Lowbau - A Darker Shade of Blues

Lowbau – A Darker Shade of Blues

Lowbau - A Darker Shade of Blues
Země: Rakousko
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 3.2.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. 13
02. The Prosecution Rests…
03. Order of the Bull
04. Modern Day Alchemist
05. A Million Years of Rain
06. Grounded
07. The Theft of Time
08. The Maestro
09. Alcoholic
10. Coming Down on Wisdom
11. Nanny
12. Moneyfest
13. A Darker Shade of Blues

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Lowbau

Lowbau, čili kapela sídlící v rakouské metropoli, nejsou na první pohled nic, co by člověka mělo nějak hluboce a intenzivně zatlouct do židle. Průměrný, leč vkusný přebal by mě mezi kopou dalších zrovna nezaujal a klasické propagační hlášky, kterým skromnost nechybí, se až příliš často odvolávají na veličiny amerického metalu, jakými jsou (či byly) Pantera, Down nebo Corrosion of Conformity. Nic proti těmto spolkům samozřejmě nemám a minimálně prvně uvedenou považuji za jednu z největších metalových kapel všech dob, ale jižanských/stoner/sludge metalových part je přeci jen dost a můj vztah s nimi ve většině případů skončí stejně rychle, jako začal. Dřív nebo později začnu opět pokukovat po klasikách žánrů s pocitem, že se jim stejně nikdo nevyrovná a pokusy kapel typu Lowbau tak vyznívají jako výstřel do tmy.

Lowbau jsou ale jiní. Nejsou to sice žádní objevitelé, ale na “A Darker Shade of Blues” efektně přešlapují mezi různými polohami, takže se od stoner rocku přesuneme až po heavy metalové riffování, kterému nechybí nějaká ta technická finesa, ale zase nejsou moc krkolomné, takže se nemůže stát, že by forma vítězila nad obsahem a skladby byly roztahovány samoúčelně. K mému překvapení se album nedrží pouze v zatěžkaném, pomalejším rytmu, který jsem od prvního poslechu očekával, ale občas nás pětičlenná smečka prožene v rytmech takřka zběsilých. Čtveřice nástrojového obsazení zní dost sehraně a po zvukové stránce se citují všechny očekávané motivy, takže hra bubenice Marie zní autenticky a přirozeně, basa samozřejmě burácí a zespoda tvrdí škrkané riffy. Největší slabinou pro mě tak zůstal zpěvák Guy De Craemer, který sice není technicky úplně špatný, ale ať se snaží sebevíc, tak v něm stejně slyším slabšího Phila Anselma s příměsí Chada GrayeHellyeah, což je můj osobní problém, ale třeba “Modern Day Alchemist” v sobě má až příliš okaté inspirace právě Hellyeah. Na druhou stranu ale dodávám, že to z ní nečiní slabý kousek, protože je to skvělá vypalovačka.

Nebudeme-li počítat úvodní kraťoučkou akustickou “13”, tak máme co dočinění s celkem dvanáctkou skladeb, jejichž stopáž nemá žádný problém atakovat šesti, sedmi minutovou hranici, což sice vyznívá dost náročně a přináší to předzvěst nezáživnosti, ale naštěstí se deska dostane na tenký led jen v případě průměrné panterovky “The Theft on Time” s absencí jiného silnějšího motivu, než je slušné kytarové sólo ve třetí minutě. Abychom měli to nepříjemné za sebou, tak další písně, kterým jsem nějak nedokázal přijít na jméno, je tuctová “Nanny”, kterou zachraňuje jen skvělá basová linka a klávesová vsuvka, a bohužel taky závěrečná titulka, která sice splňuje požadavky na nějaký ten velký závěr, ale pouze svou skladbou, protože způsob, jak se tato píseň od doomového riffu vyvíjí až po akustickou druhou polovinu, není vůbec špatný, ale pominu-li povedený závěr, tak tu cestu, kterou člověk musí ujít, aby se k němu prokousal, tu bych víckrát absolvovat nemusel, není totiž o co stát. Rozepisovat se nad povedenými skladbami po mě snad nemůžete chtít, protože je to všechen ten zbytek bez jediné výjimky, takže by mé snažení nakonec působilo spíš kontraproduktivně, ale můžu prozradit, že vrcholem je pro mě rychlejší “Order of the Bull” s výtečným riffem a odpichem, který ji žene až do samého závěru bez sešlápnutí nohy z plynu. Té neschází vůbec nic, a protože má potřebný drive ve spojení s chytlavým refrénem, tak věřím, že z ní bude koncertní trhák jak bič. Na stejnou výši bych postavil ještě “A Million Years of Rain”, jež zastupuje umírněnější tvář Lowbau. Její bluesový úvod za zvuků slide kytary a harmoniky se několikrát prostřídá s metalovými pasážemi, jimž vládne dvojice kytaristů Franz-Martin Pollany a Wolfgang Ebner. Přestože se jedná o skupinu Rakušanů, tak na “A Darker Shade of Blues” zní ve všech směrech jako typická americká kapela, která své kořeny umně skrývá a rozhodně by si ji přívnici výše uvedených legend neměli nechat proklouznout mezi prsty.

“A Darker Shade of Blues” není vůbec špatné album a s přibývajícími poslechy mě neopouštěla chuť se do něj opakovaně ponořit. Jedná se o skvělou jízdu hudební historií. Vyjíždí se ze stanice blues, plánované zastávky jsou jižanský rock, poctivý heavy metal a konečnou bychom mohli nazvat jako stoner metal. Možná, že to zní jako přespříliš roztěkaná a roztržitá směska, která bude znít všelijak, jen ne pospolitě, zvlášť při vražedné, opravdu přehnané stopáži, která lehce překročila hranici sedmdesáti minut, ale není tomu tak a deska si s udržením mé pozornosti poradila hravě. Nebudu lhát a přiznám, že kdyby se dokázal výsledný kotouček obejít bez dvou až tří skladeb, které subjektivně považuji vyloženě za slabé, tak bych neměl problém sáhnout při výsledném hodnocení bodík výš, ale takhle Lowbau doplácí na své velké oči a snahu předvést najednou vše ze svých schopností.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.