plnil úlohu drobného dárku na rozloučenou nejen publiku, ale i kapelám, neb pražská zastávka byla pro Audrey Horne zároveň i zastávkou poslední. Aby toho nebylo málo, kapela si pro tu příležitost pozvala kompletní Sólstafir a mikrofonu se chopil sám frontman Aðalbjörn, aby známou pecku od Motörhead odzpíval svým nezaměnitelným hlasem. Výsledek byl bez příkras strhující a rozhodně šlo jeden z vrcholů večera. Po zaznění posledních tónů a řádné děkovačce kapela odešla do zákulisí a já si, rozjitřen a potěšen poctivou porcí poctivého hardrocku, šel doplnit tekutiny.

Po krátké pauze jsme se s Ježurou snažili vrátit na původní pozici, jež se během koncertu Audrey Horne nacházela kdesi ve čtvrté, páté řadě, abychom měli na následující Sólstafir jakože slušný výhled a nemuseli se krčit za kdekterou vikinskou máničkou. Marně. Během této krátké pauzy se chopili příležitosti skalní i méně skalní fanoušci skupiny a spolu s několika obligátními fotografíny úspěšně vyplnili sál zhruba ze tří čtvrtin. Dá se proto považovat za úspěch, že se nám bez kyselých obličejů zleva či zprava podařilo dostat zhruba do poloviny publika. Na rozdíl od většiny lidí, která na koncertu byla a více či méně vzrušeně štěbetala o tom, zda vystoupení v klubu překoná dojem z loňského Brutal Assaultu, já jsem s živým vystoupením Sólstafir do té doby zkušenosti neměl a nevěda co čekat, jsem se rozhodl nečekat vůbec nic a nechat se překvapit. A že bylo čím překvapovat. Nutno říci, že první překvapení bylo spíše nemilé, neb dobrou první polovinu úvodní písně “Ljós í Stormi” byl zvuk kytar zastřen a upozaděn za výrazné bicí i basu. Naštěstí zvukař nelenil a během zbytku koncertu už byl zvuk dobrý, leč takové kvality jako v případě předchozího vystoupení už bohužel nedosáhl. Po “Ljós í Stormi”, která kromě setlistu otevírá i poslední album Sólstafir, “Svartir Sandar”, následovala titulní skladba tohoto alba a mně nezbylo než naprosto ignorovat dění na jevišti i v publiku a za lehkého podupávání nohou konečně zavřít oči a nechat pracovat představivost naplno. Fantaskní výjevy byly přerušeny jen potleskem a ještě bouřlivějším jásotem publika, když bubeník Guðmundur metličkami rozezněl první tóny snad nejznámnější písně této islandské čtveřice, kterou není žádná jiná než zasněná “Fjara”. Procházku po pláži z tónů lemovanou občasným příbojem slov jsem si s radostí vychutnal a občas sám zabrouzdal do bezpečných mělčin mě známých slabik, abych si je pod těch pár vousů, co mám, pobrukoval. Zážitek neskutečný, kritika nemístná, ohlas publika ohlušující. Možná až příliš, když uvážím předchozí zasněnou atmosféru, leč rozhodně plně zasloužený. Jediné, co mne trochu mrzí, je fakt, že poslední toho večera hraná skladba, “Goddess of the Ages”, byla opravdu skladbou poslední a nedostalo se nám žádného přídavku, byť by nejspíše byl v podobně klidném duchu (ač pocity hudbou Sólstafir vyvolané mají v mém případě klidu daleko, sebemírnější píseň si vymyslíte). Na druhou stranu předpokládám, že Sólstafir mají výběr skladeb pečlivě zvážen a setlist sestaven tak, aby v omezeném hracím čase dosáhl určitého výsledku a unikátní atmosféry, jejíž tvorbu, udržení a gradaci během koncertu ovládají tito islandští kovbojové vskutku mistrně. A proto je snad možná i dobře, že i po dlouhých žádostech všech přítomných se pánové vrátili na pódium už jen se slovy díků a skromnou poklonou a výsledek svého snažení nechali takový, jaký byl – omračující.

Závěr večera, jak už naznačil kolega o odstavec výše, jsme zprvu strávili u piva a nakládaného hermelínu a na set Long Distance Calling, o kterých jsem věděl nanejvýše to, že jde o jakýsi post-rock, jsme nijak nespěchali. Naopak, já jsem si plnými doušky vychutnával vynikající pivo a doznívající atmosféru, kterou jsem si odnesl z vystoupení Sólstafir a která ve mě zůstala ještě dlouho do druhého dne. Zhruba po půl hodině přemlouvání jsme se nakonec zvedli se šli podívat (ať už ze zvědavosti nebo ze slušnosti), co to kluci na pódiu vlastně hrají za hudbu. A neznělo to věru zle. Zvuk už byl po půl hodině hraní na dobré úrovni (hádám, že práce zvukaře byla opět stejně kvalitní jako u předchozích Sólstafir) a hlouček lidí, který pod pódiem zbyl, se evidentně bavil poměrně slušně. Nemůžu nic ani říct na účet kapely, která evidentně dávala do hraní maximum a koncert si užívala naplno. Nemám výtek ani proti pódiové prezentaci, protože kapela nezaujala pozici tvrdých y, kterou jsem od “takové fajn post-rockové věci” očekával. Jenže… jenže. Přes nesporné kvality kapely mě produkovaná hudba nebavila ani trochu – těžko říct, jestli to bylo tím, že to byl post-rock, nebo tím, že to byl post-rock bez trochy noisového koření, které bych u takové hudby bezesporu uvítal. Tak nebo onak, nakonec jsme nevydrželi déle než dvě skladby, načež jsme se rozhodli odebrat k pultům s merchem, kde se v hojné míře vyskytovali členové dvou předchozích kapel, aby prohodili pár slov s fanoušky. Nakonec jsme se vydali každý po své vlastní přímce k domovům, a to by bylo k zážitkům z pátečního koncertu vše. Závěrem bych rád řekl, že páteční zastávka The Flood Inside Tour byla opravdu vydařená, ba přímo epésní a s čistým srdcem tvrdím, že i mým nejlepším koncertem za hodně dlouhou dobu. Ať už díky skvělým výkonům Sólstafir, jejichž živé vystoupení bylo vskutku uchvacující, či Audrey Horne, kteří mě velice mile překvapili a zajistili si tak místo v mé hudební knihovně, ale také díky skvělé organizaci celé akce, výbornému nazvučení a v neposlední řadě i díky vhodně zvoleným prostorám. Snad jen v případě Long Distance Calling zůstanu bez hodnocení, z podobných důvodů jako kolega výše. Nu, zazvonil zvonec a pohádky je konec. Prostě šlus, robátka.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.