Luca Turilli's Rhapsody poster 2012

Luca Turilli’s Rhapsody, Freedom Call, Orden Ogan

Luca Turilli's Rhapsody
Datum: 29.11.2012
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Luca Turilli’s Rhapsody, Freedom Call, Orden Ogan, Vexillium

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Žižkovský klub Matrix je pro metalového fanouška relativně zavedeným podnikem a já osobně už ani nevím, kolika koncertů jsem se v jeho útrobách zúčastnil. Přesto (nebo snad právě proto?) mě zjištění, že se pražská zastávka turné Luca Turilli’s Rhapsody a dalších kapel uskuteční právě tam, dost překvapilo, neboť jsem si byl dobře vědom nevelkých rozměrů sálu i specifického uspořádání nosných sloupů, které zde vystupujícím vícečlenným hudebním formacím dost ztrpčuje život. Byl jsem tedy náramně zvědavý, jestli se s reáliemi Matrixu čtveřice vystupujících kapel nějak obstojně vypořádá, nebo jestli moje obavy dojdou naplnění…

První kapelou večera byli Italové Vexillium, o kterých jsem předem neslyšel ani zbla. Bohužel, soudy si netroufám vynášet ani teď, neboť naprostou většinu jejich setu jsem strávil částečně na cestě a částečně v nekonečné frontě na šatnu. Soudě podle poslední skladby si ale takový normální heavy power metal v podání Vexillium našel své publikum a relativně početný hlouček příchozích kapele vytvořil vcelku solidní odezvu. První plnohodnotnou kapelou večera se tak pro mě stali v pořadí druzí Němci Orden Ogan, a myslím, že se nespletu, když prohlásím, že odvedli velmi slušný výkon. Když se srovnal zvuk a jejich epický power metal trochu ubral ze zběsilého tempa, poslouchat se to dalo naprosto bez problému a zpívající kytarista Sebastian Levermann nejenže pěl opravdu solidně, ale také se ukázal jako vynikající frontman a svými hláškami přítomné náramně bavil, mě nevyjímaje. Proti původním předpokladům jsem vzal na milost dokonce i kostýmy, ve kterých Orden Ogan vystupovali, neboť zjevná nadsázka se projevila evidentně i při jejich navrhování (ramenní pancíř z uříznutého kusu pneumatiky? stylové!), a celou třičtvrtěhodinu, kterou měli Orden Ogan vyhrazenou, jsem si opravdu užil. Jestli bych si to doma pustil, to nevím, ale v živém provedení má tahle kapela rozhodně co říct. Jasná volba na letní festivaly!

Vexillium ani Orden Ogan jsem předem neznal, zato kapela následující se mi v paměti usadila na můj vkus až moc. Nemám na mysli nikoho jiného než německé Freedom Call a jejich blond rytíře v zářivé zbroji, sedlající růžové jednorožce z cukrové vaty, to vše a ještě mnohem víc převedené do not a nazvané happy metalem. Že k tomuto obskurnímu hudebnímu uskupení chovám nepříliš vřelé emoce, je tedy celkem zřejmé, ale teď k samotnému koncertu. Na Freedom Call bylo toho večera poprvé opravdu narváno (dokonce bych přísahal, že vůbec nejvíc za celý večer) a lidé předváděli odezvu, kterou bych se nebál označit za naprosto skvostnou. Opravdu, takhle by to mělo vypadat na každém dobrém koncertě. Na kolik si to ale kapela zasloužila, to je trochu sporné. Na jednu stranu všichni zúčastnění předvedli opravdu velice dobrý výkon, kterému asi z objektivního hlediska nemám co vytknout. Na druhou stranu se i v živém provedení naplno projevilo to, co na Freedom Call z duše nenávidím. Celé to bylo neuvěřitelně infantilní, roztomile pitomoučké, naprosto neškodné, a to vše opravdu neskutečnou měrou. Už na místě mě napadl příměr k dětské oslavě pro horních deset tisíc, kde si rodičové pozvou nějakou tralala kapelu a harantům z toho svítí očička a trsají jak pominutí, i když je to opravdu šílená a prvoplánová hovadina typu Maxim Turbulenc. A přesně takhle to vypadalo i v Matrixu – formálně všechno skvělé, ale mně se hned několikrát obrátil žaludek z toho, jak to bylo všechno uměle rozjásané a kdovíco ještě. Chris Bay sice svými nekonečnými proslovy znatelně omezil počet skladeb, na které ve finále došlo, ale ne, že by to byla nějaká výhra, protože i ty jeho řeči jako by vypadly z nějaké dětské knížky. Lidi na to ale neuvěřitelně zabírali, takže to byl asi hodně dobrý koncert. Příště si ho ale odpustím, mohlo by se totiž snadno přihodit, že to se mnou šlehne…

Jakkoli jsem Rhapsody nikdy moc nevedl v patrnosti, po cukrovém klystýru v podání Freedom Call jsem na jejich sice trochu kýčovitou, ale pořád vcelku poslouchatelnou muziku čekal jak na smilování boží. A nakonec to věru nebylo špatné. V páně Turilliho verzi kapely to muzikantům evidentně funguje na výbornou a na pódiu to podle toho vypadalo. Samotný kapelník a kytarový mág Luca Turilli do svého výstupu dával opravdu spoustu energie a nebýt jeho příšerného účesu, byl by na něj docela fajn pohled. O něco rozvážněji, ale neméně zaujatě působil basák Patrice Guers a solidní výkon odvedl i zpěvák Alessandro Conti. Tedy solidní, kdybych měl hodnotit jen samotný zpěv, tak ten byl fenomenální a oproti dost otřesnému Fabiovi Lionemu, který mě na Masters of Rock 2011 svým výkonem vyhnal z areálu, to byla úplně jiná liga. Vše zmíněné pak vkusně dokreslovala dvojice dam – půvabná zpěvačka Sassy Bernert a mně neznámá tanečnice. První si s Alessandrem vystřihla několik pěkných duetů, druhá pak potěšila oko příchozích dvěma působivými pohybovými kreacemi, které celek velmi příjemně ozvláštnily. Co se zvuku týče, dovedl bych si představit o něco hlasitější kytaru (nebo spíš kytary, jenže pokud jsem si dobře všiml, Dominique Leurquin se na pódiu neukázal, takže asi zůstanu u singuláru), ale nebylo to nic, k čemu bych měl nějaké zásadní výhrady.

Skoro to tedy vypadá, že se Luca Turilli’s Rhapsody podařilo odehrát opravdu dobrý koncert, a co se výkonu kapely (a ostatně i publika) týče, opravdu to tak bylo. Došlo ovšem na to, čeho jsem se obával, a celé vystoupení dost zásadním způsobem utrpělo zcela nevhodně vybraným místem konání. Koncept koncertu byl nastaven tak, že střed pódia byl co nejvolnější, aby se na zeď za ním mohly promítat obrazové podklady k vystoupení. To však odsunulo bubeníka s klávesákem na samé kraje pódia, takže nebyli za zmíněnými sloupy a závěsnými reproduktory vůbec vidět, a je dost dobře možné, že se podobným způsobem ztratil i druhý kytarista, o kterém jsem již mluvil. Kvůli nízkému stropu byl projektor umístěn na stojanu a tedy jen kousek nad hladinou davu, takže svítil muzikantům přímo do očí, což muselo být všelijaké, ale určitě ne příjemné. Krom toho je v Matrixu dost nízko i samotné pódium, takže při velmi početné návštěvě nebylo přes hlavy davu na muzikanty moc vidět. Zkrátka a jednoduše, Matrix je skvělý klub pro menší akce, ale nechat v něm zahrát Rhapsody s vědomím toho, jak bude jejich vystoupení postavené, to je opravdu velký pořadatelský lapsus, a zde se to projevilo naplno. Není to fér ani k fanouškům (kteří za vstup utratili nikterak skromnou částku), ani ke kapele, která svoje vystoupení nemohla prodat ani zdaleka tak dobře, jak by to bylo možné v prakticky jakémkoli jiném klubu, co jich v Praze jen je, a já upřímně doufám, že příště to odpovědní domyslí mnohem lépe.

Celkové dojmy? Orden Ogan potěšili a až budu mít někdy opět příležitost, určitě jim nějakou tu třičtvrtěhodinku obětuji. Freedom Call byli formálně skvělí, po všech ostatních stránkách to ale šlo sledovat a poslouchat jen s velkým sebezapřením. Luca Turilli’s Rhapsody se pak ukázali v opravdu dobrém světle a být to někde jinde, dost určitě bych byl nadmíru spokojený. Takhle se mi to i přes dost šílenou dobu trvání (hodina a padesát minut) jen líbilo, a ačkoli jsem současnou sestavu Rhapsody of Fire v akci neviděl, tak nějak tuším, že právě Turilliho ansábl je tím lepším ze dvou pohrobků původních Rhapsody. Co dodat, snad jen přání, aby si pro příště kapela vydupala nějaký vhodnější prostor. Rád bych se totiž přesvědčil, že opravdu umí předvést výbornou show…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.