Lou Reed / Metallica - Lulu

Lou Reed / Metallica – Lulu

Lou Reed / Metallica - Lulu
Země: USA
Žánr: experimental metal
Datum vydání: 31.10.2011
Label: Warner Bros. Records / Vertigo Records

Tracklist:
Disc I:
01. Brandenburg Gate
02. The View
03. Pumping Blood
04. Mistress Dread
05. Iced Honey
06. Cheat on Me

Disc II:
01. Frustration
02. Little Dog
03. Dragon
04. Junior Dad

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 2,5/10
Beztak – 7,5/10
Ellrohir – 1,5/10

Průměrné hodnocení: 4,9/10

Odkazy Lou Reed:
web

Odkazy Metallica:
web / facebook / twitter

Když se před dvěma lety na pódiu v newyorském Madison Square Garden setkaly dvě hudební legendy, Lou Reed a Metallica, málokdo asi tušil, kam až jejich spolupráce dospěje. Dva roky poté o albu, jež dostalo název “Lulu”, poprvé promluvil kytarista Metallicy, Kirk Hammett. Rozhodnutí thrash metalových titánů o spolupráci s umělcem, jenž je nejčastěji spojován s žánry jako experimentální rock či art rock, bylo pro mnohé překvapením. Po tři roky starém “Death Magnetic” totiž leckdo očekával poslušný návrat ke kořenům i na dalších albech. Již od počátku však kapela tvrdila že nepůjde o hudbu Metallicy s hlasem Lou Reeda, ale o zcela originální projekt.

Jak to tedy dopadlo? “Lulu” je vskutku originální a nepodobá se ničemu, co jsme za téměř třicetiletou historii kapely mohli slyšet (výjimkou jsou snad jen ozvěny nenáviděné desky “St. Anger” v některých pasážích). “Lulu” je dlouhé album a to je hlavní kámen úrazu. Druhým zásadním problémem je vokální projev Lou Reeda. Již první reakce na singl “The View” kritizovaly Reedův hlas a často ho přirovnávaly k senilnímu stařečkovi zmateně mumlajícímu repliky ze sto let staré divadelní hry. Pro zbytek alba to bohužel platí dvojnásob. Na mnoha místech Lou zcela ztrácí rytmus a kapela mu takříkajíc uteče. Jeho hlas zní chvílemi silně, chvílemi velmi slabě a ještě více tak zdůrazňuje dojem, že vokály nahrával na první pokus ve snaze “mít to za sebou”. Aby producenti kompenzovali tuto nestálost, vytáhli Reeda před Metallicu, která tak zní spíše jako doprovodná kapela, než jako plnohodnotná složka alba. Problém s délkou jsem již zmínil, a tak stačí říct, že zde platí klasické “méně je více”. Některé jinak solidní skladby jsou zbytečně natahované (například jedenáctiminutový “Dragon”), jiné jsou vyloženě zbytečné (“Little Dog”).

Tyto slabé stránky “Lulu” jsou natolik výrazné, že ji mnozí recenzenti nedali ani šanci obhájit se opakovaným poslechem. Kdyby dali, jistě by zažili překvapivý zvrat. “Lulu” je totiž (chvíle napětí) ve skutečnosti skvělé album. Spojení tak odlišných hudebníků může dopadnout tragédií, může však dát šanci vzniknout něčemu zcela novému. A “Lulu” je bezpochyby něco nového. Snad poprvé se Metallica více než na hráčské výkony a úžasná sóla soustředila na budování ponuré atmosféry, která nahrávkou prostupuje od začátku do konce. Prostor zde dostaly bláznivé nápady, jež by se v thrash metalu daly jen stěží uplatnit a Lou Reed se zdá být ideálním partnerem pro jejich realizaci. Příkladem může být jedna z nejlepších skladem alba – “Mistress Dread”. Sedm minut metalového hoblování doprovázené pomalým utrápeným hlasem Lou Reeda začne dávat smysl až poté co si posluchač uvědomí kytarové vazbení skryté kdesi na pozadí. Napjatá atmosféra se drží také v “Pumping Blood”, ve které dostane překvapivě hodně prostoru Lars Ulrich. Jeho bicí tlačí píseň dopředu a i v pomalejších pasážích dramaticky buší na poplach. Kromě podobně temných momentů se na nahrávce nachází i pomalejší kousky s rockovější náladou (“Iced Honey”, “Cheat on Me”, “Junior Dad”), byť ani ty nepostrádají jistou dávku nostalgie. Zejména poslední jmenovaná působí spíše dojmem rezignace na těžký osud než jako pozitivní zakončení alba. Pozornost si bezpochyby zaslouží i texty. Lou Reed totiž zpívá vše z pohledu mladé prostitutky, a pokud vám slova samotná nebudou připadat dekadentní, fakt, že je zpívá sedmdesátiletý stařec, jim dodají mnohem větší odér zvrácenosti.

Metallica tak nahrála album pro fanoušky Lou Reeda, kteří nějaké to žánrové experimentování jistě snesou lépe než ortodoxní thrash metalisté (kteří beztak Metallicu opustili již na konci 80. let). “Lulu” je solidní nahrávka s několika velkými nedostatky a hromadou dobrých nápadů, které by jinak při větší koncentraci v kratších skladbách mohly stvořit jedno z nejlepších alb roku. Pokud od Metallicy ovšem očekáváte sóla (ano, téměř žádná tu nejsou) či zpěv Jamese Hetfielda (jeho výstup v “The View” je jediným místem na albu, kde alespoň na chvíli přebírá otěže hlavního zpěváka), můžete “Lulu” s klidem ignorovat. Všem ostatním bych doporučoval dát “Lulu” alespoň šanci. Já jsem jí šanci dal a jsem naprosto spokojen, i přestože “Ride the Lightning” považuji za jedno z nejúžasnějších alb v historii hudby samotné.


Další názory:

Možná si někteří z vás vzpomenou na mojí silvestrovskou recenzi na “Death Magnetic”, kde jsem tenkrát udělil krásných 1/10, avšak článek byl tenkrát napsán jednak v lehce nadneseném duchu, jednak pod vlivem alkoholu (ačkoliv za tím, že to není dobré album, si samozřejmě neustále stojím, i když to hodnocení by za normálních, nesilvestrovských okolností bylo tak okolo pěti bodů), ale co se týče “Lulu”, tomu nelze neudělit extrémně nízké hodnocení i v plné střízlivosti a ve vší serióznosti. Docela jsem od této desky i něco očekával, neboť jsem byl přesvědčen, že ze spojení s Lou Reedem může vzejít něco velice zajímavého, jenže kdo by čekal, že ze spolupráce století vznikne nejlepší album století, dočkal se akorát tak největšího vtipu století. A to ne zrovna povedeného vtipu. Ať se na to dívám z jakékoliv strany, “Lulu” je prostě špatné. Nic víc, prostě absolutně špatné od začátku do konce. Jednou z nejkritizovanějších věcí je, že je to divné. Což o to, mně by to ani nevadilo, já mám divné věci rád, ale v tomto případě se výsledek jaksi nepovedl. Další problém – obrovská monotónnost. Ani tohle není věc, kvůli níž bych hudbu a priori odsuzoval, ale zase – na “Lulu” je to provedeno tak ukrutně nudným a ubíjejícím způsobem, že to snad ani není možné. Nahrávka se snaží tvářit rádoby umělecky, ale věřte mi, jenom se tak tváří. Drtivá většina hrací doby je jedno velké nic, vhodné akorát tak na spláchnutí WC, bez jakéhokoliv smysluplnějšího momentu. Například na prvním disku, který má 40 minut, jsou všeho všudy asi tak dvě trochu lepší pasáže, čili výrazně méně jak desetina celkové stopáže (!!!), což je dle mého názoru těžce průserová konstelace. Kdyby tuhle nahrávku vydal kdokoliv jiný, neštěknul by po ní ani pes – zcela právem. Je mi líto, ale tohle je album, které nemělo nikdy vzniknout…
H.

Metallica a Lou Reed. Ještě jednou si to přečtěte. A teď si řekněte, co vlastně od takového spojení čekáte? Řekl bych, že byste měli očekávat něco, co jste ještě nikdy neslyšeli. Podivnou desku starého muže a thrash metalové legendy. Nejsem fanoušek Metallicy, ani příliš neposlouchám projekty Lou Reeda. Ale toto spojení mě zaujalo. Už jen proto, kolik (převážně) negativních reakcí deska “Lulu” zaznamenala již před samotným vydáním. Pak jsem si ji pustil. A jednoduše se mi líbí. Považujte mě třeba za blázna, ale mě to prostě chytlo. Lou Reed a Metallica vytvořili totální hudební “beznaděj”, která do mě pronikla, když Lou Reed recitoval text a Metallica hrála naprosto dechberoucí hudbu. Žádná radost, jen deprese. “Lulu” není deska Metallicy, ani Lou Reeda. “Lulu” je jednoduše počin, který nepatří do žádné diskografie. “Lulu” je takovým depresivním filmem pro uši. Je to sice klišé, ale napíšu to: “Lulu” lze pouze milovat, nebo nenávidět!
Beztak

Já jsem Metallicu nikdy neměl moc rád. Ale opravdu jsem chtěl dát jejich spojení s Lou Reedem šanci, poslechnout si počin “Lulu” bez předsudků a zhodnotit jej objektivně. A objektivně je třeba říct, že to je opravdu taková hrůza, o jaké vám už možná mnozí z vašeho okolí řekli. Album začíná nadějně skladbou “Brandenburg Gate”, která se mi opravdu líbí. Dýchá z toho atmosféra takového toho “amerického” kytarového rocku a na mě to – možná kupodivu – funguje. To mě opravdu navnadilo a říkal jsem si, že to třeba i bude dobré. Jenomže následuje naprosté (ne)hudební zoufalství. Cokoliv by snad mohlo být zajímavé z hlediska instrumentální, to spolehlivě zabíjí Lou Reed svým recitálem. Při jeho poslechu jsem si vzpomněl na seriál “Simpsonovi”, jak Homer složil písničku o Flandersovi a po pár dnech se z rádia ozve “rockový cover Williama Shattnera“: “Každej… Američan… nadává… na souseda… svýho…” Jestli jste ten díl viděli, tak v podobném duchu se nese valná většina zbytku alba (s přidanou hodnotou podivného afektu v Lou Reedově hlase), které je ke všemu nemístně dlouhé (skoro hodinu a půl!). Po hodině naprosté nudy (nebo spíš hrůzy) jakž takž funguje zase až poslední track “Junior Dad”. V něm se totiž zase dočkáme aspoň jakéhos takéhos zpěvu a co je hlavně zajímavé – druhá desetiminutovka se mění na cosi, co mi ze všeho nejvíc přípomíná náznaky ambient black metalu. Pár lekcí u Christopha Zieglera a Metallica může příští kooperaci spáchat s jeho Vinterriket, což by ostatně bylo pro hudební svět zřejmě přínosnější než tenhle paskvil…
Ellrohir


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.