Lunar Aurora - Hoagascht

Lunar Aurora – Hoagascht

Lunar Aurora - Hoagascht
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: únor 2012
Label: Cold Dimensions

Tracklist:
01. Im Gartn
02. Nachteule
03. Sterna
04. Beagliachda
05. Håbergoaß
06. Wedaleichtn
07. Geisterwoid
08. Reng

Hodnocení:
Ellrohir – 8/10
H. – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web

V poslední době se začíná pomalu stávat takovou nešťastnou tradicí, že takřka každou svou recenzi či minihodnocení mohu začít konstatováním “o kapele xyz jsem dosud neslyšel a album abc je tak mým prvním setkáním s ní”. Asi vás napadne, že bych to neříkal nebýt toho, že Lunar Aurora je další z mnoha band, kterých se to týká. Času je zkrátka málo, interpretů hodně. Má to své světlé i stinné stránky. Na jednu stranu člověk netrpí předsudky či přehnanými očekáváními, na druhou nemá srovnání a neví, co od kapely lze nebo nelze čekat. Buď jak buď, do boje s albem “Hoagascht” jsem vyrážel s čistým štítem.

Tento počin představuje návrat zavedeného jména na black metalovou scénu (to se v poslední době také začíná stávat tradicí) po nějakých pěti, šesti letech odpočinku. Z autorského tria podepsaného pod většinou dosavadní tvorby se stalo duo – Whyrhd zodpovědný za zpěv a Aran coby mistr vší instrumentální sekce a ke všemu ještě druhý vokalista. Aranův mladší bratr Sindar se comebacku neúčastní. Deska nabízí celkem osm skladeb při délce 52 minut, přičemž stopáž jednotlivých songů se drží mezi pěti a osmi minutami. Takže samé strukturou propracovanější kousky, ale zároveň poměrně jasně oddělené od sebe.

Podle mé soukromé teorie máme dvě hlavní větve black metalu (že různých podškatulek existují desítky, je druhá věc). “Klasickou”, kdy je cílem pomalovat si tvář černobílým warpaintem, hrát maximálně disharmonickou “zlou” hudbu a vykřičet do celého světa svou nenávist a poselství vzdoru. Prostě idea, na které se black metal v 90. letech zrodil. A vedle toho existuje linie “progresivní”, kdy se k onomu klasickému přístupu přidávají všelijaká vyšperkování a avantgardní novinky. Z toho pak vznikají různé ty Alcesty, Summoning nebo všemožné fúze s jinými žánry. Lunar Aurora bych vcelku bez váhání přiřadil do kategorie druhé. Black metalové kořeny se nezapřou, na druhou stranu určitě nejde mluvit o nějakém nezáživném žánrovém stereotypu.

Byl jsem důrazně nabádán, abych přípravným poslechům alba před recenzí věnoval dostatečnou pozornost. Je to oprávněný požadavek, protože “Hoagascht” určitě deska na jeden poslech není. Tak už tomu u komplexnější muziky bývá. Opět to má svá pro a proti – hudební zážitek vděčného posluchače je určitě větší, ale na druhou stranu roste riziko, že tuto kvalitní tvorbu jeden přehlédne (resp. přeslechne). Osobně považuju náhodné “zaslechnutí” za jeden z hlavních kanálů, kterým se k hudebnímu konzumentovi dostávají nové podněty a tipy. Logicky má jistou výhodu “chytlavá” skladba, která zaujme ihned.

Pokud se však člověk do tvorby Lunar Aurora zaposlouchá důkladně (například veden druhým z hlavních kanálů přísunu nových interpretů, totiž na doporučení druhé osoby), zklamán rozhodně nebude. Hudba je to skutečně proměnlivá, nápaditá a povětšinu času velmi atmosférická. K oné atmosféře přispívá zejména důmyslné využívání efektů na pozadí. Ať už to jsou vyloženě FX vložky typu skřípání dveří či zvuků deště a bouřky, ale spíše a hlavně různé klávesami vyluzované zvuky – různé vrzání, pískání, houkání (má-li to předobraz v nějakých nástrojích, mé uši selhaly v jejich přesné identifikaci), kteréžto skvěle dokreslují hlavní kytarové motivy. Obecně se mi kytarové party nezdály tak výrazné (i když zejména v druhé polovině alba přeci jen tu a tam významný prim hrají) a po většinu času se mi zvuk zdál poměrně “čistý” (na poměry toho, co někdy black metal dovede). To však plyne ze zjevné snahy tvořit spíše melancholicky melodickou hudbu, než pokoušet se o co nejvíc “abysmální” (nenapadá mě český ekvivalent tohoto pojmu, který odpovídá situaci, kdy se autor vědomě pokouší znít, jako když hraje na struhadlo a nahrává to třicet let starým a napůl rozbitým mikrofonem, načež výsledek přehraje na historickém magnetofonu a celé to nahraje ještě jednou) zvuk. Bicí aparát se drží podobné ideje a také se drží spíše zpátky, alespoň oproti některým počinům, které si už v minulosti našly cestu do mého přehravače. Občas se však přeci jen vyloupnou a občas i překvapí nějakým tím netradičním úderem.

Lunar Aurora

Do mezí předchozích řádků se pak vejdou i vokály. Sice je bez diskuse, že o black metalový hlas jde, ale Whyrhdovi a Aranovi se derou z hrdla se zvláštní lehkostí a jemností, aniž by se zdálo, že musí “tlačit na pilu” jako někteří zpěváci. V některých pasážích dojde i na recitály a sem tam se, aby se neřeklo, ozve nějaký ten vysoký “skřek”. Výsledkem je pak další pevný blok do skládačky jménem “Hoagascht”. Tím posledním blokem je basová kytara, která tam zjevně někde je a bylo by asi poznat, kdyby nebyla, ale celkem vám k ní zřejmě nic objevného říct neumím. Naštěstí v tomhle případě vzhledem k personálnímu obsazení nezůstane žádný zhrzený basák, jehož výkon by zůstal nedoceněn.

Celkově tedy staronová hudba Lunar Aurory funguje bezvadně. Ovšem přesto všechno nemůžu říct, že bych byl stoprocentně spokojen. Například vám totiž asi nejsem schopen vybrat nějakou nejlepší skladbu, protože prostě žádná nijak extra nevyčnívá. Můžu doporučit buďto celé album se vším všudy, anebo nic. Kromě toho je tu také otázka udržení pozornosti. “Hoagascht” je totiž nutné vnímat a koncentrovat se na něj. Poté, co člověka něco rozptýlí a jeho ostražitost ochybne, hudba a dojem z ní rychle kamsi utíká. A já se tedy musím přiznat, že ani při opakované snaze jsem plnou pozornost celou dobu stopáže nepřerušeně udržet nedokázal.

Jistě je možné s úspěchem namítnout, že to přeci není žádný nedostatek, ostatně i proto srážím z případného desítkového absolutoria jen dva body. Jako jistý problém to však cítím, záleží asi jak přesně kdo z nás přistupuje k poslechu hudby. Ať tak či onak, fanoušek “objevného” black metalu, jenž, aby se tak řeklo, má co říct, ochotný zaposlouchat se do propracované muzikální krásy, by z alba “Hoagascht” zklamán být nemusel a neměl.

Lunar Aurora


Další názory:

Většinou jsem toho názoru, že když se skupina rozhodne skončit, měla by už zůstat u ledu a neměnit svá rozhodnutí jak podzimní počasí podle aktuální nálady, přesto existují výjimky, po jejichž konci jsem pořád tajně doufal, že se ještě někdy něco pod jejich hlavičkou objeví. Německý klenot Lunar Aurora patří rozhodně mezi ně, takže když byla ohlášena obnova činnosti a nová deska “Hoagascht”, opravdu jsem se na poslech těšil, ale zároveň jsem se i obával, zdali se kapele podaří navázat na excelentní předchozí počiny. O to větší je však nadšení, že se to pánům povedlo, a to i přes nepřítomnost jednoho ze tří dlouholetých členů. To ovšem nic nemění na tom, že “Hoagascht” je naprosto výtečná záležitost, jež potvrzuje unikátnost muziky Lunar Aurora. Sice se mi zdá, že skupina citelně zpomalila a takřka celá deska se nese ve středním až pomalejším tempu, ale ta silná charakteristická atmosféra, ta tam stále je. A právě ta byla v případě Lunar Aurora vždy to nejdůležitější. I díky tomu jsem s výslednou podobou “Hoagascht” více než spokojen, tohle je totiž muzika přesně dle mého gusta. Libůstky jako používání bavorského nářečí v textech jsou už jen bonbónkem, který činí už tak úžasnou muziku ještě zajímavější…
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.